50 let obnoveného misálu

Od 1. neděle adventní 1969 vstoupilo v platnost nové vydání Římského misálu obnoveného podle směrnic Druhého vatikánského koncilu. Přinášíme překlad promluvy svatého papeže Pavla VI. k věřícím shromážděným ve vatikánské bazilice 19. listopadu 1969.

Rádi bychom vás upozornili na jednu aktuální událost v latinské katolické církvi, která se v italských diecézích stane závaznou od nadcházející první neděle adventní, připadající tento rok na 30. listopadu: uvedení nového mešního obřadu do liturgie. Mše bude slavena v trochu jiné formě, než jsme byli zvyklí po čtyři století od sv. Pia V. po Tridentském koncilu.

Tato změna má v sobě něco překvapivého a zvláštního, neboť mši považujeme za tradiční a nedotknutelné vyjádření našeho náboženského kultu a autenticity naší víry. Rodí se otázky: Jak to, že taková změna? V čem tato změna spočívá? Jaké bude mít důsledky pro ty, kdo se mše svaté účastní? Odpovědi na tyto a podobné otázky, které tak zvláštní novinka vyvolává, vám budou dány obšírně a opakovaně ve všech kostelích, ve všech publikacích náboženského charakteru, ve všech školách, kde se vyučuje křesťanská nauka. Povzbuzujeme vás, abyste k nim byli pozorní a prohloubili tak své znalosti o nádherné a tajemné skutečnosti, jíž je mše.

Avšak v tomto krátkém a základním projevu chceme rozptýlit první a bezděčné nesnáze, které vyplývají z této změny; učiníme tak vzhledem ke třem otázkám, které ihned vyvstávají v naší mysli.  

Jak to, že taková změna? Odpověď zní: To kvůli vůli vyjádřené nedávno slaveným ekumenickým koncilem. Koncil říká: „Mešní řád ať je upraven tak, aby jasněji vynikl vlastní smysl jednotlivých částí i jejich vzájemný vztah a aby se věřícím usnadnila zbožná a aktivní účast. Proto je třeba obřady zjednodušit, přitom však svědomitě zachovat jejich podstatu. Ať se vynechá, co bylo během času zdvojeno nebo přidáno ne právě účelně. Ať se naopak obnoví podle starobylé tradice svatých otců i něco z toho, co nepřízní doby zaniklo, pokud to bude uznáno za vhodné nebo potřebné.“ (SC 50)

Reforma, která se nyní uskutečňuje, odpovídá autoritativnímu příkazu církve. Jedná se o úkon poslušnosti, o čin vyjadřující vnitřní konzistenci církve; jedná se o krok kupředu v její autentické tradici, o projev věrnosti a vitality, k němuž všichni musíme pohotově přilnout. Nejedná se o zvůli. Nejedná se o dočasný nebo fakultativní experiment. Nejedná se o improvizaci nějakého diletanta. Jedná se o dlouho diskutovaný a studovaný zákon, který promýšleli ti, kdo o posvátnou liturgii s autoritou pečují. Učiníme dobře, když jej přijmeme s radostným zájmem a budeme jej precizně a jednomyslně zachovávat. Tato reforma ukončuje nejistoty, diskuse i vystoupení samozvaných soudců. Znovu nás volá k oné jednotě obřadů a cítění, která je vlastní katolické církvi, dědičce a následovnici první křesťanské komunity, která „měla jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32). „Chorální, souzvučný“ charakter modlitby církve je znamením a silou její jednoty a katolicity. Změna, která má nastat, nemá tento souzvučný charakter ani rozbít, ani narušit, má jej potvrdit a nechat zaznít v novém duchu a mladistvě.

Jiná otázka zní: V čem tato změna spočívá? Uvidíte to – spočívá v několika nových rituálních předpisech, které budou, zejména ze začátku, vyžadovat jistou pozornost a péči. Nicméně osobní zbožnost a smysl pro společenství církve učiní zachovávání těchto nových předpisů jednoduchým a příjemným. Ale ať je zcela jasné: na podstatě naší tradiční mše se nic nemění. Může se stát, že někdo z určitého obřadu nebo některé nově zavedené rubriky získá dojem, jako by to zakrývalo či mrzačilo provždy definované a autoritativně schválené pravdy katolické víry, jako by se tím poškodilo rovnítko mezi zákonem modlitby, lex orandi, a zákonem víry, lex credendi.

Ale tak tomu není. Absolutně ne. Především proto, že obřad či příslušná rubrika nejsou samy o sobě dogmatickou definicí a podléhají teologické kvalifikaci různé úrovně podle liturgického kontextu, k němuž se vztahují. Jsou to gesta a pojmy vztažené k prožívanému náboženskému úkonu, čerpajícímu sílu z nevýslovného tajemství Božské přítomnosti. […] Jednota mezi večeří Páně, obětí kříže a zpřítomněním jednoho i druhého ve mši je nezrušitelně potvrzena a slavena v novém uspořádání stejně jako v předchozím. Mše je a zůstane památkou Kristovy poslední večeře, v níž Pán tím, že proměnil chléb a víno ve své tělo a krev, ustanovil oběť Nového zákona; chtěl, aby skrze moc jeho kněžství, svěřenou apoštolům, byla tato oběť na jeho věčnou památku, dokud znovu nepřijde, obnovována taková, jaká skutečně je a lišila se pouze způsobem obětování, způsobem nekrvavým a svátostným.

Pokud v novém obřadu naleznete jasněji uspořádaný vztah mezi bohoslužbou slova a vlastní eucharistickou bohoslužbou, jako by liturgie oběti představovala uskutečňující odpověď na liturgii slova, pokud objevíte, že je ke slavení eucharistie vyžadována účast shromáždění věřících, které se cítí plně „církví“, pokud jasněji uvidíte další úžasné prvky naší mše – nemyslete, že se tím chce měnit její ryzí a tradiční podstata. Spíše byste měli umět ocenit, jak chce církev skrze tento nový a širší jazyk dát větší účinnost svému liturgickému poselství a chce je bezprostřednějším a více pastoračním způsobem přiblížit každému ze svých dětí i celku Božího lidu.

A tak odpovídáme také na třetí otázku, kterou jsme si položili. Jaké budou mít inovace, o kterých přemýšlíme, důsledky? Předvídatelné nebo lépe řečeno žádoucí důsledky jsou: vědomější, praktičtější, více prožívaná a více posvěcující účast věřících na liturgickém tajemství, neboli na naslouchání Božímu slovu, které je živé a zní po staletích i v dějinách našich individuálních duší, a na mystické skutečnosti Kristovy svátostné a smírné oběti.

Překlad R. T., J. Š, O. K. 

AAS 61 (1969) 777-780, EDIL 2000-2003

Vydání Římského misálu ve 20. století

1920	Nové typické vydání Římského misálu	(sv. Pius X./Benedikt XV.)
1955	Úpravy Svatého týdne	(Pius XII.)
1960	Nový soubor mešních rubrik	(sv. Jan XXIII.)
1962	Nové typické vydání Římského misálu	(sv. Jan XXIII.)
1965	Úpravy mešního řádu	(sv. Pavel VI.)
1967	Úpravy mešního řádu	(sv. Pavel VI.)
1969/1970	Nové typické vydání Římského misálu	(sv. Pavel VI.)
1975	Nové typické vydání Římského misálu	(sv. Pavel VI.)