Streamované bohoslužby? Diskuse
Katolická církev v německy hovořících zemích v souvislosti s pandemií omezila svůj „liturgický život“. Živelné rozšíření praxe streamování bohoslužeb, které v Německu a Rakousku následovalo, se rychle stalo předmětem teologické diskuse. Tu pro Liturgie.cz zprostředkoval P. Jakub Jirovec.
Podobně jako v České republice omezila v souvislosti s koronavirem katolická církev v německy hovořících zemích svůj „liturgický život“ naprosto zásadním způsobem. V praxi to většinou vypadá tak, že se nekonají žádné veřejné bohoslužby s výjimkou křtů a svateb v nebezpečí smrti, i ty se ale mají konat pouze v úzkém kruhu. Nový předseda německé biskupské konference Georg Bätzing zdůvodnil toto opatření ve své diecézi Limburg tak, že jako křesťané máme odpovědnost nejenom za sebe, ale i za lidi kolem nás – proto tedy musíme udělat vše pro zastavení šíření viru. Pozastavení bohoslužebného života je v tomto smyslu naší službou bližním a především pak těm, kteří jsou virem nejvíce ohroženi, napsal biskup Bätzing v dopise svým diecézenům a zároveň vyzval k prohloubení modlitby a duchovního života, stejně jako k hledání nových nebo k „oprášení“ zapomenutých forem bohoslužeb. Pozval také ke sledování mší svatých, které on sám v biskupské kapli slouží každé dopoledne – streamovány jsou na webových stránkách biskupství, na facebooku a na youtube.
Živelné rozšíření praxe streamování bohoslužeb, které v Německu a Rakousku následovalo, se poměrně rychle stalo předmětem velké teologické diskuse. Jako jeden z prvních se ozval Jan-Heiner Tück, profesor dogmatiky na vídeňské univerzitě. Zdůraznil svůj souhlas s opatřeními, které církev přijala, zároveň ale vyjádřil jistou svou tichou nelibost nad tím, že je čím dál více bohoslužeb virtualizováno. „Slavíme reálnou, nikoliv virtuální přítomnost,“ píše Tück a dodává, že i přes své pochopení pro současný vývoj nemůže souhlasit s tím, pokud by byl rozdíl mezi „reálnou“ a „virtuální“ bohoslužbou jakkoliv bagatelizován. Stejně tak odmítá opomíjení antropologické dimenze svátostí, v případě eucharistie je důležité, že zlomený chléb a konsekrované víno utišují hlad po Bohu i smyslově – tělesným způsobem. K dispozici máme v církvi dle Tücka téměř zapomenutou tradici eucharistického půstu, znovu objeveny mohou být modlitba, rozjímání Písma, stejně jako tiché přebývání před Nejsvětější svátostí, jak o tom psali mj. i velcí teologové Karl Rahner nebo Hans Urs von Balthasar. Z hlediska dogmatiky a církevních dějin může být zajímavý i další aspekt koronavirové krize, na který Tück upozorňuje: jedná se podle něj o zcela zásadní zlom, když se biskupové při rozhodnutí o zastavení veřejných bohoslužeb opírají o doporučení expertů (epidemiologů, lékařů). Dříve tomu bylo jinak, např. během epidemií v pozdním středověku církev počet bohoslužeb naopak zvyšovala a nařizovala také stupňování modliteb na úmysl odvrácení krize. Současný postoj církve by podle Tücka mohl být interpretován jako bod, kdy církev definitivně vchází do moderny.
Mnohem ráznějším způsobem se k bohoslužbám v době koronaviru o něco později vyjádřili tři profesoři liturgiky z různých teologických fakult – Albert Gerhards (Bonn), Benedikt Kranemann (Erfurt) a Stephan Winter (Münster). Upozornili na bezprecedentní situaci, která nastala, když věřící na 3. neděli postní přišli ke kostelům, které byly sice s ohledem na nebezpečí infekce uzavřeny, za jejichž dveřmi ale ve stejnou chvíli probíhaly „mše duchů“ (Geistermessen). Tento výraz je v německém jazyce neologismus se silně negativním sémantickým polem. Odkazuje, stejně jako v češtině, na obraz „města duchů“, v německy mluvícím prostředí hodně spjatém s filmy z Divokého západu – zlověstné město duchů zůstává např. po nějakém zničujícím nájezdu indiánských kmenů. „Mše duchů“ dle trojice profesorů hrubě odporují chápání liturgie po II. vatikánském koncilu. Pokud kněz slouží privátně mši sv., nelze proti tomu samozřejmě nic namítat a odpovídá to i církevnímu právu (kánon 904 CIC). Problém nastává, když jsou tyto privátní mše sv. přenášeny na sociálních sítích. Potom může vzniknout dojem jakési dvojí exkluzivity – uvnitř exkluzivně celebrující a komunikující kněz, venku ti ostatní, „laici“, redukováni na virtuální přítomnost a „duchovní“ přijímání. Celkově to neodpovídá intenci koncilu, který hovořil o tom, že liturgie je veřejná bohopocta, konaná celým tajemným tělem Ježíše Krista (SC 7), všemi pokřtěnými. Církev je sama sebou, pokud se společenství shromáždí (nejenom) v neděli a každý v liturgii koná, co mu přísluší, nikoli ale při „mši duchů“. Jako problematické hodnotí konečně trojice liturgů i vystavování Nejsvětější svátosti k adoraci, pokud to probíhá, tak jako nyní v koronavirové krizi, bez jakéhokoliv vztahu ke mši svaté.
Příspěvek tří profesorů vyvolal mnoho reakcí, polemických i souhlasných. Dvě z nich zde mohou být na závěr krátce představeny. Emeritní profesor dogmatiky z Innsbrucku Jozef Niewiadomski znovu upozornil na to, že streamované mše jsou pouze jakýmsi „znamením“, které odkazuje na eucharistii, která je reálně slavena někde jinde. V žádném případě jí nenahrazují a vedou spíše k od-tělesnění (Entleiblichung) nejen svátostné, ale i „obecné“ komunikace. Pro slavení letošních Velikonoc navrhuje Niewiadomski navázat na starobylou tradici, kdy byla po mši svaté ve společenství roznášena eucharistie nemocným. V naší současné situaci by se tedy muselo jednat o celé společenství nebo farnost. Naopak proti odmítání „mší duchů“ (a proti tomuto označení) se vymezil Andreas Kowatsch, profesor církevního práva na vídeňské univerzitě. Ten upozornil na to, že privátní mše svaté samozřejmě nejsou ideálem, přestože s nimi církevní právo počítá jako s možností. Na druhou stranu ale v katolickém porozumění vlastně o „privátních“ mších svatých vůbec nelze hovořit. I když celebruje kněz sám, nejedná se o jeho soukromou aktivitu, ale v eucharistii koná Kristus a celá církev. I „privátní“ mše svatá je tedy sloužena ve společenství s konkrétní místní církví a jejím biskupem, stejně jako v jednotě s univerzální církví a papežem jakožto jejím pastýřem. Ve streamovaných bohoslužbách vidí Kowatsch upřímnou snahu o to, aby bohoslužebný život církve neustal úplně a znamení toho, jak kněží a jejich spolupracovníci berou duchovní správu vážně a hledají způsoby, jak zůstat se svými „ovečkami“ ve spojení.
P. Jakub Jirovec
Vybrané zdroje:
Článek vídeňského profesora Jan-Heinera Tücka
Článek liturgistů A. Gerhardse, B. Kranemanna, S. Wintera
Obrázky jsou ilustrační.