Vzájemný vztah mezi vírou a svátostmi

Mezinárodní teologická komise, poradní orgán Kongregace pro nauku víry, zveřejnila dokument o vzájemném vztahu víry a svátostí. Ukázku několika odstavců přinášíme v tomto článku, překlad dalších odstavců připravujeme.

 

	78. Přijetí svátostí může být platné nebo neplatné, plodné nebo neplodné. Když někdo vnějším či vnitřním způsobem neodporuje tomu, co svátost znamená, ještě to pro adekvátní dispozici není dostatečné. Platné přijetí svátosti totiž automaticky neznamená její plodné přijetí. K plodnému přijetí je nezbytný explicitní (v orig. pozitivní) úmysl. Jinými slovy, příjemce svátosti musí věřit zároveň v obsah (fides quae) a zároveň existenciálně (fides qua) v to, co mu Kristus skrze církev svátostně dává. V úrovních souladu s učením existuje rozmanitost. To, co je zde rozhodující, je, že příjemce neodmítá učení církve jako takové. Existují také stupně intenzity víry. To, co je rozhodující zde, je pozitivní dispozice přijmout to, co svátost znamená. Každé plodné přijetí svátosti je komunikativním aktem a proto je součástí dialogu mezi Kristem a jednotlivým věřícím.
	79. I když je pravda, že učení ohledně úmyslu vyrostlo na základě uvažování o nezbytných předpokladech služebníků, kteří rozdělují svátosti, přesto je pojem úmyslu klíčovou skutečností. Na jednu stranu zcela zachovává nauku o účinnosti „ex opere operato“, tedy že svátostný úkon je účinný plně a pouze díky Kristu a nikoli díky víře služebníka nebo příjemce této svátosti. Na druhou stranu ponechává otevřenou dialogickou přirozenost svátostné události, takže člověk neupadá do magického či svátostného automatismu. Pojem úmyslu vyjadřuje nezbytné minimum osobní volní účasti na zdarma dané události, v níž se svátostným způsobem předává milosti spásy.
	80. Svátostné symboly a svátostné úkony, vykonávané pomocí vody, oleje, chleba, vína a jiných viditelných a vnější prvků, zvou každého věřícího, aby otevřel „vnitřní oči víry“ a viděl účinky spásy každé ze svátostí. Tyto symbolické úkony, prováděné pomocí materiálních prvků, jsou ve skutečnosti podřízené konání Krista Spasitele. To, co se děje při udílení svátostí je zakořeněno v tom, co se událo ve skutcích Krista Spasitele během jeho pozemského života, jako například uzdravování. Mnozí věřili v Krista (Ur-Sakrament) a tak obdrželi posvěcení, například Samařská žena u Jákobovy studny (Jn 4:28-29; 30), Zacheus, který pozval Ježíše do svého domu (Lk 19:8-10), Syrofeničanka, která obdržela uzdravení své dcery skrze neotřesitelnou víru (Mk 7:24-30) a tak dále. Cílem těchto symbolických, „svátostných“ skutků Ježíše, konaných skrze materiální prvky, bylo posílení víry příjemců a jejich posvěcení díky vnitřnímu pohledu víru. Posílení víry musí se pak musí projevit skrze jejího vyznání křesťanským svědectvím života ve světě.
	90. Slavení liturgie svátostí nejen ukazuje Boží katabatické (sestupné) spásné konání, ale také, neoddělitelně, anabatické (vzestupné) konání příjemce, počínajíc odpovědí „amen“ a rozevřením dlaní při přijímání eucharistie. Všechny svátosti jsou komunikativní akty, vepsané do ekonomie spásy: odvíjejícího se Božího přání vstoupit do osobního vztahu s člověkem. Ve svátostech se odráží povaha smlouvy, která poznamenává a provází celé dějiny spásy. Tam, kde se umenší dialogická povaha svátostí, objevuje se jejich špatné pochopení magického typu neboli ritualismus, zaměřené na individuální záchranu neboli subjektivistická privatizace.

---

Pracovní překlad: R. T. 

Anglický originál naleznete zde.

Zprávu Vatikánského rozhlasu naleznete zde.

Překlad pastoračních částí o víře a svátosti křtu, biřmování a manežství připravujeme.