Nezávazná památka sv. Pavla VI., papeže
Nezávazná památka sv. Pavla VI. byla vložena do všeobecného římského kalendáře 25. 1. 2019 (Dekret Prot. N. 29/19).
Překlad textů do češtiny připravila Liturgická komise ČBK (č. j. 20/2019), schválila Česká biskupská konference (Prot. N.: 252/2019) a potvrdila Kongregace pro bohoslužbu a svátosti (Prot. N.: 40/2020).
Direktář
Datum: 29. května
Stupeň slavení: nezávazná památka; pořadí v tabulce liturgických dnů: 12.
Připadne-li na neděli: vynechává se.
Barva: bílá.
Ke mši: kolekta vlastní, ostatní části formuláře ze společných textů, preface není předepsána, lekce feriální, případně ze společných textů;
K liturgii hodin: 2. čtení a kolekta ze společných těxtů, vše ostatní feriální, nebo ze společných textů.
Římské martyrologium
Svatého Pavla VI., papeže, který tohoto dne přijal kněžské svěcení, později se stal milánským arcibiskupem a nakonec byl zvolen na římský stolec; s velkou starostlivostí zdárně dokončil II. ekumenický vatikánský koncil, podporoval obnovu života církve, zvláště posvátné liturgie, pečoval o ekumenický dialog a hlásání evangelia lidem své doby; zesnul v pokoji Páně 6. srpna 1978.
Denní modlitba církve
Společné texty o duchovních pastýřích: o papeži.
Životopisná poznámka
Giovanni Battista Montini se narodil 26. září 1897 v městečku Concesio nedaleko Brescie. Kněžské svěcení přijal 29. května 1920. Byl ve službách Svatého stolce až do doby, kdy byl jmenován milánským arcibiskupem. Na Petrův stolec byl povýšen 21. června 1963, zdárně dovedl k závěru II. vatikánský koncil, podporoval obnovu života církve — zvláště obnovu její liturgie —, ekumenický dialog a hlásání evangelia novodobému světu. Duši odevzdal Bohu 6. srpna 1978.
Modlitba se čtením
Druhé čtení
Z homilií svatého Pavla VI., papeže
(při posledním veřejném zasedání II. vatikánského koncilu, 7. prosince 1965: AAS 58 [1966], 53.55–56.58–59)
Abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka
Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně. Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí. To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.
Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka, který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý »jevový« člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný, sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky, ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti. Ten člověk současně chválí čas minulý1 i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem. A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou, kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi.2 Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo; naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující přirozené věci, pochvalte kocil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.
Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě, tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.
Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc, když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi3 — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce),4 náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.
1 Horatius, Listy 2,3 (Pisonům), v. 173. 2 Srov. Lk 10,30–37. 3 Srov. Mt 25,40. 4 Jan 14,9.
Zpěv po druhém čtení - srov. Flp. 4,8
Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti * o to mějte zájem. (V době velikonoční: Aleluja.)
V. O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály *o to mějte zájem. (V době velikonoční: Aleluja.)
Český misál
Vstupní modlitba
Bože, ty jsi svěřil řízení své církve
svatému papeži Pavlovi,
který byl neúnavným apoštolem evangelia tvého Syna;
dej nám, prosíme, sílu,
abychom vedeni světlem jeho učení
spolupracovali s tebou na šíření civilizace lásky ve světě.
Skrze tvého Syna…
Mešního lekcionář
V případě nezávazných památek je nejvhodnější brát čtení ze dne. Pokud by k tomu radil, pastorační důvod, je možné použít následující perikopy ze společných textů o duchovních pastýřích.
1. čtení - 1 Kor 9,16–19.22–23
Běda, kdybych nehlásal evangelium!
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
(Bratři!)
Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlá-sal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlast-ního popudu. Když to však dělám proto, že to mám na-řízeno, plním jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evange-lium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje. Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj za-chránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia.
Mezizpěv - Žl 96 (95),1–2a.2b–3.7–8a.10
Vypravujte mezi všemi národy o Hospodinových divech.
Zpívejte Hospodinu píseň novou,
zpívejte Hospodinu, všechny země!
Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno!
Rozhlašujte den po dni jeho spásu!
Vypravujte mezi pohany o jeho slávě,
mezi všemi národy o jeho divech.
Vzdejte Hospodinu, rodiny národů,
vzdejte Hospodinu slávu a moc,
vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména.
Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje.
Upevnil svět, aby nekolísal:
národy řídí podle práva.
Aklamace před evangeliem - Mk 1,17
(Aleluja.) Pojďte za mnou, praví Pán, a udělám z vás rybáře lidí. (Aleluja.)
Evangelium - Mt 16,13-19
Ty jsi Petr, tobě dám klíče od nebeského království.
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim. „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj ne-beský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepře-mohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“
Latinské texty
Collecta
Deus, qui Ecclésiam tuam regéndam
beáto Paulo papæ commisísti,
strénuo Fílii tui Evangélii apostolo,
præsta, quæsumus, ut, ab eius institutis illumináti,
ad civílem amoris cultum in mundum dilatándum,
tibi collaboráre valeámus.
Per Dominum.