Liturgický rok

 

Svatá matka církev pokládá za svůj úkol v určité dny během roku slavit posvátnou vzpomínkou vykupitelské dílo svého božského Ženicha. Každý týden si připomíná zmrtvýchvstání Páně v den, který nazvala dnem Páně. Jednou v roce slaví zmrtvýchvstání Páně spolu s jeho svatým utrpením jako největší svátek, totiž velikonoce.

Celé Kristovo tajemství rozvíjí v ročním okruhu, a to od jeho vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k očekávání blaživé naděje a příchodu Páně.

Když tak slaví jednotlivá tajemství vykoupení, otvírá věřícím bohatství mocných činů a zásluh Pána, takže je neustále v jistém smyslu zpřítomňuje, aby se s nimi věřící setkávali a aby z nich čerpali spásonosnou milost.

(Konstituce Sacrosanctum concilium, č. 102)

  

Kristovo dílo spásy připomíná a slaví církev ve stanovených dnech v průběhu roku. Každý týden v neděli, v den označovaný jako den Páně, koná památku vzkříšení Páně. K oslavě Kristova zmrtvýchvstání se shromažďuje zvláště jednou v roce, o velikonocích, kdy slaví zároveň také jeho požehnané utrpení. V ročním okruhu rozvíjí pak celé Kristovo mystérium a připomíná výroční dny svatých.

V různých dobách liturgického roku církev prohlubuje podle tradičního řádu výchovu věřících zbožnými cvičeními ducha i těla, výukou, modlitbou a skutky pokání a milosrdenství.

(Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, č. 1) 

  

Liturgický rok, který zbožnost církve živí a doprovází, není chladným a neúčinným zpřítomněním skutečností, které náleží minulosti, nebo pouhým a prázdným vzpomínáním na události minulých dob. Liturgický rok je spíše sám Kristus, který neustále žije ve své církvi a pokračuje v cestě svého nezměrného milosrdenství, kterou začal s milosrdným úmyslem v tomto smrtelném životě, když chodil, dobře činně, aby přivedl lidské duše do styku se svými tajemstvími a aby je skrze ně oživil; a tato tajemství jsou zajisté neustále přítomná a účinná, ne neurčitým a mlhavým způsobem, o němž mluví někteří novější spisovatelé, ale jak nás učí katolická nauka a také podle učení církevních učitelů, protože jsou jak vynikajícími příklady křesťanské dokonalosti, tak i prameny Boží milosti pro zásluhy a na přímluvy Kristovy a protože svým účinkem v nás setrvávají, neboť každá z nich je způsobem přiměřeným své vlastní povaze příčinou naší spásy. K tomu přistupuje, že zbožná matka Církev, když nám předkládá k rozjímání tajemství našeho Vykupitele, vyprošuje svými modlitbami ony nadpřirozené dary, jimiž se její synové co nejvíce naplňují z moci Kristovy duchem těchto tajemství. Jeho vlivem a mocí můžeme za spolupráce své vůle přijmout životodárnou sílu jako ratolesti ze stromu a jako údy z hlavy; a tak se můžeme krok za krokem a usilovnou prací přetvořit „v míru věku plnosti Kristovy.“ (Efes. 4,13).

(Pius XII., Encyklika Mediator Dei)