Preface

Praktické poznámky

Kněz rozpíná ruce při slovech Pán s vámi, což je prosté gesto pozdravu. Ovšem když slouží mši zády k lidem, paradoxně se k lidu neotáčí, protože již začalo posvátné „dění“ (staré sakramentáře pro eucharistickou modlitbu používají slovo actio) a obracet záda k oltáři není možné. Kněz pozvedá ruce při slovech Vzhůru srdce a nechává je již v pozici modlitby po zbytek dialogu i celou prefaci až do Svatý, Svatý, Svatý. Pokud je to jen trochu možné, je dobré prefaci zpívat, protože tak lépe vynikne, že se jedná o chválu. Pokud se preface nezpívá, nesmí se v žádném případě zpívat ani úvodní dialog. 

Svatý, Svatý, Svatý patří k těm několika částem mše svaté, které by se měly zpívat, i když se vše ostatní recituje. Jedná se o jeden z vrcholů eucharistické modlitby, a proto tento chvalozpěv není možné ničím rušit (například je nevhodné rozdávat koncelebrační texty, listovat v misále, zapalovat kadidlo, aj). Důležité je, aby začátek chvalozpěvu plynule navázal na prefaci bez prostojů či listování notami a tak bylo jasné, že tyto dvě části tvoří jeden celek. 

Smysl preface 

Než Pán Ježíš při poslední večeři rozlámal chléb, vzdal za něj Bohu díky, podobně vzdal díky také za kalich s vínem, než jej podal svým učedníkům. A dokud podruhé nepřijde ve slávě, opakuje toto jeho gesto církev při mši svaté: Eucharistická modlitba je touto modlitbou díků (řecky eucharistein = děkovat) a zvlášť patrné je to právě na její první části, prefaci. Preface je tedy do určité míry jádrem eucharistické modlitby, protože při ní kněz jménem církve vzdává Bohu díky za Ježíše Krista a za spásu, kterou nám Ježíš přinesl svou smrtí a zmrtvýchvstáním, případně za určité tajemství naší víry, které se slaví v daný den. 

Slovo preface nemá příliš jasné kořeny, ale latinská složenina prae-fari by mohla znamenat řeč pronášenou před někým, před shromážděným lidem nebo před Boží tváří. Předpona  prae-, před- nemá význam časový a je tedy nesprávné považovat prefaci za jakousi „předmluvu“ k eucharistické modlitbě. V antické literatuře se slovo preface používá pro slavnostní řeč, specificky pak pro slavnostní modlitbu prováděnou při oběti. V křesťanské literatuře a zejména v ranně středověkých sakramentářích se slovo preface používá pro mimořádně významnou a slavnostní modlitbu nejen při eucharistii, ale také při jiných svátostech. Podle jednoho výkladu by slovo preface mohlo také znamenat „prorocké slovo”. V tomto smyslu křesťanský dokument z prvního století, když mluví o eucharistické modlitbě, říká: “Prorokům (προφήταις) dovolte, aby vzdávali díky (εὐχαριστεῖν = modlili se eucharistickou modlitbu), jak chtějí” (Didaché, X). 

Skutečnost, že preface není předmluvou eucharistické modlitby, ale v určitém smyslu jejím jádrem, je patrná také z jejích jiných názvů: V galikánské liturgii se pro ni používá slovo contestatio (vyznání), případně illatio (darování), v mozarabské (španělské) liturgii pak immolatio (obětování). Preface je tedy důležitou součástí obětní modlitby – eucharistické modlitby, v níž církev přináší Bohu oběť chvály, oběť milovaného Syna Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného. 

V nejstarší sbírce římských mešních textů, tzv. Veronském sakramentáři, máme dochovaných 267 starověkých římských prefací – a to chybí celá část sakramentáře pro první období liturgického roku. Velká variabilita prefací je pozůstatkem prvních staletí, v nichž ještě eucharistická modlitba nebyla zapsaná a biskup mohl text měnit. Římský misál vydaný po Tridentském koncilu v roce 1570 měl prefací pouze deset, naopak poslední vydání Římského misálu (z r. 2008) obsahuje prefací 98. 

Struktura preface 

Úvodní dialog 

Preface začíná úvodními výzvami kněze: Pán s vámi – vzhůru srdce – vzdávejme díky. Jedná se vlastně o podobné pozvání jako u jiných modliteb ve mši, které začínají vybídnutím: Modleme se (např. vstupní modlitba nebo modlitba po přijímání). Kdysi také tyto modlitby začínaly dialogem: Pán s vámi – I s tebou – Modleme se. U preface je obyčejné modleme se nahrazeno vzdávejme díky, protože se nejedná o pozvání k ledajaké modlitbě, ale k modlitbě chvály a díků, která mocí Ducha svatého promění dary položené na oltář i věřící, kteří je budou přijímat. Vsuvka vzhůru srdce vypovídá o směru křesťanské modlitby: křesťané se modlí nikoli na Západ, nikoli na Východ, ale vzhůru k Otci, podobně jako se modlil Ježíš (Jan 11, 41). Celá eucharistická modlitba je výstupem vzhůru, jak také prozrazuje její řecký název, anafora (řecky = povznášení, nesení vzhůru), a jak říká sv. Jan Zlatoústý, slavení mše nás přenáší do nebe. Slova vzhůru srdce komentuje již ve 3. století sv. Cyprián jako pravidlo každé křesťanské modlitby: “Všechny tělesné a světské myšlenky musí odstoupit, a duch člověka je zaměřen pouze na Pána, k němuž se obrací”.

Odpovědi lidu jsou důležitou součástí eucharistické modlitby, protože ukazují, že kněz se anaforu nemodlí jako svou soukromou pobožnost, ale jménem Božího lidu, církve, kterou reprezentují přítomní věřící. Z odpovědí na výzvy kněze se zastavme u poslední: zvolání „je to důstojné a spravedlivé“ je zvoláním shromáždění antických Římanů na závažné rozhodnutí, např. na volbu jejich zástupce nebo jeho uvedení do úřadu. Křesťané je převzali při svých shromážděních právě jako odpověď na pozvání k modlitbě. 

Úvod preface

Pro nás jsou tato slova především potvrzením, že děkovat Bohu nám prospívá, že je to naše povinnost (aequum) a že je to dokonce pramen naší spásy. To zejména v eucharistické modlitbě, ale nejen v ní: jak říká preface, máme Bohu děkovat „vždycky a všude“, slovy sv. Pavla: „ve všech životních podmínkách“ (1 Sol 5,18). Za všech okolností jsme zváni, abychom Boha chválili a jemu děkovali, neboť díky této modlitbě chval a díků může Boží spása za jakékoli situace proudit do našeho života. 

Tělo (korpus) preface

V hlavní části se kněz jménem Božího lidu rozpomíná na konkrétní momenty z Ježíšova života, smrti a vzkříšení, případně připomíná charakteristiky liturgického období nebo svatých, jejichž památka se slaví a na jejichž životě se Kristovo tajemství zrcadlí. Za tyto konkrétní skutečnosti kněz Bohu vzdává díky. Preface nás tímto způsobem učí také naší osobní modlitbě: máme Bohu děkovat a chválit jej především za něj samotného a za to, co pro nás udělal skrze Ježíše. A v životě církve, svatých, ale všech lidí, můžeme nalézt stopy jeho působení, za které je možné mu děkovat. 

Závěr preface

Slovy „a proto tě oslavuje…“ kněz shrnuje předchozí konkrétní díky. Dodává, že Boha nechválí pouze ti, kdo jsou v tuto chvíli přítomni na mši, a dokonce, že chválu nezpívají na prvním místě tito konkrétní lidé. Při eucharistické modlitbě stojíme pod otevřenými nebesy, skrze něž k nám doléhá zpěv svatých a andělů stojících v nebi před Božím trůnem a před Beránkem. Zažíváme to, o čem píše list židům: “přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi“ (Žid 12,22–23). My své slabé hlasy přidáváme k proudu jejich chvály a zažíváme už kousek toho, co nás čeká jednou na věčnosti. Liturgie, mše svatá, eucharistická modlitba – nic z toho není na prvním místě naším dílem, naší činností: jedná se o připojení se k nebeské liturgii, kterou slaví ukřižovaný a vzkříšený velekněz Ježíš (srov. Žid 8,1–2) a které se účastní všichni nebešťané (srov. Zj 4,4–11). 

Sanctus a Benedictus

Preface ústí do chvalozpěvu Svatý, Svatý, Svatý, který je zpěvem andělů v nebi z vidění proroka Izaiáše: „Spatřil jsem Panovníka... nad ním stáli serafové... volali jeden k druhému: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ (Iz 6, 1–3) Zástupy, o nichž chvalozpěv mluví, nejsou pouze legie andělů, ale všechno, co Bůh stvořil (viz Gn 2,1). Sláva třikrát Svatého naplňuje nejen chrám, ale celou zem i nebe, a jak říká preface ke 4. eucharistické modlitbě: “našimi ústy tě chválí celý vesmír”. Hlas věřících, kteří v kostele zpívají, se stává nástrojem, skrze nějž je Boží sláva zvěstována a tryská do tohoto světa.

Chvalozpěv Svatý, Svatý, Svatý byl do eucharistické modlitby vsunut asi ve 4. či 5. století a později – pravděpodobně nejprve v 6. století v Galii, dnešní Francii, a později také v Římě – byl doplněn o svou další část, Požehnaný, jenž přichází (Benedictus). Ta je převzata z evangelního vyprávění o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma (např. Mt 21,9). Sláva Boží totiž zazářila nejvíce, když Boží Syn na svět přišel v lidském těle. Tehdy, jak říká Jan v prologu. „jsme spatřili jeho slávu“. Všichni, kdo jsou na mši, smí slávu Boží zakoušet, protože ten samý Pán přichází mezi ně ve svém těle eucharistickém. 

Co říká církev ve svých dokumentech: