Teologie žehnání

1.  Bůh, nade všechno požehnaný, je pramenem a počátkem všeho požehnání. On jediný je dobrý a všechno učinil dobře, své tvorstvo naplňuje požehnáním, které je i po pádu člověka znamením jeho milosrdenství.

2.  Když však přišla plnost času, Otec poslal svého Syna, který přijal tělo. V něm opět požehnal lidstvo veškerým duchovním požehnáním.

3.  Kristus, největší Otcovo požehnání, se zjevuje v Evangeliu jako ten, který žehná bratřím a sestrám, zvláště nejmenším, a s modlitbou požehnání se obrací k Otci. Když pak byl obdarován slávou od Otce a vstupoval na nebesa, vylil na ty, které vykoupil svou krví, svého Ducha, aby vedení jeho mocí chválili a oslavovali Boha Otce, klaněli se mu a vzdávali mu díky. 

8.  Církev, povzbuzena napomenutím Spasitele, má účast na kalichu požehnání, vzdává díky Bohu za jeho nevýslovný dar, který poprvé získala ve velikonočním tajemství, dar eucharistie. Neboť církev čerpá milost a sílu z eucharistického tajemství, z něhož ona sama se stává požehnáním a jakoby univerzální svátostí spásy. Vykonává dílo posvěcení mezi lidmi a pro lidi a s Kristem, který je její hlavou, v Duchu svatém oslavuje Otce.

9.  Církev v síle Ducha svatém koná svou službu také tím, že ustanovila různé druhy žehnání,kterými volá lidi ke chvále Boha, k prosbě o jeho ochranu, k přijetí jeho milosrdenství životem svatosti, k vyprošování Božích dobrodiní ke snažnému dosažení cíle. K tomu mají přispět žehnání ustanovená církví, která jsou viditelnými znameními, jimiž se naznačuje a způsobem, každému z těchto znamením vlastním též uskutečňuje posvěcení člověka v Kristu a Boží oslava. 

10.  Žehnání jsou znameními, která jsou inspirována Božím slovem a ve víře slavena. Osvětlují a projevují novost života v Kristu, která vzniká a roste svátostí nové smlouvy, ustanovenými Pánem. Žehnání, která jsou v jistém smyslu napodobením svátostí, také naznačují duchovní účinky, které dosahujeme na přímluvu církve.

11.  Církev podle svého přesvědčení pečovala o to, aby se slavení žehnání konalo k opravdové Boží oslavě a směřovalo k duchovnímu prospěchu Božího lidu. Proto - podle staré tradice formule požehnání směřují k tomu, aby na prvním místě byl oslavován Bůh za jeho dary, aby byla vyprošována jeho dobrodiní a aby byla potlačena moc zla ve světě.

12.  Církev ve všem oslavuje Boha a snaží se, aby Boží sláva byla zřejmá lidem, kteří se milostí zrodili nebo se mají zrodit; církev žehnáním pro ně nebo s nimi oslavuje Boha za zvláštních životních okolností a svolává na ně jeho milost. Mnohdy však církev žehná také věci nebo místa, která mají vztah k lidskému putování nebo k liturgickému životu, ke zbožnosti a pobožnosti, ale má vždy na mysli lidi, kteří tyto věci užívají a na těch místech žijí a působí. Má na mysli člověka, pro kterého Bůh všechno a všechna dobra chtěl a stvořil, který je příjemcem jeho moudrostí. Obřady žehnání jej mají vést k tomu, aby užíval stvořených věcí a tímto Boha hledal, miloval a jemu jedinému věrně sloužil.

 

(ze Všeobecných pokynů k Obřadům žehnání)