Advent v ambrosiánské liturgii

V ambrosiánském ritu začíná advent o 14 dní dříve, než v římské liturgii. Následující článek přibližuje jeho specifika.

Ambrosiánský advent začíná v neděli po svátku svatého Martina (11. listopadu). Trvá tedy šest týdnů před Vánocemi a v případě, že první neděle vychází na 12. listopadu, zahrnuje ještě jednu neděli (tzv. „předvánoční“), která připadá na 24. prosince.

Příchod Páně

Vyznačuje se eschatologickým začátkem, který zdůrazňuje název první neděle: „Příchod Páně“. Ježíšovy promluvy o tom, co se stane v poslední den, jsou předloženy v redakci jednotlivých synoptiků podle tříletého cyklu (Mt 24,1–31; Mk 13,1–27; Lk 21,5–28). Liturgický rok tak začíná tím, že probouzí touhu dívat se na cíl života, uchopit směr, kterým se ubírají dějiny. Apokalyptický tón biblických perikop nemá vzbuzovat pocit strachu, ale spíše má upnout pohled věřících k horizontu Království. Znamení na slunci a převrat nebeských mocností, které Ježíš ohlašuje, se ukazují ve zvláštní analogii s událostmi, které provázejí jeho smrt na kříži. Na Kalvárii se projevila Boží sláva, již došlo k plnému zjevení jeho lásky a již se uskutečnil soud spásy nad celým lidstvem. Čas církve leží mezi Pánovými Velikonocemi, které předem oznámily výsledek univerzálních dějin, a jeho druhým příchodem, který je třeba očekávat nikoli jako osudovou událost, ale jako žádoucí naplnění našich dnů, v nichž se teprve může rozvinout spásná moc Kristova vzkříšení. Spolu s nádechem zdravého realismu, který nás nabádá k úvahám o neúprosném završení našeho života a všeho, co vlastníme, nám v tomto začátku ambrosiánského adventu stránky Písma nabízejí záruku ochrany, bezpečí: „ani vlas z vaší hlavy se neztratí“, ujišťuje Ježíš v Lukášově evangeliu a uzavírá ho výzvou: „napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko“.

Čtení evangelia o vzkříšení na začátku mše svaté z vigilie této i dalších adventních nedělích zvyšuje radost z přítomnosti živého Ježíše, obnovuje v srdcích touhu být s ním ve slávě a posiluje důvěru v dar spásy přislíbený těm, kdo žijí podle Božího slova.

Cenné shrnutí obsahu první neděle adventní a úvod do celého liturgického období nabízí preface, shodná s prefací z římského ritu:

Neboť on přišel a stal se jedním z nás,
splnil sliby dané praotcům
a otevřel nám cestu k věčné spáse;
a my v modlitbách a bdění čekáme,
že se i na nás splní tvé sliby,
až přijde, aby zjevil svou slávu.

Synové království

Druhá neděle adventní se nazývá „Synové království” a zdůrazňuje všeobecný charakter spásy. Verš zpěvu před evangeliem, který přebírá v každém ze tří ročních cyklů Lk 3,4b.6, tvoří jeho shrnutí: „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každý tvor uzří Boží spásu!”

Janovo kázání o křtu obrácení (v roce A, podle středověkých pramenů: Lk 3,1–18; v roce B: Mt 3,1–12; v roce C: Mk 1,1–8) je pak třeba přijmout jako výzvu adresovanou každému člověku bez jakéhokoli vyloučení. Starý zákon prostřednictvím proroka Barucha (rok A: Bar 4,36–5,9) a proroka Izaiáše (rok B: Iz 51,7–12a; rok C: Iz 19,18–24) ohlásil v Jeruzalémě opětovné sjednocení rozptýlených obyvatel Sijónu a předvídal společnou službu Hospodinu Egypťanů a Asyřanů. Pohanské národy oslavují Boha za jeho milosrdenství, jak píše Pavel v listu Římanům (rok A: Řím 15, 1–13), v němž apoštol také prohlašuje, že jeho chloubou je přivádět pohany k poslušnosti (rok B: Řím 15,15–21), stejně jako v listu Efezanům popisuje jako milost, která mu byla udělena, aby hlásal Krista pohanům (rok C: Ef 3, 8–13). Eschatologické napětí, které oživuje advent, se tak prolíná s touhou slavit v radostné vděčnosti tajemství zrození Slova, z něhož plyne spása pro celé lidstvo.

Zajímavostí je, že v pokoncilním období bylo na druhou adventní neděli přesunuto evangelium o Ježíšově mesiášském vjezdu do Jeruzaléma, které se podle starých ambrosiánských pramenů používalo až na neděli čtvrtou. Cíl byl zřejmý: připomenout téma Kristova panování, podobně jako to činí římská slavnost Ježíše Krista Krále. Nicméně v novém uspořádání lekcionáře z roku 2008 se toto evangelium umístilo zpět na čtvrtou neděli.

Naplněná proroctví

Třetí adventní neděli, nazvanou „Naplněná proroctví“, zahajuje vstupní zpěv, který navazuje na Izaiášovo proroctví, jež se nachází ve starozákonním čtení roku C (Iz 45,1–8): Rorate caeli desuper et nubes pluant iustum; aperiatur terra et germinet Salvatorem. („Rosu dejte, nebesa shůry, oblaka, spusťte déšť práva; ať se otevře země a zplodí spásu, ať spolu vyraší spravedlnost!“). Jedná se o potvrzení proroctví adresovaného císaři Kýrovi, které představuje prostředek, díky němuž národy od Východu až na Západ budou moci poznat, že není jiný Bůh, než Hospodin. Christologický výklad verše z Izaiáše aperiatur terra et germinet Salvatorem je dobře známý: v květu Jesseho kořene, který nakonec vyklíčí, se naplní zaslíbení. Dialog s učedníky Jana Křtitele, obsažený v evangelním úryvku roku C (Lk 7,18–28), ukazuje plné naplnění očekávání Izraele: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst.“ Poslání Předchůdce podle slov samotného Pána odpovídá vyvrcholení činnosti proroků: „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, není nikdo větší než Jan.“ Zpěv před evangeliem nabízí v každém ze tří let tento přesný výkladový klíč: „Zákon a proroci prorokovali až po Jana, on je ten Eliáš, který má přijít“ (Mt 11,13–14). V euchologii je důraz kladen na rozměr radosti, jak to jasně ukazuje píseň při lámání chleba: „Siónský lide, hle, Pán přichází spasit všechny národy; Pán zjeví svou slávu a vy budete mít radost ve svých srdcích“ (srov. Iz 30, 19.27.29.30). Důraz na naplnění proroctví, charakteristický pro tuto neděli, nám umožňuje pochopit členění lekcionáře všedních dnů celého adventu, v němž jsou od pondělí do pátku uvedena dvě prorocká čtení a ty úryvky z Matoušova evangelia, které nejzřetelněji zdůrazňují, jak se to, co bylo napsáno, naplňuje na Kristu.

Vstup Mesiáše

Na cestě, která vede mezi prvním a posledním příchodem Krista se dostáváme ke čtvrté neděli s názvem „Vstup Mesiáše“. Protože janovské vyprávění o vjezdu do Jeruzaléma je vyhrazeno pro Květnou neděli, v adventu se čtou synoptici (rok A: Mt 21, 1–9; rok B: Mk 11, 1–11; rok C: Lk 19, 28–38), kteří ohlašují Kristův příchod do města lidí. Je evidentní, že pro liturgii není důležité, že se Ježíšův vjezd do Jeruzaléma odehrál těsně jeho umučení. Mnohem důležitější je symbolický význam tohoto gesta: Jasný projev jeho mesiášské identity – Izraelem Očekávaný nyní přichází. Lze na něj tedy vztáhnout Izaiášova prorocká slova, která popisují Boží panování s rysy pastýřské péče, slibují znovunastolení práva a spravedlnosti na trůnu mírnosti a opěvují jeho slávu zářící nad Sionem. Preface prohlubuje význam Synovy cesty na svět a jeho přebývání mezi lidmi:

Svým příslibem vykoupení jsi po vině
pozvedl k nové naději milosti lidský rod,
stvořený ve svatosti a spravedlnosti tvým božským Slovem,
a v plnosti času jsi poslal na svět totéž své Slovo,
aby nám jako člověk žijící mezi námi
otevřelo tajemství tvé otcovské lásky a uvolnilo smrtelná pouta
zla a znovu nám vdechlo věčný nebeský život.

Specifičnost vlastní ambrosiánské liturgii, která vyplývá z rukopisných pramenů, spočívá v osobitém teologickém zpracování biblického obsahu a v originálním propojení evangelních perikop s úryvky Starého a Nového zákona. Věřící se tak stává účastníkem naplnění spásy, které je znovu předkládáno při slavení svátostným způsobem. Například v prorockém úryvku Iz 40, 1–11 v cyklu A, lze rozeznat předzvěst stránky evangelia o Janově kázání. Ve skutečnosti je však před doslovným porozuměním upřednostněna jiná logika: Izaiášovo dávné hlásání se aktualizuje právě tehdy, když Pán přichází doprostřed svého lidu, který ho radostně vítá. Prorokova slova tedy osvětlují význam této přítomnosti. Epištola tohoto dne pak podává zprávu o Kristově příchodu na svět a navazuje na žalm: „Hle, přicházím, Bože, abych plnil tvou vůli“ (Žid 10, 5–9a). V roce C je to opět list Židům, který nás nutí rozjímat o jeho připravenosti vzít na sebe utrpení v naprosté solidaritě se svými bratry a sestrami, založené na sdílení těla a krve (Žid 2, 5–15). Rok B naopak upřednostňuje výzvu k přípravě na příchod Pána a vyzývá k srdcím pevným a bezúhonným ve svatosti (1 Sol 3,11–4,2).

Neděle Předchůdce

Na prahu slavení tajemství Vtělení se nachází pátá neděle adventní, které je přiřazen název „Neděle Předchůdce“. V centru je postava svatého Jana Křtitele, který se zcela vztahuje ke Kristu. Ve třech formulářích je to vždy janovská perikopa, která tvoří vrchol bohoslužby slova. V roce A čteme verše prologu (J 1,6–8.15-18) o muži „poslaném Bohem, který přišel jako svědek, aby vydal svědectví světlu“; evangelní úryvek roku B (J 1,19–27a.15c.27b–28) představuje to, co o sobě říká sám Předchůdce těm, kdo se ho ptali na jeho identitu („Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně, jak řekl prorok Izaiáš“), a jeho svědectví Ježíšovi: „Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků.“ A konečně v perikopě roku C (Jan 3, 23–32a) vystupuje Předchůdce jako „přítel ženicha“, který „jásá radostí nad hlasem ženicha“. V souladu s ambrosiánskou tradicí, o níž svědčí nejstarší prameny, je v prvním ze tří cyklů zasazeno Micheášovo proroctví (5,1) o davidovském Mesiáši, který vyjde z Betléma, společně s Malachiášovým proroctvím (3,1–5a.6–7b), které mluví o poslovi, jenž byl vyslán, aby připravil jeho příchod, a tak zaměřuje pozornost na Očekávaného národů a předpovědí ho zcela vztahuje ke Křtitelově slovu a činnosti. Podobně v roce B je prostřednictvím Izaiášových slov (11,1–10) popisován „výhonek Jesseho“, na němž spočívá Hospodinův duch a jehož rozkvět znovu uspořádá vesmírnou harmonii; v roce C je pozornost zaměřena na útěchu, kterou Bůh přináší svému lidu a uzdravuje jeho rány (Iz 30, 18–26b). Zajímavé jsou konečně i tři listy. Text Gal 3, čtený v roce A, představuje klíč k výkladu novosti, kterou přináší Kristus, k němuž zákon vede jako pedagog. Úryvek z listu Židům (7,14–17.22.25), určený pro rok B, zdůrazňuje ve shodě s Izaiášem, že „náš Pán pochází z kmene Judova“. Konečně perikopa z druhého listu Korinťanům (4,1–6) se objevuje v roce C, plně v souladu s obsahem evangelia: svědek nekáže sám sebe, ale Krista Ježíše Pána. V této neděli je ještě patrné obdivuhodné prolínání vánoční přípravy a eschatologického očekávání. Zvláštností ambrosiánské tradice, je píseň při lámání chleba: Credite Salvatorem nostrum venturum esse cum gloria, et vos estote parati suscipere regnum Dei. „Věřte Spasiteli, který přijde ve slávě: buďte připraveni přijmout Boží království“.

Božské mateřství Panny Marie

Šestá adventní neděle odpovídá slavnosti Vtělení neboli „Božského mateřství blahoslavené Panny Marie“. Stejně jako všechny důležitější slavnosti v roce nepředpokládá cyklické střídání biblických čtení. Slova proroka, která zaznívají ve starozákonním čtení (Iz 62,10–63,3b), poukazují na blížící se svátek („Hospodin ohlašuje až do končin země: Řekněte sionské dceři: Hle, přichází tvá spása“). Opakovaná výzva k radosti, obsažená v epištole (Flp 4, 4–9), s vědomím, že „Pán je blízko“, nabývá zvláštního tónu ve vztahu k blížícím se Vánocům. Šestá adventní neděle se v ambrosiánském ritu vyznačuje zvěstováním Lk 1,26-38. Navíc dávno předtím, než se 25. března začalo slavit Zvěstování Páně, milánská církev, podobně jako antiochijská a konstantinopolská, přisoudila neděli před Vánocemi funkci uvést do tajemství narození Božího Syna kontemplací Mariina „ano“. Eucharistický formulář tohoto dne je obohacen o dvě preface, které patří k nejstarším v ambrosiánském euchologickém pokladu a v nichž lze zachytit velmi bohatou mariologii. V embolismu první z nich se zpívá díkůvzdání Otci:

S neposkvrněnou vírou přijala andělovo zvěstování,
počala tvé Slovo, oblékla ho do smrtelného těla;
v těsném lůně svého života skrývala Pána nebes a Spasitele světa
a pro nás ho porodila, zachovávajíc čistou panenskou neporušenost.

Velikost Panny Marie ve víře před jejím podivuhodným početím je motivem, který je drahý církevním otcům. Augustin v jednom známém kázání uvádí, že pro Marii je důležitější, že byla učednicí, než že byla matkou Kristovou. Lze si také povšimnout důrazu, který je kladen na tajemství její panenské neporušenosti, a to jak v okamžiku početí, tak v okamžiku porodu.

Další preface určená pro tento den pokračuje protikladnými paralelami a zní:

Z její plodnosti pro nás vzešel ten,
který nás sytí andělským chlebem.
Bohatství rozptýlené hříšnou Evou nám Maria vrací;
od ženy k nám pronikl jed viny, od ženy začíná dílo spásy.
Proti plíživé zákeřnosti zla se staví moc Vykupitele;
mateřství, které se stalo počátkem smrti,
nám vrací živého Boha,
aby lidský rod mohl znovu povstat osvobozen od dávného útlaku.
Každé neštěstí, které k nám přišlo od Adama,
je překonáno hojností Kristova daru.

V úvodu a závěru preface se nacházejí christologické odkazy: zdá se tedy, že to, co se hlásá o Matce, se zcela vztahuje k Synovi.

Dny vítání Syna

Během předvánočních všedních dnů, nazývaných de Exceptato neboli „dny vítání Syna“, kdy vrcholí cesta k Vánocům, nám perikopy, všechny převzaté z Lukášova evangelia dětství, umožňují zastavit se nad obdivuhodným prolínáním Janova a Ježíšova narození a nad postavami Zachariáše a Alžběty, kteří ve své chudobě zažili mimořádný účinek Boží návštěvy. Verš zpěvu před evangeliem pochází vždy z Magnificat. Stejná slova, která vyjadřují Mariino jásání před velkými skutky Páně, zesilují aleluja, které ambrosiánská církev zpívá, když se připravuje na prožití Pánových Vánoc. Tradiční „Ó antifona“ je vyhrazena pouze pro připomínku křtu při nešporách.

V těchto dnech evangelium předchází čtení dvou starozákonních textů s anticipačním charakterem, které jsou převzaté z hagiografických knih Rút a Ester. Šestá předvánoční férie, charakterizovaná lukášovskou perikopou o cestě Josefa s jeho ženou Marií do Betléma na sčítání lidu, představuje sama o sobě závěr cesty k Vánocům. Ambrosiánský řád totiž předpokládá, že na Štědrý den se zpravidla ráno neslaví mše svatá, protože jedinou eucharistií má být mše inter vesperas. Pokud je však z pastoračních důvodů učiněna výjimka, čtou se ráno pouze epištoly a evangelium pro vigilní mši.

V případě, že svátek svatého Martina (11. listopadu) připadne na sobotu, připadne Štědrý den na takzvanou předvánoční neděli. V ambrosiánské tradici tento den nikdy nepočítal jako sedmá adventní neděle. Ve čtení určeném pro tento den (Iz 62,1–5) se prolíná uvědomění si manželského svazku mezi Bohem a Izraelem s tématem naplnění spravedlnosti a zjevení spásy před všemi králi země. List (1 Te 5,15b–23) nabízí Pavlovu výzvu věřícím, aby zkoumali proroctví a zachovali se bezúhonní pro příchod Pána Ježíše Krista. Evangelium (Mt 1,1–16), sledující rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, s jasno návazností na závěrečnou perikopu z knihy Rút, hlásanou při poslední předvánoční férii, nastiňuje způsob, jakým se uskutečnilo zjevení Slova v těle, tajemství, které se církev chystá slavit. Euchologie předvánoční neděle se používá i pro případné dopolední slavení na Štědrý den.

Text je převzat z překladu knihy Norberta Valliho: Ambrosiánská liturgie, jejíž české vydání je připravováno na květen 2025.

Záznam vigilie s lucernáriem 1. neděle adventní 2010 v milánském dómu na youtube.

Záznam bohoslužby ze 4. neděle adventní 2022 v milánském dómu na youtube.