Gestis verbisque
2. ledna 2024 zveřejnilo Dikasterium pro nauku víry nótu Gestis verbisque o platnosti svátostí. Pracovní překlad přinášíme v tomto článku. Do pracovního překladu nebyla zahrnuta úvodní prezentace a poznámky pod čarou.
Úvod
1. Skutky a slovy mezi sebou úzce propojenými Bůh zjevuje a uskutečňuje svůj plán spásy pro každého muže a ženu, kteří jsou určeni ke společenství s ním. Tento spásný vztah se účinně uskutečňuje v liturgickém dění, kde hlásání spásy, které zaznívá v hlásaném Slově, nachází svou aktualizaci ve svátostných gestech. Ta totiž zpřítomňují v lidských dějinách Boží spásné působení, které má svůj vrchol v Kristových Velikonocích. Vykupitelská síla těchto gest dává kontinuitu dějinám spásy, kterou Bůh uskutečňuje v čase.
Svátosti, ustanovené Kristem, jsou tedy úkony, které prostřednictvím smyslových znamení uskutečňují živou zkušenost tajemství spásy a umožňují lidem účast na božském životě. Jsou to „mistrovská díla Boží“ v nové a věčné smlouvě, síly, které vycházejí z Kristova těla, úkony Ducha působícího v jeho těle, jímž je církev.
Proto církev v liturgii s věrnou láskou a úctou slaví svátosti, které jí svěřil sám Kristus, aby je uchovávala jako vzácné dědictví a zdroj svého života a poslání.
2. Bohužel je třeba poznamenat, že liturgické slavení, zejména slavení svátostí, není vždy prováděno v plné věrnosti církví předepsaným obřadům. Několikrát toto Dikasterium zasáhlo, aby vyřešilo pochybnosti o platnosti svátostí slavených v rámci římského ritu při nedodržení liturgických norem, přičemž někdy muselo skončit bolestnou negativní odpovědí a konstatovat, že v těchto případech byli věřící okradeni o to, co jim náleží, „totiž o velikonoční tajemství slavené ve formě obřadu stanoveném církví“. Jako příklad lze uvést slavení křtu, při němž byla svátostná formule pozměněna v jednom ze svých podstatných prvků, čímž se svátost stala neplatnou, a tím byla ohrožena budoucí svátostná cesta těch věřících, pro něž se s velkými obtížemi muselo opakovat nejen slavení křtu, ale i následně přijatých svátostí.
3. Za určitých okolností lze pozorovat dobrou vůli některých služebníků, kteří buď neúmyslně, nebo vedeni upřímnými pastoračními pohnutkami slaví svátosti tak, že upravují základní formule a obřady stanovené církví, snad aby je podle svého názoru učinili vhodnějšími a srozumitelnějšími. Často se však za odkazem „na pastorační motivace mnohdy, možná nevědomky, zastírá subjektivistický posun a manipulativní sklony.“ Tímto způsobem se ukazuje i mezera ve formaci, zejména co se týče vědomí hodnoty symbolického jednání, které je podstatným rysem liturgicko-svátostného úkonu.
4. Aby pomohlo biskupům v jejich úkolu podporovatelů a strážců liturgického života jim svěřených partikulárních církví, hodlá Dikasterium pro nauku víry v této nótě nabídnout některé prvky doktrinálního charakteru k rozlišení platnosti slavení svátostí, přičemž věnuje pozornost i některým disciplinárním a pastoračním aspektům.
5. Účel tohoto dokumentu se vztahuje také na katolickou církev jako celek. Teologické argumenty, které jej inspirují, se však někdy uchylují ke kategoriím vlastním latinské tradici. Proto se svěřuje synodě nebo shromáždění hierarchů jednotlivých východních katolických církví, aby náležitě přizpůsobily ustanovení tohoto dokumentu a použily svůj vlastní teologický jazyk, pokud se liší od jazyka používaného v textu. Výsledek by pak měl být před zveřejněním předložen ke schválení Dikasteriu pro nauku víry.
I. Církev se přijímá a vyjadřuje ve svátostech
6. Druhý vatikánský koncil analogickým způsobem vztahuje pojem svátosti na celou církev. Když v konstituci o posvátné liturgii potvrzuje, že „boku Krista, zesnulého na kříži, vzešlo obdivuhodné tajemství celé církve,“ odkazuje tím na Otcům drahé typologické čtení vztahu mezi Kristem a Adamem. Koncilní text evokuje známé tvrzení svatého Augustina, který vysvětluje: „Adam spí, aby mohla být utvořena Eva; Kristus umírá, aby mohla být utvořena církev. Ze strany spícího Adama se utváří Eva; ze strany Krista mrtvého na kříži, zasaženého kopím, plynou svátosti, jimiž se utváří Církev.“
7. Dogmatická konstituce o církvi znovu potvrzuje, že církev je „v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ To se uskutečňuje především prostřednictvím svátostí, v každé z nich se svým způsobem aktualizuje svátostná povaha církve, Kristova těla. Chápání církve jako všeobecné svátosti spásy „ukazuje, jak svátostná ekonomie nakonec určuje způsob, jakým Kristus, jediný Spasitel, prostřednictvím Ducha Svatého zasahuje naši existenci ve specifičnosti jejích okolností. Církev se přijímá a zároveň se vyjadřuje v sedmi svátostech, jejichž prostřednictvím Boží milost konkrétně ovlivňuje existenci věřících, aby se celý život, vykoupený Kristem, stal bohoslužbou milou Bohu.“
8. Právě tím, že Kristus ustavuje církev jako své mystické tělo, činí věřící účastnými svého vlastního života a skrze svátosti je reálně a tajemně spojuje se svou smrtí a vzkříšením. Posvěcující moc Ducha Svatého působí ve věřících prostřednictvím svátostných znamení, činí z nich živé kameny duchovní stavby, založené na úhelném kameni, jímž je Kristus Pán, a ustavuje je jako kněžský lid, účastníky jediného Kristova kněžství.
9. Sedm životně důležitých gest, která tridentský koncil slavnostně prohlásil za mající božské ustanovení, představuje privilegované místo setkání s Kristem Pánem, který uděluje svou milost a který slovy a rituálními úkony církve živí a posiluje víru. Právě v eucharistii a všech ostatních svátostech „je nám zaručena možnost setkat se s Pánem Ježíšem a být osloveni mocí jeho Velikonoc“.
10. Církev si je vědoma této skutečnosti, a od svých počátků věnuje zvláštní péči pramenům, z nichž čerpá životodárnou sílu pro svou existenci a své svědectví: Božímu slovu, dosvědčenému Písmem svatým a Tradicí, a svátostem, slaveným v liturgii, jejichž prostřednictvím je neustále přiváděna zpět ke Kristovu velikonočnímu tajemství.
Zásahy magisteria do svátostných záležitostí byly vždy motivovány zásadní starostí o věrnost slavenému tajemství. Církev má totiž povinnost zajistit prioritu Božího působení a chránit jednotu Kristova těla v těch úkonech, které nemají obdoby, protože jsou posvátné „par excellence“ s účinností zaručenou Kristovým kněžským působením.
II. Církev střeží a je střežena svátostmi
11. Církev je „služebnicí“ svátostí, není jejich paní. Jejich slavením sama přijímá jejich milost, střeží je a je jimi naopak střežena. Potestas, kterou může vykonávat ve vztahu ke svátostem, je analogická potestas, kterou má ve vztahu k Písmu svatému. V něm církev uznává Boží slovo, které bylo sepsáno pod vlivem Ducha Svatého, a stanovuje kánon posvátných knih. Zároveň se však podřizuje tomuto Slovu, kterému „zbožně naslouchá, svatě střeží a věrně vykládá.“ Podobným způsobem církev s pomocí Ducha svatého uznává ta posvátná znamení, skrze něž Kristus uděluje milost vycházející z Velikonoc, určuje jejich počet a pro každé z nich uvádí podstatné prvky.
Církev si je přitom vědoma, že spravovat Boží milost neznamená přivlastňovat si ji, ale činit se nástrojem Ducha při předávání Kristova velikonočního daru. Církev zejména ví, že její potestas vzhledem ke svátostem se zastavuje u jejich podstaty. Tak jako při kázání musí církev vždy věrně hlásat evangelium Krista, který zemřel a vstal z mrtvých, tak i ve svátostných gestech musí uchovávat spásná gesta, která jí svěřil Ježíš.
12. Je pravda, že církev gesta a slova, v nichž tato látka divinitus instituta spočívá, ne označovala vždy jednoznačně. Pro všechny svátosti se každopádně jeví jako zásadní ty prvky, které církevní magisterium, naslouchající sensus fidei Božího lidu a v dialogu s teologií, nazvalo materií a formou, k nimž se přidává úmysl služebníka.
13. Materie svátosti spočívá v lidském jednání, skrze které jedná Kristus. V materii je někdy přítomen materiální prvek (voda, chléb, víno, olej), jindy zvlášť výmluvné gesto (znamení kříže, vkládání rukou, ponoření, polití, souhlas, pomazání). Taková tělesnost se ukazuje jako nezbytná, protože zakotvuje svátost nejen v lidských dějinách, ale také a zásadněji, v symbolickém řádu stvoření a přivádí ji zpět k tajemství vtělení Slova a jím uskutečněného vykoupení.
14. Formu Svátosti tvoří slovo, které dává materii transcendentní význam, přetváří běžný význam materiálního prvku a čistě lidský význam vykonávané činnosti. Toto slovo vždy v různé míře čerpá inspiraci z Písma svatého, je zakořeněno v živé církevní tradici a bylo autoritativně definováno magisteriem církve na základě pečlivého rozlišování.
15. Materie a forma vzhledem ke svému zakořenění v Písmu a Tradici nikdy nezávisela a ani nemůže záviset na vůli jednotlivce nebo jednotlivého společenství. Úkolem církve není určovat materii a formu podle libovůle nebo svévole kohokoli, ale chránit podstatu svátostí (salva illorum substantia) a v poddajnosti vůči působení Ducha je autoritativně definovat.
U některých svátostí se zdá, že jejich podstata a forma jsou podstatně vymezeny od samého počátku, takže jejich založení Kristem je bezprostřední; u jiných se vymezení podstatných prvků zpřesnilo až v průběhu složitých dějin, někdy nikoli bez významného vývoje.
16. V tomto ohledu nelze přehlížet, že když církev zasahuje do určování konstitutivních prvků svátosti, jedná vždy zakotvená v Tradici, aby lépe vyjádřila milost, kterou svátost uděluje.
Právě v tomto kontextu liturgická reforma svátostí, která proběhla podle principů II. vatikánského koncilu, vyzvala k revizi obřadů tak, aby jasněji vyjadřovaly svaté skutečnosti, které naznačují a působí. Církev se svým magisteriem ve svátostných záležitostech vykonává svou potestas v návaznosti na onu živou Tradici, „která pochází od apoštolů a postupuje v církvi s pomocí Ducha Svatého“.
Církev tedy pod vlivem Ducha Svatého uznává svátostný charakter některých obřadů a považuje je za odpovídající Ježíšovu záměru učinit velikonoční událost skutečnou a účastnou.
17. U všech svátostí se v každém případě pro platnost slavení vždy vyžadovalo dodržování jak materie, tak formy, s vědomím, že svévolné změny jedné a/nebo druhé – jejichž závažnost a neplatnost je třeba pokaždé zjistit – ohrožují účinné udělování svátostné milosti, a to ke zjevné škodě věřících. Materie i forma, shrnuty v Kodexu kanonického práva, jsou stanoveny v liturgických knihách vydaných příslušnými autoritami. Je třeba věrně je dodržovat, aniž by se „cokoli přidávalo, ubíralo nebo měnilo“.
18. S materií a formou souvisí úmysl služebníka, který svátost vysluhuje. Je zřejmé, že zde skutečnost úmyslu je třeba odlišit od skutečnosti osobní víry a morálního stavu služebníka, které nemají vliv na platnost daru milosti. Služebník totiž musí mít „úmysl konat alespoň to, co koná církev“, čímž se svátostný úkon stává skutečně lidským úkonem, zbaveným jakéhokoli automatismu, a plně církevním úkonem, zbaveným svévole jednotlivce. Navíc vzhledem k tomu, že to, co církev koná, není nic jiného než to, co ustanovil Kristus, přispívá i úmysl spolu s materií a formou k tomu, aby se svátostné jednání stalo pokračováním spásného díla Páně.
Materie, forma a úmysl jsou vnitřně propojeny: jsou integrovány do svátostného jednání takovým způsobem, že úmysl se stává principem sjednocujícím materii a formu a činí z nich posvátné znamení, jímž se uděluje milost ex opere operato.
19. Na rozdíl od materie a formy, které představují senzitivní a objektivní prvek svátosti, představuje úmysl služebníka – spolu s dispozicí přijímajícího – její vnitřní a subjektivní prvek. Ten však má ze své podstaty tendenci projevovat se i navenek prostřednictvím zachovávání obřadu stanoveného církví, takže závažná změna podstatných prvků vnáší pochybnost i o skutečném úmyslu služebníka, a tím zneplatňuje platnost slavené svátosti.[38] V zásadě totiž platí, že úmysl konat to, co koná církev, se vyjadřuje v užívání materie a formy, které církev stanovila.
20. Materie, forma a úmysl jsou vždy zasazeny do kontextu liturgického slavení, které nepředstavuje ceremoniální ornatus svátostí, ba ani didaktické uvedení do skutečnosti, která se uskutečňuje, ale jakožto celek představuje událost, v níž pokračuje osobní a komunitní setkání mezi Bohem a námi v Kristu a v Duchu Svatém, setkání, v němž se zprostředkováním smyslových znamení „vzdává dokonalá sláva Bohu a posvěcují se lidé“.
Nezbytná péče o podstatné prvky svátostí, na nichž závisí jejich platnost, musí být proto v souladu s péčí a úctou k celému slavení, v němž se smysl a účinky svátostí plně objasňují prostřednictvím množství gest a slov, a tím se podporuje actuosa participatio věřících.
21. Samotná liturgie dovoluje takovou rozmanitost, která církev chrání před „strnulou uniformitou“. Z tohoto důvodu II. vatikánský koncil rozhodl, že „aniž by byla dotčena podstatná jednota římského ritu, má být i při revizi liturgických knih ponechán prostor pro legitimní rozmanitost a přizpůsobení různým etnickým skupinám, regionům, národům, zvláště v misiích“.
Na základě toho liturgická reforma, kterou si přál II. vatikánský koncil, nejenže zmocnila biskupské konference k zavedení obecných úprav latinské editio typica, ale také stanovila možnost konkrétních úprav ze strany služebníka bohoslužby, a to výhradně za účelem vyjít vstříc pastoračním a duchovním potřebám věřících.
22. Aby však rozmanitost „neškodila jednotě, ale spíše jí sloužila,“ zůstává zřejmé, že kromě případů výslovně uvedených v liturgických knihách je „úprava posvátné liturgie výhradní odpovědností církevní autority“, která podle okolností spočívá v biskupovi, v územním biskupském shromáždění, v Apoštolském stolci.
Je totiž zřejmé, že „změnit z vlastní iniciativy formu svátosti nepředstavuje pouhé zneužití liturgie jakožto překročení pozitivní normy, ale vulnus způsobený současně církevnímu společenství a rozpoznatelnosti Kristova působení, což v nejzávažnějších případech činí samotnou svátost neplatnou, protože povaha služebného působení vyžaduje věrně předávat to, co bylo přijato (srov. 1 Kor 15,3)“.
III. Předsedání liturgii a ars celebrandi
23. Druhý vatikánský koncil a pokoncilní magisterium umožňují zarámovat službu předsedání liturgii do jejího správného teologického významu. Biskup a jeho spolupracovníci předsedají liturgickému slavení, jehož vrcholem je eucharistie, „zdroj a vrchol celého křesťanského života“, in persona Christi (Capitis) a nomine Ecclesiae. V obou případech jde o formule, které jsou – byť s určitými obměnami – dobře doloženy Tradicí.
24. Formule in persona Christi znamená, že kněz při slavení zpřítomňuje samotného Krista. To se uskutečňuje vrcholným způsobem, když při eucharistické konsekraci vyslovuje slova Páně se stejnou účinností a ztotožňuje na základě Ducha svatého své vlastní já s Kristovým. Když pak koncil upřesňuje, že kněží předsedají eucharistii in persona Christi Capitis, nemá v úmyslu podpořit pojetí, podle něhož by služebník jako „hlava“ disponoval mocí, kterou by vykonával libovolně. Hlavou církve, a tedy skutečným předsedajícím bohoslužby, je pouze Kristus. On je „hlava těla, to je církve“ (Kol 1,18), nakolik ji ze svého boku dává vzejít, živí a pečuje o ni, miluje ji tak, že se za ni vydává (srov. Ef 5,25.29; Jan 10,11). Potestas služebníka je diakonia, jak sám Kristus učí učedníky v souvislosti s poslední večeří (srov. Lk 22, 25-27; J 13, 1-20). Ti, kdo jsou v síle svátostné milosti Kristu připodobněni a podílejí se na autoritě, s níž vede a posvěcuje svůj lid, jsou proto v liturgii a v celé pastorační službě povoláni řídit se stejnou logikou, neboť byli ustanoveni pastýři, aby nepanovali nad stádem, ale sloužili mu podle vzoru Krista, dobrého Pastýře ovcí (srov. 1 Petr 5,3; Jan 10,11.14).
25. Služebník, který předsedá slavení, zároveň jedná nomine Ecclesiae, což je formule, z níž je zřejmé, že zatímco představuje Krista jako Hlavu před jeho Tělem, kterým je církev, zpřítomňuje také před svou vlastní Hlavou toto Tělo, či spíše tuto Nevěstu, jako nedílný subjekt slavení, všelid, v jehož jménu služebník mluví a jedná. Je-li pravda, že „když někdo křtí, křtí sám Kristus“, stejně tak platí, že „církev, když slaví svátost, jedná jako Tělo, které působí neoddělitelně od své Hlavy, neboť je to Kristus, Hlava, kdo působí v církevním Těle jím vytvořeném ve velikonočním tajemství“. Tím je zdůrazněno vzájemný vztah mezi křestním a služebným kněžstvím,[56] což umožňuje pochopit, že druhé existuje ve službě prvního, a právě proto – jak jsme viděli – u služebníka, který vysluhuje svátosti, nikdy nesmí chybět úmysl konat to, co koná církev.
26. Dvojí a propojená funkce, kterou vyjadřují formule in persona Christi – nomine Ecclesiae, a vzájemný plodný vztah mezi křestním kněžstvím a služebným kněžstvím spolu s vědomím, že podstatné prvky pro platnost svátostí je třeba brát v úvahu v jejich správném kontextu tj. liturgickém dění, umožní služebníkovi stále více si uvědomovat, že „liturgické úkony nejsou soukromými úkony, nýbrž bohoslužbami církve“, úkony, které i v „různosti stavů, úřadů a aktivní účasti“ „patří celému Tělu církve, zjevují ho a uskutečňují“. Právě proto by měl služebník chápat, že autentická ars celebrandi je taková, která respektuje a vyzdvihuje Kristův primát a actuosa participatio celého liturgického shromáždění, a to i skrze pokornou poslušnost liturgickým normám.
27. Zdá se, že je stále naléhavější dozrát k umění slavit, které, držíce se v odstupu jak od rigidního rubricismu, tak od nespoutané fantazie, vede ke kázni, kterou je třeba respektovat, právě proto, abychom byli autentickými učedníky: „Nejde o to, abychom museli dodržovat liturgickou etiketu: jde spíše o ‚discplínu‘ – ve smyslu, který používá Guardini –, která nás, je-li dodržována s autenticitou, formuje: jsou to gesta a slova, která vnášejí řád do našeho vnitřního světa, nutí nás žít pocity, postoje, chování. Nejsou vyslovením ideálu, k němuž se snažíme inspirovat, ale jsou činností, která zapojuje tělo v jeho celistvosti, tj. v tom, že je jednotou duše a těla.“
Závěr
28. „Poklad máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám.“ (2 Kor 4,7). Antiteze, kterou použil apoštol Pavel, aby zdůraznil, jak se vznešenost Boží moci zjevuje skrze slabost jeho služby jako hlasatele, dobře vystihuje to, co se děje ve svátostech. Celá církev je povolána chránit bohatství, které je v nich obsaženo, aby prvenství Božího spásného působení v dějinách nebylo nikdy zastřeno, a to ani v křehkém zprostředkování znamení a gest vlastních lidské přirozenosti.
29. Virtus působící ve svátostech utváří tvář církve a umožňuje jí předávat dar spásy, který chce Kristus, jenž zemřel a vstal z mrtvých, ve svém Duchu sdílet s každým člověkem. V církvi je tento velký poklad svěřen zejména jejím služebníkům, aby jej jako „starostliví služebníci“ Božího lidu živili hojností slova a posvěcovali milostí svátostí. Je především na nich, aby zajistili, že „krása křesťanské bohoslužby“ bude zachována a nebude „znehodnocena povrchním a reduktivním chápáním její hodnoty nebo, což je ještě horší, její instrumentalizací ve službách nějaké ideologické vize, ať už je jakákoli“.
Jen tak může církev den za dnem „růst v poznání Kristova tajemství, nořit [...] život do tajemství jeho Velikonoc a v očekávání jeho příchodu.“
Nejvyšší pontifik František při audienci udělené níže podepsanému prefektovi Dikasteria pro nauku víry dne 31. ledna 2024 schválil tuto nótu, o níž bylo rozhodnuto na plenárním zasedání tohoto dikasteria, a nařídil její zveřejnění.
Dáno v Římě, v sídle Dikasteria pro nauku víry, dne 2. února 2024, na svátek Uvedení Páně do chrámu.
Víctor Manuel Card. Fernández
Prekfekt
Mons. Armando Matteo
Sekretář doktrinální sekce
Ex Audientia Diei 31-1-2024
FRANCISCUS
Pracovní překlad: Liturgie.cz