Ioannis Zizoulas - Eucharistie jako přijetí stvoření
Liturgie je nejpravdivějším a nejplnějším přijetím stvořeného světa. Jestliže je pro mnišství charakteristický útěk ze světa, pak se liturgie vyznačuje právě opačným pohybem.
Všichni věřící, kteří se účastní liturgie, přinášejí svět s sebou, a to v tom nejreálnějším smyslu. Nepřinášejí jen lidské tělo – konkrétní život lidské bytosti se všemi jejími slabostmi a vášněmi. Přinášejí také svůj vztah k přírodě, k celému stvoření. Ve starověké církvi věřící nejen chodili do kostela, ale přinášeli s sebou i dary stvoření: chléb, víno a olej. A tyto dary byly neseny v liturgickém průvodu, aby se dostaly do rukou biskupa, který čekal před vstupem do presbytáři (současný „velký vchod“ Božské liturgie) a který je obětoval Bohu jako eucharistii.
Místo toho, aby se při cestě do kostela zapomínalo na časné potřeby (jak by se snad dalo očekávat), božská liturgie vyžaduje, aby věřící přispěli svým dílem a modlili se za „příhodné počasí, hojnost plodů země, za ty, kdo jsou na moři, za pocestné a za nemocné“, za porážku nepřátel státu, za vítězství krále atd. Stejně tak je i sbírka – toto zdánlivé pohoršení pro některé zbožné jedince – úkonem, který odhaluje, že to, co se odehrává během božské liturgie, je cesta, slavnostní objevení se celého světa před svatým oltářem. Věřící, kteří s sebou přinášejí svět takový, jaký je, dostávají předchuť ráje, eschatologický pohled na svět, na svět takový, jaký jednou bude, a pak jsou opět vyzváni, aby se „v pokoji“ vrátili do našeho současného světa.
Tato zkušenost přinášení celého lidského života k místu, kde se slaví liturgie, nepřehlíží skutečnost, že kvůli hříchu již není svět „velmi dobrý“, jak jej Bůh viděl v okamžiku stvoření. Hřích je tragický prvek, který se do vědomí slavící církve vrací při několika příležitostech: „Nikdo z těch, kdo jsou spoutáni tělesnými žádostmi a rozkošemi, není hoden přijít k Tobě, přiblížit se Ti a vzdát Ti tuto úctu, ó Králi slávy...“ V božské liturgii však hřích není tísnivým a nevyřešeným problémem světa. Zkaženost, která následuje po stvoření, není v liturgii ani připomínána, ani popírána. Ačkoliv svět, který vstupuje do slavení liturgie, je světem po pádu. Ale to není vše, neboť tento svět nevstupuje do církve proto, aby v ní zůstal takový, jaký je. Liturgie je „lékem nesmrtelnosti“ (podle svatého Ignáce z Antiochie) právě proto, že v přijetí a potvrzení světa odmítá jeho zkaženost a posvěcuje ho v nabízení Stvořiteli: „Obětujeme Ti tyto dary z Tvých vlastních darů ve všem a za všechny.“
Takové přijetí světa skrze božskou liturgii ukazuje, že v liturgickém vidění stvoření svět nikdy nepřestal být Božím kosmem, že hřích a zkáza nejsou dílem nižšího božstva (či demiurga) – jak tomu bylo v myšlení Markiónově (a ostatně i von Harnackově!) –, ale že vše, čím jsme, co děláme a co chceme ve světě, může a musí projít rukama slavícího kněze jako oběť Bohu. Ne proto, aby to zůstalo takové, jaké to je. Nikoliv proto, aby se to proměnilo v něco jiného než „stvoření“. Ale aby se zrušilo překroucení způsobené hříchem a vše se stalo tím, čím to skutečně je.
Božská liturgie tedy paradoxně svět zároveň potvrzuje i neguje, neboť eucharistie je proměnou světa (tedy nikoli jeho zničením) a obnovou světa (tedy nikoli jeho stvořením ex nihilo). Eucharistie tak zjevuje samotné Kristovo tajemství v prostoru a čase. Tajemství, v němž je starý Adam obnoven, aniž by byl zničen, v němž je lidská přirozenost přijata, aniž by byla změněna, a v němž je člověk zbožštěn, aniž by přestal být člověkem.
Ioannis Zizioulas, Priest of creation, T&T Clark, London – New York 2021, 135–137. Z anglického originálu přeložil a redakčně upravil P. Petr Soukal.
Ioannis Zizioulas (1931 – 2023), řecký pravoslavný biskup, byl jedním z nejvýznamnějších teologů Východního křesťanství dvacátého a jednadvacátého století. Pro jeho myšlení je charakteristická inspirace řeckými církevními otci a interpretace jejich nauky v dialogu se současnou teologií a filosofií. Ve svých spisech se věnoval významu pojmu „osoba“, teologické ontologii, eklesiologii, pneumatologii a eschatologii, přičemž se snažil tyto oblasti teologie propojovat a vzájemně podmiňovat. Významný je jeho přínos pro ekumenický dialog mezi křesťany. Předmluvu k poslední knize Remembering the Future. An Eschatological Ontology, publikované po jeho smrti, napsal papež František.