Jan Zlatoústý o liturgii
Svatý Jan Zlatoústý (347-407), který byl v letech 398-403/404 patriarchou v Konstantinopoli, v mnoha kázáních komentoval slavení bohoslužby. Nepatrnou ukázku jeho textů přinášíme v tomto článku. První odstavec je o sv. Janu; další už jsou od sv. Jana.
Liturgická pastorace sv. Jana
Ariáni… se shromažďovali mimo město. Každý týden při příležitosti nějakého svátku, v sobotu nebo v neděli, kdy je obvyklé slavit bohoslužbu v kostelech, se shromažďovali na veřejných náměstích či v městských branách a zpívali antifony složené podle jejich ariánské víry, a činili tak převážně v noci. Ráno zpívali stejné antifony, procesím procházeli centrum města a vycházeli ven branami na místa svých shromáždění… Jan Zlatoústý, z obavy, že by takové zpěvy mohly někoho z nejslabších věřících vzdálit od církve, motivoval svůj lid proti ariánům tak, aby zpěvem nočních hymnů překonali vliv ariánů a on tak mohl utvrzovat své věřící ve vyznávání jejich vlastní víry.
(Socrates, Církevní dějiny, 6,8)
Shromáždění
Dá se snad tato situace vydržet? Dá se tolerovat? Každý den účast na našem shromáždění klesá: město je plné lidí, zatímco kostel je prázdný! Je plné náměstí s trhem, divadla, pěší zóna, ale Boží dům je prázdný. Anebo naopak, je-li třeba říci pravdu: ve městě lidé nejsou a kostel je plný lidí. Protože není třeba nazývat lidmi ty, kdo jsou na náměstí, ale vás, kdo jste v kostele. Ne ony líné osoby, ale vás, kdo jste plní horlivosti, ne ty, kdo stojí s otevřenou pusou před světskými skutečnostmi, ale vás, kdo jste před záležitostmi světskými dali přednost duchovním. Člověk není člověkem, protože má tělo a hlas, ale je jím tehdy, pokud má lidskou duši, a také správnou dispozici duše. A není výmluvnější důkaz o lidské duši než láska k Božím slovům, stejně jako není jasnější znamení zvířecí duše zbavené rozumu, než skutečnost pohrdání Božími slovy.
(Homilie o změně jmen, 1,1)
Nepořádek při bohoslužbách
Je zde v kostele obrovský hluk a zmatek! Naše shromáždění se v ničem neliší od hospody, tak hlasitý je smích a tak veliké je rušení, úplně jako v lázních a na tržištích, kde všichni křičí a způsobují rozruch... Kostel není holičství nebo drogerie ani jiný obchod na foru...! Chováme se v kostele sprostěji než psi a prokazujeme Bohu asi tolik úcty, jako děvce... Kostel není místo konverzace, ale vyučování! Jenže nyní se nijak neliší od fora... a zřejmě dokonce ani ne od pódia, soudě podle toho, že se zde shromážděné ženy okrášlují víc, než nečisté ženy tam. Vidíme dokonce, že je sem jimi přilákáno mnoho hýřilů, a soudím, že pokud někdo chce svést ženu, žádné místo nebude vhodnější, než kostel.
(Homilie na 1. list Korinťanům, 36,5-6)
Vstupní pozdrav
Kostel je společným domem všech a po té, co jste nás předešli, vstupujeme také my, následujíc tak příklad apoštolů. Proto ihned po té, co vstoupíme, vyhlašujeme pokoj všem podle příkazu [Páně] (srov. Mt 10,12-13). Když říkám „Pokoj vám“ a vy odpovídáte „I s tebou“, neříkejte to pouze hlasem, ale také duší, nejen ústy, ale také myslí. Pokud říkáš „Pokoj i s tebou,“ ale potom venku proti mně vedeš válku, pohrdáš mnou, pomlouváš mne, tajně mne zahrnuješ množstvím výčitek, co je to za pokoj?
(Homilie na Matoušovo evangelium, 32,6)
Bohoslužba slova
Někdo řekne: „Nerozumím výrokům obsaženým ve svatých Písmech!“ – A proč jim nerozumíš? Jsou snad hebrejsky? Jsou snad latinsky nebo jiným cizím jazykem? Nejsou snad řecky? „Ale jsou řečeny nejasně,“ odpoví. – Řekni mi, co na nich není jasného? Nejsou to snad příběhy? Jasné věci chápeš tak, že se můžeš ptát na věci méně jasné. V Písmech jsou nesčetné příběhy, řekni mi nějaký. Ale ty mi jej neřekneš. Jsou to jen výmluvy a prázdná slova. Ten někdo řekne dále: „Každý den se poslouchají ty samé věci.“ – Cože? V divadlech neslyšíš stále stejné věci? Na dostizích nevidíš stále stejné věci? Není každá věc stále stejná? Nevychází stále totéž slunce? Nejíme stále ta samá jídla? Chtěl bych se tě zeptat: Když říkáš, že v kostele se poslouchají každý den stejné věci, řekni mi, z jakého proroka jsme četli úryvek? Z jakého apoštola? Z jakého listu? Ale ty nejsi schopen mi to říci, ba dokonce se ti zdá, že zazněly neobvyklé věci. Když tedy chceš setrvávat v nečinnosti, říkáš, že jsou to stále stejné věci, ale když jsi tázán, jsi jako bys je nikdy neslyšel. Pokud jsou ty věci stále stejné, měl bys je znát. Ale ty je neznáš! Celá tahle situace je k pláči, k pláči a nářku, protože „nadarmo razí mince razič mincí“ (Jer 6,29).
(Homilie na 2. list Tesalonickým, 3,4)
Přinášení darů na oltář
Chceš také vidět jeho oltář? Nevystavěl ho Besaleel (srov. Ex 35,30) ani nikdo jiný, ale sám Bůh; a nikoli z kamení, ale z mnohem zářivějšího materiálu z nebes: z duše obdařené rozumem. Řekneš mi: „Ale kněz vstupuje do Svatyně svatých!“ - Jenže tobě je dovoleno vstoupit na místo, které vzbuzuje ještě větší bázeň, kde není přítomen nikdo kromě Otce, který vidí to, co je skryté (srov. Mt 6,4). „Ale jak by jej nebylo možné vidět, když je oltář zde přede všemi.“ - To, co vzbuzuje podiv je přesně toto: Kdysi existovala véla a opony, aby se dosáhlo toho, že byl kněz sám, zatímco nyní je možné přinést oběť přede všemi stejně [svatě a důstojně], jako by se jednalo o Svatyni svatých, ba dokonce v atmosféře ještě více posvátné. […] Existuje svatější oltář, než je tento náš [oltář eucharistie], nejen než byl oltář [Starého zákona]. Ale nedivte se, samozřejmě, že je tento náš oltář [eucharistie] hoden obdivu kvůli oběti, která je na něj položena. Ale oltář toho, kdo přináší almužnu není hoden obdivu pouze kvůli tomu, ale protože je ustaven stejným darem přineseným v oběť. Tedy, tento náš oltář [eucharistie] je hoden obdivu, protože i když je vystavěn z kamení, stává se svatým přijetím Kristova těla; oltář [almužny] je hoden obdivu, protože je to oltář samotného Kristova těla.
(Homilie na 2. list Korinťanům, 20,2-3)
Anafora
A jeden seraf volal na druhého: Svatý, svatý, svatý (Iz 6,3). Jejich volání je pro nás znovu nejjasnějším znamením jejich úžasu, protože pouze nezpívají hymnus, ale silně ho křičí a nevolají jej jen tak, ale bez přerušení. A nejen, že volají, ale jsou obráceni jeden k druhému, což je znamení úděsu. Stejně tak i my, když zaburácí zvuk nebo se zachvěje země, nemáme jen strach a nevyskočíme, ale křičíme jedni na druhé. To také dělali serafíni, a proto volali jeden na druhého: Svatý, svatý, svatý. Poznali jste tento hlas? Je to náš hlas, nebo hlas serafů? Je náš i serafů zároveň – díky Kristu, který zboural přehradu, která nás dělila (Ef 2,14). Kdysi byl tento hymnus zpíván pouze na nebesích. Ale když Pán ráčil sestoupit na zem, snesl nám také tento zpěv. Proto biskup, když stojí u svatého stolu, aby konal duchovní bohoslužbu (Řím 12,1) a přinesl nekrvavou oběť, proto nás nezve pouze k této chvále, ale mluví nejprve o chrerubínech a zmiňuje serafíny, a tedy vybízí všechny, aby pozvedli hlas v tomto hrozivém zvolání. Prostřednictvím této zmínky o našich serafech jako našich druzích v chóru zpěváků se snaží pozvednout naši mysl ze země k nebi. Jakoby volal na každého z nás: Zpíváš spolu se serafíny. Stůj tedy spolu s nimi, spolu s nimi roztáhni křídla mysli, spolu s nimi leť okolo královského trůnu.
(Homilie na Ozeáše, 6,2-3)
Přišla chvíle, v níž je třeba přiblížit se k tomuto hrozivému stolu. Přistupme tedy všichni s potřebnou obezřetností a bdělostí: Ať zde mezi námi není žádný Jidáš, nikdo zlý, nikdo, kdo má v sobě zášť, nikdo, kdo má na rtech jiná slova, než v duši. Kristus je přítomen, ten který připravil onen stůl [poslední večeři], připravil také tento [stůl eucharistie]. Není to člověk, kdo způsobuje, že se z darů stane tělo a krev Krista, ale samotný Kristus, který byl za nás ukřižován. Kněz pouze vykonává obyčejný úkol, když pronáší ona slova, ale síla a milost jsou Boží. Říká: Toto je moje tělo (Mt 26,26). Tato slova proměňují dary. A stejně jako slovo, které proneslo Milujte se a množte se a naplňte zemi (Gn 1,28), i když bylo proneseno jednou pro vždy, po celou historii vzbuzuje konkrétně v naší přirozenosti plodivou síly, tak také tato [Ježíšova] slova, pronesená jednou, uskutečňují vynikajícím způsobem oběť na každém oltáři, v každém kostele od onoho času až do jeho příchodu.
(Homilie na Jidášovu zradu, 1,6)
Svaté přijímání
Když se říká, že stojíš spolu se serafíny, co je divného na tom, že to, čeho se serafíni neodváží dotknout, Bůh ti svěřil, aby ses s jistotou dotýkal? Byl ke mně poslán jeden ze serafů – je řečeno – a měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře (Iz 6,6). Tento oltář je předobraz tohoto [našeho] oltáře, tamten oheň tohoto ohně duchovního. Ale serafíni se neodvážili dotýkat se toho [uhlíku] rukama, jen kleštěmi: ty jej naopak přijímáš do rukou. Pokud se díváš na důstojnost oběti, jedná se samozřejmě o věci příliš veliké, než aby se jich dotýkali dokonce i serafíni. Ale když pomyslíš na lásku Boha k lidem, on se nestydí ani sestoupit svou milostí na tyto obětní dary, ani do naší bídy. Člověče, pokud na to pomyslíš a přemýšlíš o velikosti tohoto daru pozvedni se konečně, vzdal se od země a vstup na nebe!
(Homilie na Ozeáše, 6,3)
Texty (pracovní překlady) jsou převzaty z Čítanky pro účastníky kurzu Liturgie města Konstantinopole KTF UK.