Joseph Ratzinger o subjektivní volbě v liturgii

Před deseti lety papež Benedikt XVI. uveřejnil Motu proprio Summorum pontificum, jímž umožnil slavení liturgie podle liturgických knih schválených sv. Janem XXIII. jako mimo-řádnou formu římské liturgie. Výňatek z jeho přednášky ve francouzském opatství Fontgombault z roku 2001 ukazuje, jak o tomto tématu uvažoval ještě jako kardinál prefekt kongregace pro nauku víry.

Zdá se mi zřejmé, že podle práva je misál Pavla VI. platným misálem a normální je používání tohoto misálu. Je tedy třeba zkoumat, jakým způsobem by bylo možné umožnit a uchovat pro církev poklad starého misálu. Často jsem mluvil podobným způsobem jako náš přítel Spaemann: jestliže existoval dominikánský ritus, jestliže existoval – a stále existuje – ambrosiánský ritus Milána, proč by nemohl existovat také ritus – řekněme – ‚svatého Pia V.‘?

Ale je zde velmi reálný problém: jestliže se otázka církve stane otázkou volného výběru, jestliže v církvi budou rituální církve zvolené podle kritéria subjektivity, toto způsobí problém. Církev je zbudována na biskupech dle nástupnictví apoštolů ve formě lokálních církví, tedy na základě objektivního kritéria. Já jsem v této lokální církvi a nehledám si kamarády, ale nacházím své bratry a své sestry; a bratři a sestry se nehledají, ti se nacházejí. Tato skutečnost nearbitrárnosti církve, v níž se nacházím, kdy se nejedná o církev podle mé volby, ale církev, která mi je dána, je velmi důležitý. Zdá se mi, že listy svatého Ignáce [Antiochijského] ukazují rozhodně tímto směrem: tedy kde je biskup, tam je církev, nejedná se o mou volbu jako bych šel do party kamarádů nebo podobné skupiny. Jsem ve společné církvi, s chudými, s bohatými, s osobami sympatickými a nesympatickými, jsem v církvi, která mne předchází. Otevřít nyní možnost vybrat si vlastní církev ‚alla carta‘, to by mohlo skutečně ohrozit strukturu církve. 

Podle mého názoru je třeba tedy hledat nesubjektivní kritérium schválení povolení starého misálu. To se mi zdá velmi jednoduché, pokud se jedná o opatství: jedná se o dobrou věc a odpovídá to také tradici, podle níž existovaly řády se zvláštním ritem, například dominikáni. Tedy opatství, která by zajišťovala přítomnost tohoto ritu, nebo také komunity, jako Dominikáni sv. Vincence Ferrerského, nebo jiné řeholní komunity, nebo i bratrstva, to se mi zdá být objektivním kritériem. Přirozeně, problém se komplikuje s bratrstvy, které nejsou řeholními řády, ale společenstvími nediecézních kněží a tedy ustanovených ve farnostech. Možná, že osobní farnost by mohla představovat řešení, i když ani to není bez problémů.