Kardinál Roche: Většinu dní sloužím latinskou mši
Kardinál Arthur Roche, prefekt Dikasteria pro bohoslužbu a svátosti, poskytl anglickým novinám Catholic Herald exkluzivní rozhovor u příležitosti zlatého jubilea svého kněžského svěcení. Zamýšlí se službou v církvi, dělí se o svůj pohled na synodu o synodalitě a zabývá se naléhavými výzvami liturgické formace v současném kontextu. Kardinál rovněž nabízí svůj pohled na tradiční latinskou mši, zamýšlí se nad její rolí v moderní církvi a zdůrazňuje zásadní potřebu jednoty bohoslužebné praxe.
Vaše Eminence, letos si připomínáte zlaté jubileum svého kněžského svěcení. Mohl byste nám přiblížit svou cestu ke kněžství a to, jak jste v uplynulých 50 letech sloužil Pánu?
Od útlého věku jsem tušil, že mám povolání. Kdykoli jsem šel na mši svatou, cítil jsem hluboký pocit štěstí. V padesátých letech, kdykoli jsme šli kolem kostela, šli jsme dovnitř pozdravit našeho Pána nebo jsme udělali znamení kříže, pokud nebylo možné vstoupit. Často jsem se zastavoval v kostele ráno cestou do školy a cítil jsem opravdovou spokojenost, pokoj a štěstí. V sedmi letech jsem přijal svaté přijímání a začal jsem ministrovat. Od té doby jsem ministroval na mši svaté téměř každý den.
Postupem času se mé povolání stávalo mnohem jasnějším. Zpočátku mě velmi přitahovali cisterciáci na Mount St Bernard’s, ale pak jsem se nabídl diecézi Leeds. Náklonnost k této mnišské komunitě a jejich způsobu života mi nicméně zůstala a snažím se k nim každoročně vracet.
Po řadě zvažování jsem byl poslán do anglické koleje ve Valladolidu ve Španělsku, což byla mimořádná zkušenost. Vůbec jsem netušil, kde Valladolid leží – tehdy mi to znělo trochu jako Vladimir. Mívali jsme totiž pobožnost k Panně Marii Vladimirské, protože jsme se modlili za obrácení Ruska.
Byl to úžasný zážitek. Kolej má bohatou katolickou historii z dob velkých těžkostí v Anglii. Šestadvacet mučedníků z koleje pro nás bylo stálou inspirací.
Tehdy to fungovalo tak, že když jste odešel do Valladolidu, zůstal jste tam tři roky, než jste se mohl vrátit domů. Za dobu šest let před vysvěcením jsem se domů vrátil pouze jednou. Bylo to velmi formativní období, kdy jsme byli tváří v tvář třiceti dalším mužům z různých částí země, kteří se připravovali na kněžství. Dostalo se nám vynikajícího vzdělání od otců augustiniánů a kolej byla připojena k jezuitské univerzitě v Comillas.
Cisterciácké opatství Mount Saint Bernard. Foto: Balhhiker.
Domů jsem se vrátil v roce 1975 a biskup William Gordon Wheeler mě vysvětil na kněze. Byl jsem ustanoven do hornického města Barnsley v jižním Yorkshiru, což byla úžasná zkušenost. Lidé tam byli dobří a pracovití, většina mužů pracovala v dole.
Později jsem se stal sekretářem biskupa Wheelera, a to až do roku 1982. Toho roku jsem byl požádán, abych převzal zodpovědnost za návštěvu papeže Jana Pavla II. v Yorku. Byla to velká událost; konala se na Knavesmire, dostihovém závodišti v Yorku. Na místě, kde byli kdysi popravováni mučedníci, se shromáždilo přes 250 000 lidí. Tento zážitek byl pro mě úžasnou životní zkušeností. Poté jsem byl ustanoven do katedrály v Leedsu, která se nachází v centru města.
Myslím, že jsme byli pravděpodobně jediným katedrálním kostelem mimo Westminster, kde se zpovídalo denně dvě hodiny vždy v době oběda, a nikdy nebyla pauza. V katedrále nás bylo pět – pět kněží – kteří byli v době oběda neustále zaměstnáni ve zpovědnicích.
Lidé přicházeli až ze Skotska a z jihu až z Birminghamu, protože věděli, že zpovědi jsou k dispozici denně a že je zajištěna anonymita. Když se zamyslím nad tím, jaké zpovědi jsme slýchali, potvrzuji, že tato skutečnost anonymity byla velmi důležitá. Byla to pokorná služba.
Poté jsem se stal farářem a pak finančním tajemníkem diecéze Leeds. To byla úloha, pro kterou jsem se necítil disponován. Později mě biskup požádal o studium morální teologie v Římě. Často jsem se setkával s tím, že jsem se ne vždy cítil vhodný pro úkoly, které mi byly svěřeny. Vždy jsem je však přijal, i když s nejistotou, a z každé zkušenosti jsem těžil. Pán doplňuje to, co je potřeba, a dává schopnost věci zvládnout, a dokonce mít z práce radost.
Z Říma jsem se vrátil v roce 1995, abych čtyři roky působil jako generální sekretář biskupské konference. Nesmírně na mě zapůsobilo, jak biskupové účinně a s velkou láskyplností zastupovali zájmy svých diecézí. Pokud během diskuse zazněla nějaká připomínka, nikdy ji nikdo další neposílil; zůstala na stole k dalšímu posouzení.
Když mě svatý papež Jan Pavel II. jmenoval pomocným biskupem westminsterské arcidiecéze, byl to šok. Do roka jsem byl požádán, abych kvůli zdravotním problémům biskupa Davida Konstanta odešel do Leedsu jako biskup koadjutor. Ordinářem diecéze jsem se stal v roce 2004, kdy se stav biskupa Davida zhoršil. Jako ordinář jsem působil 10 let až do roku 2012, kdy mě papež Benedikt XVI. požádal, abych se stal sekretářem tehdejší Kongregace pro bohoslužbu a disciplínu svátostí v Římě. Odchod z diecéze mi připadal jako rozvod; netušil jsem, jaký bude život v římské kurii.
Měl jsem tu čest sloužit pod dvěma prefekty, španělským kardinálem Antoniem Cañizaresem Lloverou a guinejským kardinálem Robertem Sarahem. Byli velmi rozdílní, ale oba byli obdivuhodní.
Kardinál Sarah a arcibiskup Roche. Foto: America Magazine.
Jednou z nejnovějších a nejdůležitějších událostí ve Vatikánu a v životě církve byla synoda o synodalitě. Jaké jsou vaše reflexe tohoto procesu?
Nikdy bych o synodalitě neuvažoval tak, jak je nyní pojímána díky papeži Františkovi. Je to obrovský dar pro církev, protože věřím, že nás učí velmi pozorně naslouchat lidem, místo abychom se stali jen agresivními apologety.
Proces začíná tím, že každý řekne, co chce sdělit, a je proložen obdobím modlitby, ale bez přerušení. Ve druhém kole nejde o opakování toho, co jste řekli na začátku, ale o vyjádření toho, co jste slyšeli nebo ocenili z prvního kola – jak z vyřčených slov, tak z toho, co bylo přijato v modlitbě.
Tento přístup podporuje naslouchání a přemýšlení na velmi hluboké úrovni. Bylo zajímavé, že jsme při těchto diskusích všichni poměrně snadno dospěli k prohlášení, se kterým byli všichni u stolu spokojeni. To mi přišlo pozoruhodné.
Tento proces mi připomněl mou zkušenost s anglickými a velšskými biskupy z let 1995 a 1996. Hovořili s velmi velkou láskyplností – nikdy neopakovali, nelobovali, nevnucovali své názory, nebyli agresivní ani nežárlili na své vlastní názory. Zdá se mi, že synodalita byla v některých aspektech života církve praktikována ve velmi reálném smyslu.
Nyní, v nové době, kdy se potýkáme s konflikty a znepokojivými názory, které představují výzvu pro budoucnost světa, musíme zůstat zaměřeni na Krista a skutečně si osvojit jeho učení, abychom mohli postupovat vpřed s nesmírným respektem k druhým.
Zasedání synody o synodalitě. Foto: Word on fire.
Jaké jsou podle vás jako prefekta Dikasteria pro bohoslužbu svátosti hlavní výzvy pro disciplínu svátostí v současném období?
V Dikasteriu existuje dvě sekce: jedna se zabývá liturgií a druhá svátostmi. Svátostná sekce se zabývá situacemi, kdy bylo slavení nedovolené nebo neplatné. Disciplinární sekce se od liturgické velmi liší.
Liturgická sekce se věnuje podpoře reformy II. vatikánského koncilu, jak je nastíněna v apoštolské konstituci o římské kurii Praedicate Evangelium, a poskytuje pomoc biskupům v této záležitosti.
Řekl bych, že největší výzvou, kterou vidím, je hluboký nedostatek formace týkající se liturgie v posledních letech spolu. Přidává se k tomu rostoucí tendencí jednotlivců věřit, že mohou slavit bohoslužbu, jak si sami zvolí, a nikoli v kontextu církve. Slavit bohoslužbu můžeme pouze jako církev – jiný způsob neexistuje. Bohoslužba je nám dána apoštolskou autoritou a skrze Krista.
Formaci považuji za zásadní. Bez ní jsme svědky buď nesprávného výkladu liturgie, nebo jejího používání spíše jako zábavy než uctívání Boha.
Papež František se liturgickou formací obzvlášť zabýval. Před čtyřmi lety za kardinála Saraha požádal kongregaci, aby otázku formace prozkoumala. V návaznosti na to napsal apoštolský list Desiderio desideravi, který často nazývám papežovým milostným dopisem liturgii, adresovaným celému Božímu lidu.
Papež v tomto listu všechny znovu vybízí, aby pečlivě studovali, co od nich církev v liturgii vyžaduje a jak by se jí mělo společenství zhostit jako velkého úkonu lásky k Pánu.
Liturgie není osobním vlastnictvím daným církví. Kněží by to měli respektovat – jsou služebníky liturgie, nikoli jejími tvůrci. Zkracování, vynechávání částí nebo přetváření liturgie není mou odpovědností jako kněze, kardinála nebo biskupa. Mou odpovědností je slavit liturgii tak, jak je dána, ve věrnosti Kristu. Domnívám se, že tento bod je třeba dnes důrazně zdůraznit. Abych byl spravedlivý, podle mých zkušeností naprostá většina kněží dělá právě toto. Když se liturgie zaměňuje za zábavu, nikdy skutečně nefunguje a lidem často přijde povrchní.
Papež František a kardinál Roche. Foto: Vatican News.
Jedním z fenoménů, který se v současné církvi projevuje, je úcta mladých lidí k tradiční latinské mši podle Římského misálu z roku 1962, který vydal papež Jan XXIII. Co byste poradil těm, kteří chtějí zůstat věrnými členy církve a milují latinskou mši, na níž je omezována možnost účasti?
Samozřejmě je dobře, že lidé chtějí být součástí církve, a není důvod, proč by nemohli. Není nic špatného na tom, když se účastní mše svaté sloužené podle misálu z roku 1962. Ten je přijímán od dob papeže Jana Pavla II, papeže Benedikta a nyní papeže Františka.
To, co napsal papež František v Traditionis Custodes, je, že to tradiční mše není norma. Z velmi dobrých důvodů se církev skrze koncilní zákonodárství rozhodla odklonit od toho, co se stalo až příliš elaborovanou podobou mše.
Když jsem chodil do školy, ministroval jsem mši a kněz mi říkal: „Pamatuj si, chlapče, že je to od humerálu k humerálu je to dvacet minut.“ Myslel tím, že jakmile si oblékne humerál na ramena, mám začít počítat minuty, dokud si humerál na konci mše nesundá. Kdyby se náhodou dospěl k tzv. poslednímu evangeliu, kterým tehdy končila mše, za 15 minut, musel jsem ho zezadu zatahat za ornát. Myslím, že to byl jakýsi druh skrupule, bylo to něco jiného, než co lidé prožívají při mimořádné formě dnes.
Jednou z věcí, která mě velmi zaujala, je pozorování této situace po celém světě. Počty lidí, kteří inklinují k tradiční latinské mši, jsou ve skutečnosti poměrně malé. Ale některé skupiny vytvářejí velký hluk. Jsou více vidět, protože zvyšují svůj hlas.
Dalším důležitým bodem je, že jedna z hlavních reforem Druhého vatikánského koncilu se nachází v dokumentu Dei Verbum, který rozpoznal, že Písmo svaté se musí stále více stávat součástí každodenní stravy každého katolického křesťana.
V lekcionáři Novus Ordo je tříletý cyklus pro neděle a dvouletý cyklus pro čtení ve všední dny. V misálu z roku 1962 je mnohem nižší procento biblických čtení než v novějším misálu.
To, co mě zajímá, je, proč se lidé, kteří slouží tridentskou mši, rozpalují do běla ohledně ostatních. Myslím, že to byla chyba. Biskup Wheeler z diecéze Leeds trval na tom, aby se v každém děkanátu alespoň jednou za neděli sloužila mše svatá v latině podle Novus Ordo. To bylo velmi moudré.
Z mého pohledu by slavení eucharistie, podle jakéhokoli misálu, mělo být velmi vznešené a vyznačovat se vznešenou jednoduchostí.
Často slýchám, že lidé říkají: „Kardinál Roche je proti latinské mši.“ No, kdyby jen věděli, že většinu dní slavím mši v latině, protože je to společný jazyk nás všech zde. Mívám mši Novus Ordo v latině. Do svých dvaceti let jsem se učil ministrantem a sloužil jsem tridentskou formu.
Kardinál Arthur Roche. Foto: Vatican News.
Vaše Eminence, děkujeme vám za váš čas a ujišťujeme vás o našich modlitbách za vás a váš úřad.
Děkuji a Bůh žehnej.
Originál článku: Exclusive Interview: Cardinal Arthur Roche - ‘If they only knew that most days I celebrate Mass in Latin’, Catholic Herald, March 6,2025, Thomas Edwards.