Lektor a akolyta: historie a současnost

V křesťanském starověku se církevní a liturgické služby, odlišné od svěcení jáhna, kněze a biskupa, proměňovaly region od regionu. Nalezneme tak dveřníky, hrobníky, exorcisty, překladatele, lektory, zpěváky, žalmisty, akolyty či podjáhny. V tomto textu se dočtete o původu a vývoji služeb, které přetrvaly do dneška, tedy lektorátu a akolytátu.

Co se dozvíte v následujícím dlouhém textu?

Jsou lektorát a akolytát nižší svěcení?	Ne.	Po jistou dobu jimi byli, ale jejich původ je jiný.
Existovaly lektorky-ženy?	Ne.	Tedy: Je pravděpodobnější, že ne, než že ano.
Byl akolytát spojen s eucharistií?	Ne.	I když jistá eucharistická dimenze k akolytátu patřila.
Existovaly v minulosti akolytky?	Ano.	Ale říkalo se jim jáhenky. K diskusi.
Byl pokoncilní vývoj služeb nalinkovaný?	Ne.	Hledání nebylo jednoduché.
Souvisí lektorát a akolytát s jáhenstvím žen?	Ne.	Ledaže by nové pojetí těchto služeb diskuse o jáhenství žen ukončilo.

Obsah: Služba lektora ve starověku | Služba akolyty ve starověku | Obnova služeb ve 20. století

Služba lektora v křesťanském starověku

Římská antika

Schopnost správně číst, dobře vyslovovat a frázovat byla ve starověkém Římě považována za namáhavou práci. Pokud nečetli ze svých děl sami autoři, bývala tato práce svěřována vzdělaným otrokům nebo propuštěncům. Jsou známy též lektorky-ženy, které čítávaly zřejmě bohatým dámám. Čítávalo se v čítárnách, divadlech, lázních či soukromých domech, při veřejných nebo soukromých recitálech, často též při večeři. Lektor seděl stoličce a svitek, z něhož nahlas četl, držel v ruce, případně jej podpíral stojánkem. Texty bývaly zapsány tzv. scriptio continua, což znamená, že slova nebyla oddělována mezerami, čárkami nebo tečkami. Lektor musel být dobře vzdělán a musel si četbu předem pečlivě připravit.

Epitaf lektorky sloužící císařovně Livii.

Židovství

Kromě několika zmínek přímo v Písmu (Lk 4; Sk 13) nemáme žádné zprávy o tom, jak v Ježíšově době probíhalo shromáždění v synagoze. Zdá se, že v prvním století se zde četla a vykládala výhradně Tóra a že předčítání dalších starozákonních textů či dokonce modlitba byly zařazeny až mnohem později.

A každý, kdo mluví potichu, nebo krátce, kdo neodděluje slova, takže není rozumět jeho hlasu, takoví lidé by neměl číst knihu Tóry, aby [druhé] v tak důležité záležitosti neuvedli do omylu. (Pravidla kumránské komunity, př. n. l.)

[Terapeuté v sobotu] jdou na posvátná místa, která nazývají synagogami. Tam, v řadách podle věku, mladší před staršími, vzorně sedí, jak vyžaduje tato příležitost, a mají pozorné uši. Potom jeden vezme knihy a nahlas čte a druhý, který má zvláštní schopnosti, přistoupí a vysvětlí, co není pochopeno. (Filón Alexandrijský, 1. stol.)

Tyto dvě ukázky pocházejí ze zvláštních odnoží židovství – z komunity tzv. Terapeutů žijících v Egyptské Alexandrii a z komunity v Kumránu u Mrtvého Moře. Zdá se, že u Terapeutů jedna osoba četla z Písma a jiná přečtený text vykládala. Kumránské svitky zase ukazují, že předčítat z Tóry nemohl každý. Z těchto dílčích zvyklostí ale nesmíme dělat závěry pro židovství obecně.

Křesťanství v prvních staletích

Vedou se spory o tom, zda křesťané v bohoslužbě slova ve mši navázali spíše na synagogální shromáždění a četbu Tóry, nebo na obecně antický středomořský zvyk předčítat během hostiny. Lze předpokládat, že na shromážděních křesťanů četli lektoři, kteří konvertovali ke křesťanství: někdo vzdělaný z vyšší třídy nebo otrok některého člena obce. Následující citace od sv. Ireneje možná svědčí o tom, že se některé křesťanské komunity potýkaly s nedostatkem kvalifikovaných lektorů:

Když tedy někdo čtení nevykonává správně a nedává nádechové pauzy tam, kam patří, pak nejenže při čtení nastanou nesrovnalosti, ale z úst mu bude vycházet rouhání. (Irenej z Lyonu, 2. stol.)

Nejstarší spisy (včetně Nového zákona, viz např. Zj 1,3) používají pro funkci čtenáře příčestnou konstrukci: nikoli lektor, ale „ten, který předčítá“ (ὁ ἀναγινώσκων). To je důležité, protože to podle odborníků svědčí o tom, že se dosud nejednalo o trvalé oficiální ustanovené lektory ve smyslu pozdější církevní služby, ale prostě o úlohu, kterou zastal někdo vhodný. Zde je jeden příklad od sv. Justina z poloviny 2. století:

V den, kterému se říká den Slunce, se všichni, ať přebývají ve městech nebo na venkově, shromažďují na jednom místě a čte se z pamětí apoštolů nebo ze spisů proroků, dokud je možno. Potom, když předčítající [τοῦ ἀναγινώσκοντος] skončí, pronese představený řeč, v níž napomíná a vybízí k napodobování všeho toho krásného. (Justin, 2. stol.)

Freska lektora z Pompejí.

Zrod církevní služby lektora ve 2./3. století

Na počátku 2. století se situace změnila a na místo spojení „ten, který předčítá“, se ve starověkých textech začíná používat podstatné jméno: lektor (ἀναγνώστης). Služba lektora se stala trvalým oficiem, jak svědčí Tertuliánova kritika proměnlivých služeb u heretiků. Tato služba také získala na vážnosti, jak lze vyčíst z Didaskalií.

Někdo je dnes biskupem, a zítra někým jiným; dnes jáhnem, zítra lektorem; dnes knězem, zítra laikem. (Tertulián, 2. / 3. století)

Pokud je také přítomen lektor, [ἀναγνώστης], ať je přijat s kněžími, s úctou náležející prorokům. (Didascalia apostolorum, 3. stol.)

Zrod nižšího svěcení lektora ve 3. století

Význam lektorů v církevním společenství zřejmě rostl, takže si začali svévolně přisvojovat zvyky svěcených služebníků, jak svědčí kánony koncilů v Kartágu i v Laodiceji:

Dále bylo odsouhlaseno […] aby lektoři nezdravili lid [liturgickým pozdravem]. (3. koncil v Kartágu, 4. stol.)

Lektoři a žalmisté nesmějí používat štolu a číst v ní či zpívat. (Koncil v Laodiceji, 4. stol.)

Od svatého biskupa a mučedníka Cypriána se dozvídáme, že v jeho době v Severní Africe mohli při bohoslužbě předčítat i ti, kdo nebyli ustanovenými lektory, a zároveň že se lektoři začali počítat mezi svěcený klérus:

Vězte tedy, že jsem vysvětil za lektora Satura […] Již jsme jej [předtím] po vzájemném souhlase přiblížili stavu kleriků, když jsme jej dvakrát pověřili četbou o dni Velikonoc. (Cyprián, 3. stol.).

Nejstarší svědectví o liturgickém průběhu ustanovení či svěcení se podobají tomu, co čteme v Novém zákoně: lektorovi byla podána kniha, ze které má při bohoslužbě předčítat. K tomuto gestu se později připojilo představení lektora shromáždění a krátké povzbuzení:

Když je svěcen lektor, promluví o něm k lidu biskup a popíše jeho víru, život a povahu. Poté mu před zraky lidu předá knihu, z níž má číst, a řekne: Přijmi ji a buď přednašečem Božího slova. Věrně a ku prospěchu plň svěřený úkol, abys obdržel podíl s těmi, kteří sloužili Božímu slovu. (4. koncil v Kartágu, 4. stol.).

Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagógy. Povstal, aby předčítal. Podali mu knihu proroka Izaiáše. (Lk 4)

Klade se velký důraz na to, že na lektora nejsou vkládány ruce a tedy i když použije slovo „svěcení“, nejedná se o stejné svěcení jako v případě jáhna, kněze či biskupa:

Etiopská verze: Pokud jde o lektora, který má být vysvěcen, biskup mu má podat knihu a nemá na něj vkládat ruku.
Arabská verze: Když je ustanovován lektor, biskup mu předloží knihu a neklade na něj ruku.
Sahidská verze: Když bude ustanoven lektor, biskup mu má dá knihu apoštola a bude se nad ním modlit, ale nebude na nej pokládat ruku. (Apoštolská tradice, 3. stol.)

Když je zvolen lektor, ať má ctnosti jáhna. Ať se na něj nevkládají předem ruce, ale ať mu biskup předá evangelium. (Kánony Hippolytovy, 4. stol.)

Římská liturgie, která je velmi konzervativní, zůstala dlouhou dobu u tohoto starého způsobu pouhého pověření lektora a ještě v 7. – 8. století neznala obřad lektorského svěcení.

Ojedinělá zmínka o svěcení ženy-lektorky se nachází v arabské verzi Kánonů apoštolů pocházející asi ze 6. století. Vedou se spory o tom, zda se nejedná o chybu písaře:

Co se týče svěcení na jáhenky, podjáhenky a lektorky, již jsme se k tomuto bodu vyjádřili. (Kánony Apoštolů, 6. stol.)

Vyobrazení lektora na sarkofágu.

Lektor a cursus honorum

Díky císaři Konstantinovi dostala církev svobodu a o církevní úřady začali usilovat také ti, kteří předtím rozvíjeli světskou kariéru. Zřejmě z tohoto důvodu se začal objevovat požadavek, aby kandidáti jáhenství, kněžství a biskupství získali nejprve zkušenost jakožto lektoři:

Biskup Osius řekl: Soudím, že je nezbytné pečlivě se zabývat tím, že když je navržen na biskupa někdo bohatý nebo advokát z náměstí či správce, aby nebyl svěcen dříve, než vykoná úlohu (munus) lektora a úřad (oficium) jáhna a kněze. A tak, pokud bude shledán vhodným, vystoupá po jednotlivých stupních na vrchol, jímž je úřad biskupa. (Koncil v Sardice, 4. stol.)

Tento požadavek nebyl ihned a všude dodržován, nicméně byl zárodkem, aby se lektorát prosadil jako součást postupné přípravy na kněžství.

Na sklonku antiky se setkáváme s lektory, kteří svou službu vykonávali po desítky let, jednalo se tedy o lektory trvalé bez dalšího kariérního postupu. Setkáváme se také s tím, že jako lektoři byly ustanovovány děti. Dochovaly se náhrobní kameny lektorů zemřelých ve věku pěti let! Tento vývoj svědčí o postupném vyprázdnění služby lektora, jehož úlohu předčítat z Písma při eucharistii v římské liturgii později převzal podjáhen. Lektor se tak stal jen žebříčkem v postupné přípravě na kněžství.

Svěcení lektora dle pontifikálu ze 16. století.

Služba akolyty v křesťanském starověku

Jáhen – služebník biskupa

Slovo diaconos, jáhen, znamená v řečtině služebník, vyslanec nebo reprezentant. Když jáhenství vykrystalizovalo jakožto svěcená služba, jejím úkolem bylo zastupovat a reprezentovat biskupa a pomáhat mu:

Při jáhenském svěcení vkládá ruce biskup sám, protože jáhen není svěcen ke kněžství, ale k službě biskupu, aby konal to, co sám biskup přikáže. (Apoštolská tradice, 3. stol.)

Jakožto pomocníci a reprezentanti biskupa byli jáhni často vysíláni jako poslové či legáti. Jakožto poslům jim byl také svěřován úkol donést eucharistii – svátost jednoty církve – nepřítomným bratřím a sestrám či sousedním křesťanským komunitám.

Poté, co představený vzdal díky a všechen lid mu přisvědčil, ti, které označujeme jako jáhny, podávají každému z přítomných chléb, víno a vodu, nad nimiž bylo proneseno díkůvzdání, a donesou je i nepřítomným. […] K nepřítomným jsou posláni jáhni. (Justin, 2. stol.)

[Dřívější papežové, kteří zvyk slavit Velikonoce 14. nisanu] nezachovávali, posílali eucharistii věřícím z jiných společenství, kteří se tohoto zvyku drželi. (Irenej z Lyonu, 2. stol.)

Jako pomocníci biskupa byli jáhni velmi brzy k dispozici též při slavení eucharistie při přípravě darů a svatém přijímání:

Jáhni přinesou biskupovi obětní dary… Při nedostatku kněží [na podávání eucharistie], drží kalichy i jáhni… jáhni lámou chléb… Jáhen přinese knězi eucharistii, podá mu svou misku, … (Apoštolská tradice, 3. stol.).

Církevní vzestup jáhnů

Jáhni se ve 2. a 3. století stali v církvi značně prestižním stavem. Díky úzkému kontaktu s biskupem jako jeho nejbližší spolupracovníci, díky praktické správě místní církve a jejího majetku i díky manipulaci s penězi pro chudé měli dokonce vyšší postavení než presbyteři. Různé aspekty nepřiměřeného chování jáhnů kritizovali církevní spisovatelé i koncily 4. století:

Diákoni špatně spravují církevní peníze a stále chudé obírají (…). Shromažďují bohatství pro sebe a zneužívají peníze určené pro chudé. (Origenes, 3. stol.)

Někdo se odvažuje takové zvrácenosti, že diákona nadřazuje presbyterovi a biskupovi… Jak se ten, kdo obstarává stůl a slouží vdovám, odvažuje nad ně vynášet? … Viděl jsem jáhna, který se v nepřítomnosti biskupa posadil mezi presbytery a žehnal jim… Kněží mají možná menší příjem než jáhni, ale jsou jim nadřazeni svým kněžstvím. (Jeroným, 4. stol.)

Tento vývoj zákonitě vedl k tomu, že bylo nutné svěřit skutečné služebné úlohy někomu jinému. A zde je původ podjáhenství a akolytátu.

Epitaf jáhna Pavla.

Akolyta – služebník jáhna

Činnost vykonávaná na místo jáhna či pro jáhna se začala nazývat „podjáhenství“:

Sahidská verze: Ruce nemají být vkládány na podjáhna, ale má být jmenován, aby provázel jáhny.
Arabská verze: Ruce se nevkládají na podjáhna; je jim dáno jméno následovníků jáhnů.
Etiopská verze: Co se týče podjáhna, [biskup] nemá vkládat ruku na podjáhna, ale má se nad nimi říci jméno, aby mohli sloužit jáhnům. (Apoštolská tradice, 3. stol.)

Náplň podjáhna zněla doprovázet, sloužit – neboli konat akolytát. Ten, který doprovází, služebník, se řecky řekne akolyta, latinsky sequens. Podjáhenství a akolytát byly původně zřejmě totéž – praktická služba pomocníků, kteří přebírají různé úkoly jáhnů. Dvojí názvosloví zřejmě dalo na Západě vykrystalizovat dvěma rozdílným službám, ale na Východě služba jménem „akolyta“ nikdy neexistovala. Zdá se, že v době, kdy byla církevní organizace v Římě rozdělena na sedm okrsků pod správou sedmi jáhnů, měl každý z nich sedm spolupracovníků: šest akolytů a jednoho podjáhna (vice-jáhna? vedoucího skupiny?). Římská liturgie dlouhou dobu udržela podobnost akolytátu a podjáhenství: v rámci přípravy na jáhenské svěcení stačilo absolvovat jen jednu z nich, liturgickým obřadem se svěřovaly jen tyto služby a ne jiné (lektorát či exorcistát).

Podjáhni a akolyté převzali službu, kterou původně vykonával jáhen, totiž reprezentovat biskupa jako jeho poslové, včetně roznášení eucharistie těm, kdo byli nepřítomní papežské mši:

Protože kněží v ten den – kvůli lidu, který je jim svěřen – nemohou přijít k nám, dostávají prostřednictvím akolytů námi připravené fermentum, aby se necítili zejména v onen den od odděleni od našeho společenství. (Innocenc I., 5. stol.).

Také jiné původně jáhenské úkoly převzali podjáhni: pečovat o posvátné nádoby, přinášet vodu na umytí rukou, připravovat kostel na bohoslužbu, zapalovat lampy, nebo střežit vchody do kostela, aby dovnitř nemohli nepokřtění, a věřící aby neodcházeli předčasně, pečovat o chudé a pronásledované. A nemohli-li jako jáhni číst evangelium, převzali do lektorů alespoň přednes neevangelních čtení.

Akolyté měli podle římského ordo ze 7. století tyto úkoly: přinášet papeži eucharistii z předchozí bohoslužby ke kontrole, nést svíce v průvodu před evangeliem, odnášet evangeliář do trezoru, asistovat jáhnovi při přípravě oltáře, při vybírání darů k eucharistii od věřících držet plátěné vaky na chléb a ministeriální kalichy na víno, střežit mřížky po skončení bohoslužby.

Zrod nižšího svěcení akolyty

Nejstarší prameny kladou důraz na to, že podjáhen je ustanoven obřadem, který jej zřetelně odlišuje od svěcení jáhna, kněze a biskupa. Ale postupně se prosadilo vnímání podjáhna - a na Západě též akolyty - jako nižšího svěcení, které je součástí klerického stavu.

Když je svěcen akolyta, je od nějakého biskupa poučen, jak si má ve svém úkolu počínat. A od podjáhna přijme svícen se svící, aby věděl, jak s ní zacházet při zapalování kostelních lamp; přijme také prázdnou konvičku pro přinášení vína k eucharistii Kristovy krve. (Statuta ecclesiae antiqua, 5. stol.)

Když je skončena eucharistická modlitba, obléknou onoho klerika do ornátu a štoly, Když biskup či sám papež přichází k přijímání, nechají k němu přistoupit kandidáta akolytátu a na předloktí na ornát mu vloží vak [na eucharistii]. Položí se s tímto vakem na zem a biskup pronese tuto modlitbu: Na přímluvu blahoslavené a slavné Marie, povždy Panny a svatého apoštola Petra, ať tě Pán zachrání, uchová a ochraňuje. Odp.: Amen. (Římské ordo, 7. stol.)

Předmět používaný pro ustanovení akolyty se původně odlišoval dle regionu podle toho, jaký aspekt jeho služby bylo třeba zdůraznit. Je užitečné si všimnout, že v jižní Francii akolytu ustanovoval arcijáhen, nikoli biskup.

Co se týče podjáhnů, zatímco ve čtvrtém století v Egyptě se výslovně požadovalo, aby byli před svěcením ženatí, v Římě se od 6. století (sv. Řehoř Veliký) rozvíjí požadavek na jejich celibát, takže byl slib celibátu později s podjáhenským svěcením spojen. Papež Innocenc III. ve 13. století přeřadil podjáhenství ze svěcení nižších mezi svěcení vyšší.

Svěcení akolyty dle pontifikálu ze 13. stol.

Ženy jáhenky – „akolytky“?

Ve starověku se na křesťanském Východě setkáváme s liturgickou službou žen, které se nazývaly jáhenky. Nejstarší text, který popisuje jejich službu, je ze 3. století, tedy ze stejného období, kdy se začínají objevovat podjáhni a akolyté.

[Biskupe,] do některých domů nemůžeš za ženami kvůli pohanům poslat jáhna, ale pošleš tam jáhenku. Ale i v mnoha jiných případech je služba žen jáhenek potřebná. Především, než ženy sestoupí do křestní vody, jáhenka je má nejprve pomazat olejem pomazání. (Didascalia apostolorum, 3. stol.)

Původ služby jáhenek je velmi podobný jako původ podjáhnů a akolytů – zastoupit jáhny v jejich službě. Úkolem jáhenek bylo asistovat při křtu žen, donášet nemocným či uvězněným ženám eucharistii, ale také vést zpěv ženského chóru při liturgii.

Na Západě byla lokálními synodami ve 4. – 6. století služba jáhenek opakovaně zakazována. Nicméně sakramentář z 8. století, z papežské, tedy konzervativní liturgie, uchoval modlitbu pro svěcení jáhenky, která je v něm zařazena nikoli u svěcení biskupa, kněze a jáhna, ale mezi požehnání:

Bože, vyslyš naše modlitby a vylij Ducha svého požehnání na tuto svou služebnici N., aby označena nebeskou službou mohla obdržet milost tvého majestátu a dobrým životem dát dobrý příklad druhým. (Gregoriánský sakramentář, 8. stol.)

Na Východě byl obřad svěcení jáhenek v průběhu dějin připodobněn obřadu vyšších svěcení: byly na ně vkládány ruce, obdržely štolu a kalich. Tento obřad zde tedy proděl podobný vývoj jako svěcení lektorů či podjáhnů.

Zdá se, že je tedy správnější uvažovat o jáhenkách nikoli jako obdobě jáhnů, ale jako o paralele ke službě podjáhnů a akolytů. Nekonzistentnost pojmenování jáhenky – akolyté – podjáhni by nás neměla mást. Akolyté, podjáhni ani jáhenky nebyli na prvním místě služebníky eucharistie, těmi byli biskupové, kněží a jáhni. Byli pomocníky v praktických úkolech při liturgii i neliturgickém církevním životě.

Svěcení jáhenky dle pontifikálu ze 14. stol.

Obnova služeb ve 20. století

Diskuse po II. vatikánském koncilu

Různí biskupové žádali, aby se II. vatikánský koncil zabýval také otázkou nižších svěcení. Po Druhém vatikánském koncilu v rámci obnovy liturgie bylo také promýšleno uspořádání nižších svěcení. Od počátku bylo navrhováno zachování lektorátu, akolytátu a podjáhenství pro jejich starobylost, římský původ, a též paralely v byzantské tradici. Některé z těchto služeb měly být otevřeny také laikům přičemž úloha žen byla v diskusích rozpracována, ale nedokončena. Počítalo se také s možností nových služeb, například ustanovených katechetů.

Základní otázky v diskusi se týkaly podstaty služeb – zda jsou, anebo ne součástí svátosti svěcení. Další důležitá otázka se týkala povahy akolytátu, byl totiž uvažován zprvu jako ministrantská služba. Pro službu podávání eucharistie se počítalo s vlastní službou. Při dalších jednáních ohledně ustanovených služeb převážilo pojetí akolytátu jako úkolu vázaného na eucharistii, takže se smazal rozdíl mezi akolytou a mimořádným přisluhovatelem eucharistie. Bylo také rozhodnuto o zrušení podjáhenství.

Lektorát a akolytát vycházejí z křestního kněžství

Svatý papež Pavel VI. vydal v roce 1972 Apoštolský list Motu proprio Ministeria quaedam, jímž se ruší všechna nižší svěcení a lektorát a akolytát jsou definovány jako tzv. ustanovené služby. Kromě toho, že jsou tímto přizpůsobeny době, se mění jejich pojetí: nemají být chápány jako součást svátosti svěcení, patřící ke stavu duchovních, ale jako služby vycházející z křestního kněžství:

Lépe vynikne rozdíl mezi kleriky a laiky, mezi tím, co je vlastní a vyhrazeno pouze klerikům a mezi tím, co se může svěřit laikům, a jasněji se ukáže vzájemný vztah mezi společným kněžstvím všech věřících a kněžstvím služebným neboli hierarchickým. (Pavel VI., 1972)

Úkolem ustanoveného lektora je číst při liturgii z Písma, zastoupit jáhna či kantora, připravovat dočasné lektory, připravovat na přijetí svátostí. Úkolem akolyty je pomáhat jáhnovi a knězi, konat službu oltáře, rozdělovat eucharistii, vystavovat Nejsvětější svátost, vést ministranty. Do služby lektora biskup či ordinář ustanovuje předáním Písma; do služby akolyty předáním misky s hostiemi nebo kalicha s vínem. Ustanovený lektor či akolyta do presbytáře obléká albu.

Ustanovování do služby akolyty (ArcS).

Lektorát, akolytát a služba žen

Lektorát a akolytát zůstaly vyhrazené mužům, ovšem již dříve bylo ženám dovoleno podávat eucharistii při mši (1969) a číst neevangelní čtení (1970):

Způsobilá osoba [pro podávání eucharistie] ať je zvolena podle následujícího pořadí: podjáhen, klerik nositel nižšího svěcení, klerik bez nižšího svěcení, řeholník, řeholnice, katecheta (ledažeby po obezřetném úsudku pastýře bylo vhodnější předřadit katechetu řeholnici), nebo obyčejný věřící: muž či žena. (Fidei custos, 1969)

Liturgický obřad, kterým se svěřuje dočasné pověření podávat svaté přijímání obsahuje následující modlitbu:

Milostivý Bože, ty buduješ a řídíš svou rodinu: požehnej tohoto našeho bratra: když bude věrně rozdělovat bratřím pokrm života, ať je posílen silou této svátosti a dosáhne účasti na nebeské hostině. Skrze Krista, našeho Pána. Amen. (Ritus ad deputandum…, 1973)

Kongregace při této příležitosti zdůraznila, že v případě žen není možné klást rovnítko mezi dovolení vykonávat službu mimořádného rozdělovatele eucharistie a obecnou službu ministranta. Vykonávat ministrantskou službu bylo ženám (znovu) dovoleno až v roce 1992 výnosem Papežské rady pro výklad legislativních textů.

Změna provedená papežem Františkem v Motu proprio Spiritus Domini je logickým důsledkem obnoveného pochopení lektorátu a akolytátu jakožto služeb vycházejících ze křtu.

Ustanovování do trvalých služeb lektorátu a akolytátu, mužů i žen, je záležitost diecézního biskupa. Jeho úkolem je rozlišit, zda jsou tyto služby v jeho diecézi potřeba, a jakým způsobem je naplnit.

Text připravil Radek Tichý

Sekundární literatura

Alikin, V., The Reading of Scripture in the Gathering of the Early Church, in The Earliest History of the Christian Gathering, Brill 2010.

Andrieu, M., Les ordines romani du Haut Moyen-Age, sv. 3, Peeters 2006.

Baldovin, J., The Fermentum at Rome in the Fifth Century: A Reconsideration, Worship 79,2005.

Bradshaw, P., Ordination Rites of Ancient Churches of East and West, New York 1990.

Bradshaw-Johnson-Phillips, The Apostolic Tradition. A Commentary, Augsburg Forrtress 2002.

Bugnini, A., La Riforma liturgica, CLV 1997.

Cattaneo, E., I ministeri nella chiesa antica, Paoline 1997.

Chavasse, A., A Rome, l'enovoi de l'eucharistie rite unificateur de l'Église locale, Révue Bénédictione 97, 1987.

Collins, J. Diakonia Studies, Oxford 2014.

Gryson, R., Le ministere des femmes dans l'église ancienne, Duculot 1972.

Karras, V., Female Deacons in the Byzantine Church, Church History 73, 2004.

Laos, Ch. Lectors in the Latin West. The Epigraphical Evidence (c. 300-800), Arctor 53, 2019.

Le role des femmes dans la liturgie, Notitiae 83, 1973.

Leclercq, H. Lecteur, DACL 8.2.

Leclercq, H., Acolyte, DACL 1.1.

Leclercq, H. Sous-diacre, DACL 15.2.

MTK, Diakonát, vývoj a perspektivy, Krystal OP 2008.

Nässelquist, D., Public Reading in Early Christianity, Bril 2016.

Slownikowka, Služba lektora ve všeobecném zákonodárství latinské církve, Studia Theologica 3, 2018.

Starr, R., Reading Aloud: Lectores and Roman Reading, The Classical Journal 86, 1991.

Vopřada, D., Kněžství v prvních staletích církve, Krystal OP 2018.

Wipszycka, E., Les ordres mineurs dans l'Église d'Egypt du IVe au VIIIe siecle, The Journal of Juristic Papyrology 23, 1993.