Liturgické hereze a lék vtělení
U příležitosti slavnosti Zvěstování Páně uveřejňujeme výňatek z textu teologa Louise Bouyera (1913-2004) věnovaný dvěma liturgickým herezím a léčivému zákonu vtělení.
Starověk poznal dva velké typy herezí týkajících se vtělení. V monofyzitismu bylo tak silně zdůrazněno božství, až tím bylo absorbováno, popřeno Spasitelovo lidství. V nestorianismu se naopak tolik usilovalo o autentičnost tohoto lidství, až bylo nakonec popřeno, že tu šlo o lidství božské osoby.
Eustychova a Nestoriova hereze patři minulosti již více než tisícileté. Avšak duchovní tendence, které se v nich objevují, patří každé době. Bylo by značně naivní domnívat se, že se již nevyskytují. Je až příliš snadné je v ideovém kvasu naší epochy rozlišit a pozorovat při díle. Snaha o obnovu liturgického života Církve toho nese stopy. Chceme-li, aby tato obnova byla trvalá, protože důkladně založená, je o to důležitější ryto stopy rozpoznat a jasné vnímat, kam nás vedou.
Hereze monofyzitismu neboli rubricismu
Monofyzitistům je třeba přiblížit některé konzervativní katolíky, „integralisty“, jimž se v církevních institucích a v liturgii zvlášť vše zdá stejně posvátné a tedy neměnitelné. Tato tendence, spojená obvykle s tzv. rubrikářskou mentalitou, nás nutí vidět v křesťanském kultu cosi, co je en bloc dáno z výše. Liturgie – nakolik je dána církevní autoritou, jež je tu prostě a jednoduše asimilována autoritě Boží – by měla být považována za zcela božskou. Měla by se tedy jaksi vymykat lidství. Těmto myslím je už i pouhá snaha pochopit dějinný vývoj liturgie jejím snižováním a přípravou její alterace. Usilovat o jisté změny a adaptace by znamenalo popřít její nebeské ustavení, nadpřirozenou autoritu, která řídila její uspořádání (...)
Jedním slovem, vše, co činí liturgii živou, vše, co se snaží dát v ní účast lidu, je považováno za profanaci: jakoby liturgie byla posvátná jen tehdy, je-li odtažena od obyčejného lidství, prosta jakéhokoli kontaktu s ním.
V pozadí této reakce je nepochybně iluze, že je liturgie posvátná, božská, proto, že je produktem autority: ne varietur a z výše uložená lidstvu, které ji smí pouze pasivně přijmout, aniž by se přitom jakkoli angažovalo, ba dokonce aniž by do ní jakkoli vstoupilo.
Historikové liturgie snadno odpoví, že se liturgie nikdy takto neustavila. Je jim zalehko ukázat, v jaké míře je spontánním výtvorem křesťanské komunity, velikým, postupně tvořeným kolektivním dílem v neustálém vývoji spolu s lidským společenstvím, z nějž vychází. Tím nikterak není řečeno, že by v ní autorita, Boží či prostě církevní, neměla své místo. Na počátku stojí ustavení svátostí Kristem. Úkolem církevní autority pak bylo, aby roztřídila, upravila a konečně kodifikovala komunitní výtvor. Přesto však, poznamenávají komparativní historikové, neplatí jen, že církevní autorita byla při ustavení křesťanské liturgie jen průměrně tvořivá, ale i že Kristus sám tu ani zdaleka netvořil ex nihilo.
Říkají, že zvyk posvátných pokrmů jako je mše, nebo očistných obřadů jako je křest, není skutečností specificky křesťanskou. Zůstaneme-li jen u náboženství, jejichž expanze je soudobá s křesťanstvím, u „mystérií“ římské říše, nalezneme tytéž prvky. A navíc je tam již nalezneme ve spojení s jistou myšlenkou spásy, která je lidstvu dána obřadnou účastí na smrti a oživení jakéhosi boha spasitele...
Hereze nestorianismu neboli desakralizace
Právě zde, tváří v tvář monofyzitistické tendenci a jako reakce na ni, se objevuje tendence, již bychom mohli nazvat nestoriánskou. Máme na mysli tendenci trvat u křesťanství na jeho lidskosti a prostém lidství tolik, až vzniká nebezpečí, že jeho specifičnost a božskost zmizí. Komparativní dějiny náboženství se ve svém embryonálním stádiu, v němž je přijala dokonce i katolická škola v Maria Laach, zdály ve všude objevovaných analogiích pohlcovat jakýkoli vjem podstatných rozdílů. Připustilo se tedy, že prosté lidství mohlo křesťanství poskytnout již zcela dokončený typ obřadů i jejich interpretaci. „Mystérium“ prý již u pohanů znamenalo účinný rituál, který zprostředkovává podíl na spáse dané skrze smrt jakéhosi boha spasitele tím, že tuto smrt zpřítomní. Mše je tedy prý pouze Kristu a jeho dílu přizpůsobeným obřadným a mýtickým modelem, již zcela dokončeným pro Osiris, Dionýsia a řadu dalších starověkých božstev... Tyto pochybné asimilace byly rozptýleny prostým pokrokem komparativní religionistiky. Byla zničena chiméra jednou provždy daného rituálního a mýtického modelu, který by různá náboženství pokaždé prostě jen vyplnila odlišnými obsahy, takže by už nebylo zřejmé, co by vlastně každému z nich zbylo zajímavého, a především pak transcendence křesťanské víry.
Existuje však i jiná forma liturgického nestorianismu, kterou dnes pozorujeme při díle a která není o nic méně mylná než ta předchozí. Reaguje na prostoduše přímočarou záměnu křesťansky posvátného s přirozeně posvátným. Reaguje však špatně. I ona chce stvrdit lidskost křesťanství, aniž by je však proto zaměnila s ostatními náboženstvími. Chce křesťanství ukázat jako náboženství, které je radikálně nové právě tím, že odmítá jakékoli „sacrum“ v obvyklém, předkřesťanském smyslu. Podle tohoto názoru posvěcuje vtělení lidství v sobě samém: nikoli jen jistý druh lidských úkonů či jistou oblast lidské bytosti, které by bylo vyhrazeno označení za posvátnou, ale lidství celé a takové, jaké jest, takříkajíc v jeho „profánnosti“. Je-li v lidských náboženstvích před Kristem posvátné to, co je „vyděleno“ z profánního, pak v náboženství Kristově je posvátná profánnost sama, znovuobjevená v božském světě vtělení.
V důsledku toho nejenom že křesťanství nemůže či nesmí do svých liturgických zvyklostí přijmout nic z rituální sakrálnosti nekřesťanských náboženství: ono dokonce z principu nezná žádné jiné obřady než úkony obyčejného života, prostě jen posvěcené Kristovou přítomností. Tak jako na místo rituálních obětí starých náboženství postavil Kristus svou smrt na kříži (smrt, která v sobě z pohledu rituálních náboženství, ať už jde o židovství nebo kteroukoli formu pohanství, neměla vůbec nic hieratického či posvátného), tak i na místo více či méně formalistických liturgií postavil bratrský pokrm jako všechny ostatní, prostě jen prozářený, posvěcený jeho přítomností mezi svými.
Tvrdí se nám, že přirozený sklon lidského ducha později přispěl k tomu, že byly ony tak prostě a přirozeně lidské úkony poslední Večeře překryty obřadným, sakrálním rouchem. Tak se prý došlo k nejvypracovanějším formám eucharistické liturgie. Evangelium ideálem křesťanského kultu, k němuž se musí Církev vždy znovu snažit navrátit, prý však je, co nejlépe odstranit všechny tyto umělé převleky, které zastírají pravou povahu eucharistie, jak ji Kristus chtěl a ustanovil. Jedním rázem bychom ve mši měli bez přestání znovuobjevovat původní večeři a činit z ní opět beze všeho archaismu a hieratismu pokrm co nejpodobnější oněm bratrským pokrmům, které dnes lidé pojídají. Nechť se tedy biblická čtení spolu s jejich komentářem a s doprovodnými modlitbami odehrávají tak, aby co nejvíce připomínaly přátelský rozhovor kolem rodinného stolu, kde otec svým drahým vysvětluje své úmysly a projekty pro společný život. Celebrace a zejména pak přijímání nechť se co nejvíce podobá dnešním zvyklostem při slavnostní hostině. Tak budou lidé přivedeni k poznání, že původnost křesťanství spočívá v tom, že skrze vtělení posvěcuje jejich každodenní život nikoli v tom, že by je nutilo žít v takzvaně posvátném, ve skutečnosti však umělém, od života odtrženém světě.
V tomto mínění dosahujeme přesného protipólu toho, co jsme představili jako názor monofyzitistické tendence. V prvním případě mohla mše zůstat mší jen tehdy, jestliže v ní vše bylo od obyčejného života odlišné, radikálně oddělené. Oltář se nesměl podobat stolu, přijímání jídlu, nesměl být užíván lidový jazyk. Zde má naopak vše připomínat profánní jídlo a rozhovor. Jen nový duch, záře Boží přítomnosti, má profánnost posvěcovat, aniž by ji však oddělil a proměnil.
Spočívá-li nestoriánská tendence v prostém překrytí lidství božstvím, pak lze říci, že je zde v plném proudu. Tvrdí se nám sice, že má být celek lidského života prostoupen Kristovou přítomností. Nepřipouští se však, že by v tomto celku něco mohlo svou vyděleností dosvědčovat exkluzivní náležitost a zasvěcenost Bohu. V jistém smyslu má Bohu patřit vše, vše však musí zůstat lidské, pouze lidské, nejenom neproměněné, ale dokonce zbavené všeho, co by tu mohlo stvrzovat transcendenci a výjimečnou osobnost Boha učiněného člověkem.
Dvě liturgické hereze a lék vtělení
Ultra-konzervativní liturgisté onoho typu, který jsme označili za „integralistický", chtějí tuto transcendenci a suverénní autoritu jedinečné osobnosti Spasitele právem zachovat. Mýlí se však, když proto chtějí, aby liturgie byla nelidská. V reakci na to chtějí reformátorští a novátorští liturgisté zachránit ve jménu evangelia lidskost liturgie a celého křesťanského náboženství. Nemají v tomto úmyslu o nic méně pravdy. O nic méně se však také nemýlí, když se domnívají, že záchrana tohoto lidství spočívá v tom, že bude ponecháno, jak je, ba dokonce že z něj bude odstraněn jakýkoli rozdíl mezi posvátným a světským, aby tak konečně bylo sebou samým a zároveň cele Boží v Kristu. „Zákon vtělení“, kterým oponují, nespočívá totiž, jak se domnívají, v tom, že by lidství, profánní lidství, bylo bez jakékoli jiné změny než osvícení jeho hluboké přirozenosti en bloc posvěceno.
„Zákon vtěleni“ naopak znamená vytvoření nové sakrálnosti, obnoveného posvěcení, a to skrze oddělení lidství, které, aby bylo zcela Bohu, nebude nikterak sobě. Takové je totiž lidství Boha učiněného člověkem, a právě tak nás může spasit. Nepochybně je tak, ale jenom tak, připraveno konečné posvěcení celého lidství v těle Kristově, jak praví svatý Pavel. Avšak i toto spasené lidství, aby bylo sjednoceno s Kristem, se bude muset jistým způsobem zříci sebe samého. Pouze účastí na Kristově kříži bude moci být začleněno do jeho mystického těla, a tak obnoveno, obrozeno.
Z francouzského originálu (Le rite et l'homme. Sacralité naturelle et liturgie, Paris, Cerf 1962, str. 14-22) přeložil prof. Vojtěch Novotný v r. 1997. Publikováno též v MKR Communio 1-2/2013Vtělení, přirozená sakrálnost a křesťanská liturgie (str. 72–80). Na Liturgie.cz uveřejněno ve zkrácené podobě s laskavým svolením překladatele a redakce MKR Communio.