Missa chrismatis

Ve čtvrtek Svatého týdne dopoledne se ve všech katedrálách koná mše při svěcení olejů, latinsky missa chrismatis. Doslovně přeloženo mše křižma. Je to krásná bohoslužba, při níž je katedrála plná kněží z celé diecéze, kteří obklopují svého biskupa. Spolu s ním slaví eucharistii, připojují se k žehnání olejů pro nemocné a katechumeny a koncelebrují při svěcení směsi oleje a vonného balzámu nazývané křižmo. Slovo křižmo pochází z řeckého χρῖσμα – chrisma, ‚pomazání‘. Má stejný slovní základ jako slovo Kristus (Χριστός), pomazaný. Křesťané, kristovci, jsou tedy ti, kdo byli pomazáni.

Olej v životě církve

Olej v životě církve Církev zřejmě nejprve používala olej v souvislosti s rodící se svátostí nemocných (Mk 6,13; Jak 5,14). Ve starověku se olej stal součástí křestních obřadů, ve středověku obřadů svěcení biskupa či kněží. Používání oleje při křestních obřadech jako symbol daru Ducha Svatého nebylo původně jednotné – někde mělo své místo před křtem, jinde po křtu, takže nakonec se jeho užití zdvojilo: před křtem i po křtu. A protože před křtem se konalo také zřeknutí se Zlého a exorcismy, začal se rozlišovat též samotný olej: olej exorcismu či olej katechumenů pro pomazání před křtem, olej díkůčinění neboli křižma pro pomazání po křtu; a samozřejmě olej pro nemocné. Je zajímavé, že když ve středověku přibylo pomazání olejem při svěcení, nový „typ“ liturgického oleje se již nevyvinul. Církev zná samozřejmě ještě i další použití oleje, například jakožto pokrmu. Také tento olej je možné žehnat. Ale při misse chrismatis se setkáváme pouze se třemi zmíněnými oleji. 

Něco málo z historie

Žehnání oleje pro liturgické účely má své tradiční místo v rámci slavení eucharistie, na závěr eucharistické modlitby. K modlitbě nad plody země, révy a lidské práce se téměř jedním dechem připojila také modlitba nad plody olivovníku. Protože za nejvhodnější okamžik pro udílení křtu byla od starověku na Západě považována Veliká noc Kristova zmrtvýchvstání, ustálil se zvyk žehnat oleje pro iniciační svátosti v rámci poslední možné mše svaté. Když se začala mše slavit na Zelený čtvrtek na památku Večeře Páně, stala se právě ona tou mší, při níž se světí tři zmíněné oleje. V některých učebnicích liturgiky se lze dočíst, že se kdysi v Římě na Zelený čtvrtek slavily tři mše svaté: ke smíření kajícníků, ke svěcení olejů a na památku Večeře Páně. Je ale možné, že se jedná o mylný dojem vzniklý ze skutečnosti, že mnich opisující starověký sakramentář (liturgická kniha mešních modliteb) zařadil k Zelenému čtvrtku několik mešních formulářů za sebou. Až donedávna se na Zelený čtvrtek slavila jediná bohoslužba: biskup ve své katedrále, tak jako kněží ve svých kostelích, sloužil mši na památku Večeře Páně (před koncilem se ovšem slavila ráno!), biskup při té své navíc žehnal oleje. Až Pius XII. v roce 1956 vydělil missu chrismatis jako ranní mši k žehnání olejů a přesunul mši na památku Večeře Páně zpět do večerních hodin (a také do ní zařadil původně samostatné umývání nohou). Po Druhém vatikánském koncilu, na přání blahoslaveného Pavla VI., se součástí mše olejů stalo také obnovování kněžských závazků. 

O Redemptor 

Mši na Zelený čtvrtek ráno ve vyzdobené katedrále mají s biskupem koncelebrovat kněží ze všech částí diecéze, aby tak vynikla jednota celého presbyteria. Kněží po čteních o Hospodinově Pomazaném jednoduchým způsobem potvrzují, že i nadále chtějí být nezištnými a věrnými rozdavateli Božích tajemství a poctivě učit pravdu jako Ježíš (Kongregace pro bohoslužbu nedovolila, aby se k nim připojovali jáhni, neboť nebyli vysvěceni ke kněžství). K oltáři v průvodu s dary chleba a vína pak jáhni přinášejí také nádoby s olivovým či jiným přírodním olejem. Hymnus O Redemptor (Ó Vykupiteli, slyš píseň), který se při tom zpívá, složil jako chválu na plod olivy v 6. století na merovejském dvoře Venantius Fortunatus. V prefaci se připomíná tajemství kněžství a před velkou doxologií eucharistické modlitby biskup žehná olej pro nemocné, aby skrze něj Bůh „utišil jejich bolest, v slabosti je posilnil a vyléčil jejich nemoc“. Po modlitbě po přijímání (původně mezi přijímáním biskupa a věřících) biskup žehná olej katechumenů, aby jím pomazáni „stále lépe rozuměli Kristovu evangeliu a aby v nich rostlo odhodlání Krista následovat“, a světí křižmo. 

Ave, sanctum chrisma 

Na rozdíl od dvou zmíněných olejů, které se žehnají a které si v nouzi může požehnat i kněz sám, posvátné křižmo se světí a toto svěcení je vyhrazeno biskupovi. Ten nejprve do olivového oleje nalije směs vonných látek. Tento přídavek, používaný od 5. či 6. století, bývá tvořen nejčastěji balzámem z výtažků aromatických rostlin či pryskyřic, ale například Koptové přidávají myrhu, aloe, kadidlo, skořici, kasii, cukrovou třtinu, bodlák, mletý jantar a další druhy „koření“. Biskup nad vzniklou směsí může dechnout, což je zřejmě staré gesto exorcismu. Konsekrační modlitba pocházející ze 7. století je skutečnou eucharistickou modlitbou nad olejem – obsahuje rozpomínání se na roli olivy a pomazání v dějinách spásy (Noe, Áron, Ježíš), prosbu o Ducha Svatého i prosby za všechny, kdo budou tímto olejem pomazáni. Kdysi k této dlouhé modlitbě patřil dokonce dialog před prefací, pozdrav Ave sanctum chrisma, pokleknutí a políbení nádoby. Velikost křižma Cyril Jeruzalémský připodobňuje k tajemství proměněného chleba: „Hleď však, ať se nedomníváš, že je to prostá vonná mast. Neboť jako eucharistický chléb po vzývání Svatého Ducha již není obyčejným chlebem, ale tělem Kristovým, tak tato svatá vonná mast po vzývání již není pouhou, jak by někdo řekl sprostou, mastí, ale milostí Kristovou a přítomností Ducha Svatého, vzniklou jeho božským působením.“ Kdokoli je tímto olejem pomazán, je připodobněn Kristu: proto se křižma používá při křtu, biřmování, svěcení biskupa a kněží, zasvěcení oltáře a kostela, ale na rozdíl od minulosti nikoli při žehnání zvonů či kalicha. Jak prosíme v konsekrační modlitbě, kdokoli je pomazán tímto vonným olejem, „je posvěcen na kněze, proroka a krále, je oblečen do roucha neporušitelnosti a dostává moc, aby jeho čistý život vydával líbeznou vůni“. 

Radek Tichý 

S laskavým svolením převzato z Velikonoční přílohy Katolického týdeníku (č. 15/2017).