Nová pravidla o mešních intencích a stipendiích
Dikasterium pro klérus vydalo nová pravidla týkající se mešních intencí a stipendií. Biskupové mohou rozhodnout, aby jedna mše mohla být sloužena na více intencí. Je zakázáno přijímat stipendia za bohoslužby slova. Věřící mají být povzbuzováni oživení dávání mešních intencí. Přinášíme nové normy v pracovním překladu.
„Podle osvědčeného církevního zvyku je dovoleno knězi celebrujícímu nebo koncelebrujícímu mši přijmout mešní stipendium, aby určil její užitky na určitý úmysl.“ (kán. 945 §1 CIC)
„Eucharistie, byť představuje plnost svátostného života, není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých. Tato přesvědčení mají také pastorační důsledky, kterými jsme vyzváni se zabývat s rozvahou a odvahou. Častokrát se chováme jako kontroloři milosti, a nikoli jako její nástroje. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem.“ (EG, č. 47)
Vědomi si této milosti, chtějí se věřící prostřednictvím mešního stipendia těsněji spojit s eucharistickou obětí tím, že přidají svou vlastní oběť a budou spolupracovat na potřebách církve a zejména přispívat na podporu svěcených služebníků.
Tímto způsobem jsou věřící těsněji spojeni s Kristem, který dává sám sebe, a jsou v jistém smyslu ještě hlouběji vtaženi do společenství s ním. Církev toto užívání nejen schvaluje, ale také podporuje.
Apoštol Pavel píše, že ti, kdo slouží oltáři, mají také právo žít z oltáře (srov. I Kor 9,13-14; 1 Tim 5,18; Lk 10,7). Pravidla, která nacházíme v prvních staletích, informují o darech, které jsou dobrovolně věnovány při slavení eucharistie. Část z nich byla určena pro chudé, část pro biskupský stůl a pro ty, kterým biskup nabídl pohostinství, část pro bohoslužbu a část pro sloužící kleriky nebo přisluhující podle předem stanoveného kritéria rozdělování.
Ti, kdo přinášeli mešní dary, se tak zvláštním způsobem podíleli na eucharistické oběti. Dary věnované při eucharistii a později i mimo ni byly považovány za odměnu dobrodinci, za dar u příležitosti služby vykonávané knězem, nebo za almužnu; nikdy však za „cenu za prodej“ něčeho svatého; to by se pak staly skutkem simonie.
V této době se již sloužila mše svatá na žádost věřících na konkrétní úmysl, i když nebyla doprovázena darem. Později se vyvinul zvyk obětovat almužnu za sloužení mše a dávat dar knězi nebo církvi. Právě tato praxe představuje předchůdce mešního stipendia za slavení mše. Od konce 10. století bývaly věnovány pamětní dary s žádostí o sloužení mše na konkrétní úmysl. Ve stejném období vznikaly mešní fundace, tj. povinnost slavit mše na předem stanovené úmysly. Z toho vznikl zvyk dávat při mši svaté stipendium, zvyk, který církev nejen schvaluje, ale doporučuje a podporuje.
Světské zvyklosti a disciplína církve trvají na tom, aby na každé jednotlivé stipendium odpovídala zvláštní určení užitků knězem při jedné jím sloužené mši. Katolická nauka, která se projevuje také v sensus fidelium, učí o duchovním prospěchu a užitečnosti – v ekonomii milosti – pro osoby, na jejichž úmysly kněz určí užitky při sloužení mše, a v téže perspektivě také o hodnotě opakované určení užitků pro tytéž osoby nebo účely.
Pokud jde o určení užitků, pro něž bylo přijato stipendium, byl ve výše uvedeném smyslu opakovaně vyjádřen zákaz sloužit jednu mši na několik intencí, na které bylo přijato několik stipendií.
Tato praxe, stejně jako neodsloužení jedné mše ve vztahu k přijatému stipendiu, byla posuzována jako odporující spravedlnosti, jak je opakovaně vyjádřeno v církevních dokumentech.
Neméně nedovolené by bylo nahrazení přislíbené odsloužení při mši pouhým „modlitebním úmyslem“ během bohoslužby slova nebo pouhou zmínkou v některých okamžicích slavení eucharistie.
Církevní kázeň v této věci, i když odhlédneme od čistě teologických úvah, je jasně inspirována dvěma okruhy úvah: spravedlností vůči dárcům, tj. dodržením slova daného dárcům, a povinností vyhnout se i pouhému zdání „obchodu“ s posvátnými věcmi (srov. kán. 947; 945 § 2 CIC).
V novější době se však objevily situace a požadavky, které doporučují upravit některé detaily disciplíny a vytvořit výjimku z univerzálního zákona právě proto, aby bylo zajištěno vše podstatné.
Mezi nimi se nachází nedostatek duchovních tak, aby bylo možné vyhovět všem žádostem o odsloužení mše, povinnost „nezmařit zbožnou vůli dárců a neodvádět je od jejich dobrých úmyslů“, spolu s konstatováním, že používání takzvaných „kolektivních“ mší, „pokud by se příliš rozšířilo [...], by muselo být považováno za nešvar a mohlo by postupně u věřících vyvolat despekt k darování stipendií za sloužení mší na individuální intence, čímž by zanikl velmi starý zvyk, který je spásný pro jednotlivé duše i pro celou církev“. Toto představuje jen některé z důvodů pro inovace.
V této souvislosti vydala tehdejší Kongregace pro klérus dne 22. února 1991 dekret Mos iugiter.
Dekret, který potvrzuje doktrinální základy a základní normy disciplíny, již převzal Kodex kanonického práva, stanoví, že za určitých podmínek a pouze v daných případech může kněz přesto odsloužit jednu mši na několik úmyslů, k nimž obdržel jednotlivá stipendia.
Stanovené podmínky měly zajistit na jedné straně spravedlnost, tj. dodržení slova daného dárcům, a na druhé straně odvrátit nebezpečí nebo dokonce zdání „obchodu“ s posvátnými věcmi.
Právě snaha vyloučit toto nebezpečí umožnila přijmout tyto disciplinární změny. Z tohoto pohledu dekret především konkrétně stanoví, že pouze v případě, že dárci stipendií byli řádně informováni a vyjádřili svůj souhlas [výslovný souhlas], může být při jedné mši svaté přijato více stipendií, a že toto slavení by nemělo být každodenní, aby se zabránilo vytvoření běžné praxe a aby zůstal zachován charakter výjimečnosti.
Od uvedení v platnost dekretu Mos iugiter uplynulo více než třicet čtyři let a na základě zkušeností, které se od té doby nashromáždily, v reakci na připomínky, dotazy a prosby, které přicházely z různých částí světa, od biskupů, ale také od členů kléru, věřících laiků a osob a společenství zasvěceného života, toto dikasterium po důkladném zvážení všech aspektů a po rozsáhlých konzultacích s ostatními dikasterii, sive ratione materiae sive alia ratione, dospělo k závěru, že jsou nyní zapotřebí nové norem, které by tuto záležitost upravily.
Při zvážení možnosti aktualizovat normativu a zároveň ji učinit explicitnější co do vyloučení některých praktik, které se vyskytly na různých místech, rozhodlo toto dikasterium vydat a nyní vydává následující normy, které doplňují v současnosti platné předpisy:
Čl. 1 § 1 Aniž je dotčen kán. 945 CIC, pokud to provinční koncil nebo shromáždění biskupů provincie – s ohledem na podmínky, jako je např. počet kněží ve vztahu k počtu žádostí o intence nebo sociální a církevní kontext – v rámci své jurisdikce nařídí, mohou kněží přijmout několik stipendií od různých dárců, kumulovat je s ostatními stipendií a odsloužit je jedinou mší s jedinou „společnou“ intencí, pokud – a pouze pokud – byli všichni dárci informováni a svobodně s tím souhlasili.
§ 2 Souhlas dárců nelze nikdy předpokládat; v případě neexistence výslovného souhlasu se vždy předpokládá, že nebyl dán.
§ 3 V případě uvedeném v § 1 si celebrant smí pro sebe ponechat stipendium jediné intence (srov. kán. 950-952 CIC).
§ 4 Každé křesťanské společenství má dbát na to, aby nabízelo možnost slavit denně mši svatou na jedinou intenci, pro kterou provinční koncil nebo shromáždění biskupů provincie určí dané stipendium (srov. kán. 952 CIC).
Čl. 2. Aniž je dotčen kán. 905 CIC, když kněz legitimně slouží eucharistii vícekrát v jednom dni, je-li to nutné a vyžaduje-li to skutečné dobro věřících, může slavit více mší na „společné“ intence, přičemž platí, že si smí denně ponechat jediné stipendium z jediné z přijatých intencí. (srov. kán. 950-952 CIC).
Čl. 3 § 1 Zejména je třeba mít na paměti ustanovení kánonu 848 CIC, který stanoví, že kněz kromě dávek stanovených kompetentní autoritou nemá za udílení svátostí nic žádat, vždy se má vyvarovat toho, aby ti nejpotřebnější byli kvůli chudobě o pomoc svátostí připraveni. Dále ať se dodržuje to, co důrazně doporučuje kán. 945 § 2 CIC, totiž „také bez přijetí stipendia kněží sloužili mši na úmysl věřících, hlavně chudých.“
§ 2 Pro určení stipendií platí norma kán. 951 CIC, congrua congruis referendo.
§ 3 Diecézní biskup může s ohledem na specifické podmínky partikulární církve a jejího duchovenstva partikulárním zákonem stanovit rozdělení těchto stipendií potřebným farnostem ve své nebo jiných diecézích, zejména v misijních zemích.
Čl. 4 § 1 Je povinností ordinářů poučit příslušné duchovní a věřící o obsahu a významu těchto norem a dbát na jejich správné uplatňování, dbát na to, aby počet mší, které se mají sloužit, intence, stipendia a odsloužení byly přesně zaznamenány v příslušné knize, a každoročně tyto knihy osobně nebo prostřednictvím jiných osob kontrolovat (srov. kán. 958 CIC).
§ 2 Ordináři i ostatní pastýři církve musí zvláště dbát na to, aby byl všem naprosto jasný rozdíl mezi odsloužením na určitou mešní intenci (i když je „společnou“) a prostou připomínkou během bohoslužby slova nebo v určitých okamžicích slavení eucharistie.
§ 3 Zejména nechť je všem známo, že vybízení nebo i jen přijímání stipendií v souvislosti s posledními dvěma případy je závažným způsobem protizákonné; kde je takové konání neoprávněně rozšířené, příslušní ordináři ať se nezdráhají uchýlit se k disciplinárním a/nebo trestním opatřením, aby byl tento politováníhodný jev vymýcen.
Čl. 5 Vzhledem k hodnotám, a to i nadpřirozeným, spojeným s úctyhodnou chvályhodnou praxí přijímání stipendia k odsloužení mše na konkrétní intenci (srov. kán. 948 CIC), a také z důvodu, aby se podpořil chvályhodný zvyk přenášet nadbytečné mešní intence s příslušným stipendiem do misijních zemí, ať pastýři duší dbají na to, aby vhodným způsobem povzbuzovali věřící k jeho udržování, a tam, kde je oslaben, ať jej oživí a podpoří, a to i prostřednictvím vhodných katechezí o posledních věcech člověka a o communio sanctorum.
Čl. 6 Tam, kde provinční koncil nebo shromáždění biskupů provincie nevydá v této věci žádné ustanovení, zůstávají v platnosti ustanovení dekretu Mos iugiter z 22. února 1991.
Dikasterium pro klérus deset let od zavedení těchto norem prostuduje praxi i současnou legislativu v této oblasti s cílem ověřit jejich aplikaci a případné aktualizaci.
Nejvyšší Pontifik schválil zvláštním způsobem tento dekret dne 13. dubna 2025, na Květnou neděli, a nařídil jeho publikaci s tím, že vstoupí v platnost 20. dubna 2025, na Velikonoční neděli, derogatis derogandis, contrariis quibuslibet minimeobstantibus.
Lazzaro Card. You Heung sik, prefekt
Andrés Gabriel Ferrada Moreira, tit. Arcibiskup Tiburnie, sekretář
Italský originál: Bollettino della Sala stampa della Santa sede 13. 4. 2025
Pracovní neoficiální překlad: Liturgie.cz