Ohlášení Velikonoc o slavnosti Zjevení Páně

Ohlašování data Velikonoc

Datum nejdůležitějšího a nejstaršího křesťanského pohyblivého svátku – Velikonoc – bylo v prvních staletích předmětem sporů: 14. nisanu nebo v neděli? V neděli po 14. nisanu nebo po jarní rovnodennosti? V neděli po 18. nebo po 21. březnu? Ze dvou listů, které byly odeslány po skončení Nicejského koncilu v r. 325 – jeden z nich zaslali biskupové alexandrijskému biskupovi a druhý císař Konstantin všem biskupům – lze usoudit, že tento koncil rozhodl, že: (1) Velikonoce musí být slaveny vždy v neděli, (2) nesmí nikdy připadnout na den židovských Velikonoc a že (3) se má jednat o první neděli po prvním úplňku po jarní rovnodennosti, přičemž datum této rovnodennosti nesmí být vypočítáno židovským způsobem. I když spory o slavení Velikonoc pokračovaly až do 6. století, ustálil se zvyk, že patriarcha egyptského města Alexandrie ke svému pastýřskému listu začal připojovat také datum Velikonoc. Mnich Jan Kassián (cca v r. 420) to popisuje následovně: 

V Egyptském kraji je zachovávána starobylá tradice, podle níž o dni Zjevení Páně – který kněží této provincie chápou jakožto den křtu Páně a zároveň den jeho narození podle těla a tedy obě tato tajemství neslaví ve dvou dnech jako v západních provinciích, ale spoluslaví je v jednom jediném dni – jsou do všech egyptských diecézí posílány listy alexandrijského biskupa, jimiž je oznamován začátek doby postní a den Velikonoc, a to nejen ve všech městech, ale také klášterech.

Tyto listy tedy obsahovaly nejen datum Velikonoc, ale jakožto pastýřské listy především věroučné a mravoučné napomínání. Jeden z těchto listů biskupa Atanáše z r. 367 nám například poprvé zachoval kánon novozákonních knih. Ohlášení velikonočního okruhu v jiném listu tohoto biskupa z r. 330 vypadalo následovně: 

Čtyřicetidenní půst zahájíme 13. dne měsíce Phamenoth (9. března). Dále pokročíme v postním úsilí a začneme svatý velikonoční týden 18. dne měsíce Pharmuti (13. dubna) a půst zakončíme 23. dne (18. dubna). Slavení neděle 24. dne měsíce Pharmuti (19. dubna) prodloužíme na následující týden a přidáme sedm zbývajících týdnů Letnic; budeme se zcela radovat a jásat v Kristu Ježíši, našem Pánu. 

Témata, s nimiž se setkáme u alexandrijského patriarchy Cyrila (+ 444), naznačují, že byly tyto pastýřské listy překládány z řečtiny do koptštiny a předčítány lidu nahlas. 

Z textu připisovaného papeži Lvu Velikému k r. 453 se lze domnívat, že alexandrijská datace Velikonoc byla využívána i mimo Egypt:

Svatí Otcové [Nicejského koncilu] hledali, jak by odstranili omyl [ve stanovování data Velikonoc] a svěřili tuto péči alexandrijskému biskupovi, neboť se zdálo, že takové výpočty mají u Egypťanů dlouhou tradici. Alexandrijský biskup každoročně den velikonoční slavnosti oznamuje Apoštolskému stolci, který jej předává vzdáleným diecézím. 

Zvyk, že patriarcha či metropolita oznamuje ostatním biskupům datum Velikonoc, byl převzat také v Severní Africe. Biskup Kartága měl ostatní biskupy informovat buď na sněmu, nebo prostřednictvím listů. V zápise ze synody v Hippo z r. 393 stojí: 

Biskupové Cecilianus a Theodorus mimo jiné řekli: Tak také prosíme vaši upřímnost, ať se již žádný omyl neobjevuje v městě Setifis; ať jsou z Kartága, ustanoveného jako hlavní sídlo vícero provincií, posílány listy biskupům, aby věděli, který den mají slavit Velikonoce – to se mohou od nás dozvědět též naši bratři v Césarejské Mauretánii – aby byly dny Velikonoc slaveny všemi stejně. […] Všichni biskupové řekli: Všichni souhlasí, aby byli biskupové o dni Velikonoc informováni listy poslanými z Kartága, hlavního sídla vícero provincií. 

Ze Severní Afriky přeskočil tento zvyk také do Španělska a Francie. Synoda v Orleáns r. 451 stanovuje, „aby byly svaté Velikonoce […] všemi kněžími slaveny v jeden den; tato slavnost ať je každý rok lidu v kostele ohlašována o dni Zjevení Páně“. 3. synoda v portugalské Braze v r. 675 situuje ohlašování Velikonoc do slavnosti Narození Páně: „Ať je datum Velikonoc nadcházejícího roku – který den kalend a jaké luny – oznámeno na synodě biskupem metropolitou; ostatní biskupové a všechen klérus si to krátce poznamenají a každý to o nadcházejících Vánocích za přítomnosti lidu ohlásí ve svém kostele po čtení evangelia.“

Středověké formule ohlašování Velikonoc

Hispánská formule: 

Nejmilejší bratři, po zjevení tajemství narození našeho Pána Ježíše Krista v těle, po vyhlášení znamení jeho přebývání mezi námi, ohlašujeme vašim Bohu oddaným myslím také slavnosti Velikonoc. Nyní tedy, nejmilejší bratři, kteří jste byli v Božím kostele a bylo vám dopřáno poznat den zjevení našeho Pána Ježíše Krista, poznáte z Božího příkazu také den Pánova umučení. Bude v tomto roce, éry ill., počátek blaženého postního období dneill., luny ill. Večeře našeho Pána Ježíše Krista dne ill., luna ill. Umučení našeho Pána Ježíše Krista dne ill., luna ill. […]

Jiná hispánská formule: 

A protože církevní obyčej nás vede k tomu, abychom vám dnes ohlásili radosti velikonočních svátků, přeji si, abyste si pevně do paměti uložili to, co vám bude o této slavnosti řečeno. Z milosrdenství Božího to bude tedy v tomto roce, éry ill., počátek blaženého postního období dne ill. Večeře našeho Pána Ježíše Krista dne ill. Umučení  našeho Pána Ježíše Krista dne ill., zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista dne ill. Proto vás povzbuzuji: snažme se žít tak spravedlivě, čistě, střídmě a zbožně, abychom si zasloužili dosáhnout této svaté slavnosti bez úhony a s hojností dobrých skutků. Amen.  

Milánská formule: 

O Zjevení Páně po přečtení evangelia má jáhen, který četl evangelium, ohlásit u pulpitu Velikonoce; stojí u něj první z kleriků ukazuje mu. Říká: Ať je známo vaší lásce, nejmilejší bratři, že dle milosrdenství Božího a našeho Pána Ježíše Krista tohoto a toho dne budeme slavit Velikonoce Páně.   

Italská formule:

Nesmíme zamlčet, že v Itálii jsou při mši ze Zjevení Páně lidu ohlášeny budoucí Velikonoce. Kněz nebo někdojiný po zpěvu k přinášení darů říká nahlas: Ohlašuji vaší lásce velkou radost, která bude pro všechen lid, že devítník bude toho dne a Velikonoce toho. […] Nedělá se to takto všude.

Ohlašování pohyblivých svátků v Římské liturgii

Zdá se, že do římských liturgických knih se ohlášení Velikonoc dostalo poprvé až v r. 1595. V Římském pontifikále reformovaném po Tridentském koncilu se nachází kapitola „Ohlášení pohyblivých svátků o Zjevení Páně.“ Arcijáhen, kanovník nebo někdo jiný dle místních zvyklostí vystoupí oděn do pluviálu na ambon nebo k pulpitu nebo na jiné místo evangelia a zazpívá ohlášení velikonočních svátků a termínu diecézní synody. 

Do Caeremoniale episcoporum obnoveného po Druhém vatikánském koncilu byla rubrika ze starého pontifikálu převzata jen s malou úpravou (mluví se stále ještě o jáhnovi či kanovníkovi oblečeném do pluviálu); avšak do třetího typického vydání Římského misálu z r. 2002 byla vložena notovaná příloha, podle níž je možné ohlásit pohyblivé svátky nejen při biskupské mši, ale všude tam, kde je to zvykem. Jáhen či zpěvák na ambonu neobléká pluviál, ale běžný mešní liturgický oděv. Text současného ohlášení se neliší od předchozího, jen byla vynechána zmínka o Devítníku a diecézní synodě. 

Text zní: 

Milovaní bratři a sestry, oznamujeme vám, že tak jako nám Boží milosrdenství dopřálo radovat se ze slavnosti Narození Páně, budeme se radovat také ze Vzkříšení našeho Spasitele.

Jemu buď čest a sláva na věky věků. Amen. 

Smysl ohlášení pohyblivých svátků

Ohlášení data Velikonoc mělo v dějinách jednoznačně praktický význam: jednalo se o sjednocení církve při slavení nejdůležitějších křesťanských svátků. Slavnost Zjevení Páně byla zvolena pravděpodobně z toho důvodu, že se po Velikonocích a Letnicích jednalo o druhý největší svátek (význam Vánoc vzrostl až později) s množstvím účastníků bohoslužeb a navíc připadal na pevné datum v roce. Na Východě se navíc na Zjevení Páně udílel křest - jednalo se tedy o oznámení dalšího křestního termínu. 

V dnešní době, kdy tento prvek ztratil svůj praktický význam, je možné podtrhnout význam symbolický. Vánoční okruh oslavující tělesné narození Krista se nevyčerpává sám v sobě, ale odkazuje na Kristovo darování těla na Velký pátek, na jeho vzkříšení o Veliké noci a následné tělesné vstoupení na nebesa, na eucharistickou přítomnost jeho těla v církvi i druhý příchod. Problesknutí slávy našeho Pána při návštěvě tří králů, křtu v Jordáně či svatbě v Káně galilejské (všechny tyto události se 6. ledna připomínají) bylo jen přípravou na slávu, která se zjevila o Velikonocích, a která pronikne celý svět v den jeho druhého příchodu. 

R. T. 

Zdroje citovaných textů