Papež František ke Kongregaci pro bohoslužbu

Papež František pronesl 14. února 2019 projev o liturgii a liturgické formaci k účastníkům plenárního zasedání Kongregace pro bohoslužbu a svátosti.

Páni kardinálové,
vážení bratři v biskupské a kněžské službě,
drazí bratři a sestry. 

Jsem potěšen, že se s vámi mohu setkat u příležitosti plenárního zasedání vaší kongregace. Děkuji kardinálu prefektovi za slova, jimiž se na mne obrátil, a zdravím vás všechny: členy Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, její spolupracovníky a konzultory.

Toto plenární zasedání se koná v důležitém okamžiku. Uběhlo 50 let od té chvíle, kdy si 8. května 1969 svatý Pavel VI. přál ustanovit tehdejší Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti s cílem dát tvar obnově zamýšlené Druhým vatikánským koncilem. Jednalo se o vydávání liturgických knih podle kritérií a rozhodnutí koncilních Octů, jehož cílem bylo podpořit v Božím lidu „uvědomělou, zbožnou a aktivní účast“ na tajemstvích Krista (srov. SC, 48). Církevní tradice modlitby potřebovala obnovené výrazové prostředky, aniž by přitom cokoli ztratila ze svého tisíciletého bohatství, ba naopak, aby tak objevila poklady svého počátku. V prvních měsících onoho roku vzešlo první ovoce reformy vykonané Svatým Stolcem k dobru Božího lidu. Přímo tohoto dne bylo vyhlášeno motu proprio Mysterii paschalis (14. 2. 1969) o římském kalendáři a liturgickém roce a o něco později důležitá apoštolská konstituce Missale romanum (3. dubna 1969), jíž svatý papež vyhlásil Římský misál. Ve stejném roce pak spatřil světlo mešní řád a další ordines, mezi nimiž je třeba jmenovat obřad křtu dětí, svatby a pohřbu. Byly to první kroky cesty, na níž je třeba dále pokračovat s moudrou vytrvalostí.

Víme, že aby vzrostla kvalita liturgie, nestačí změnit liturgické knihy. Bylo by podvodem učinit pouze toto. Aby se totiž život stal skutečně chválou příjemnou Bohu, je třeba změnit srdce. K této konverzi je nasměrována křesťanská celebrace, která je setkáním života s „Bohem živých“ (Mt 22,32). To je také dnes účelem vaší práce zaměřené na pomoc papeži ve výkonu jeho služby ku prospěchu církve, která se modlí po celé zemi. Ve společenství církve jednají jak Svatý stolec, tak biskupské konference v duchu spolupráce, dialogu a synodality. Svatý stolec nenahrazuje biskupy, ale spolupracuje s nimi ve službě modlitebnímu povolání církve ve světě; v bohatosti rozličných jazyků a kultur. V této linii má své místo motu proprio Magnum principium (3. září 2017), jímž jsem zamýšlel podpořit, mimo jiné, nutnost „trvalé spolupráce naplněné vzájemnou důvěrou, bdělou a kreativní mezi biskupskými konferencemi a dikasteriem Apoštolského stolce, jehož úkolem je pečovat o posvátnou liturgii.“ Naší nadějí je pokračování na cestě vzájemné spolupráce, vědomi si zodpovědností, které vyplývají ze společenství církve, v němž se jednota a pestrost nacházejí v harmonii. Jedná se o otázku harmonie.

A zde se nachází téma formace, které je zvláštním předmětem vaší reflexe. Mluvíme-li o formaci, především nesmíme zapomenout, že liturgie je život, který formuje, nikoli idea, která má být naučena. Je užitečné v tomto ohledu připomenout, že realita je důležitější, než idea (viz apoštolská exhortace Evangelii gaudium, 231-233). Je tedy dobré, v liturgii stejně jako v dalších oblastech života církve, neskončit ve sterilních ideologických rozděleních, která se často objevují, když považujeme své vlastní ideje za platné ve všech kontextech a snažíme se zaujmout postoj ustavičné dialektiky vůči těm, kdo je nesdílejí. Tak možná začínáme snahou reagovat na určité nejistoty současného kontextu, ale pak se dostáváme do nebezpečí, že upadneme zpět do minulosti, která již neexistuje, nebo utečeme do předpokládané budoucnosti. Ale správným startovním bodem je uznat realitu posvátné liturgie, živý poklad, který nemůže být redukován na vkus, prostředek nebo proud, ale který má být s poslušností přijat a s láskou podporován jakožto nenahraditelný pokrm pro organický růst Božího lidu. Liturgie není prostor pro „udělej si sám“, ale epifanie církevního společenství. Proto v modlitbách a gestech zní „my“ a nikoli „já“: reálné společenství a nikoli ideální subjekt. Když se nostalgicky ohlížíme ke skutečnostem minulosti nebo je toužíme znova vnutit, upadáme do nebezpečí, že celku nadřadíme část, že před společenství budeme klást ideologii a že – a to je u kořene tohoto problému – dáme přednost světskému postoji před postojem duchovním.

V tomto smyslu má velkou hodnotu moto vašeho zasedání: Liturgická formace Božího lidu. Úkol, který nás čeká, je totiž skutečně tento: Rozšířit v Božím lidu jas živého tajemství Pána, který se zjevuje při liturgii. Mluvit o liturgické formaci Božího lidu znamená být si na prvním místě vědomi nenahraditelné role, kterou má liturgie v církvi a pro církev. A na druhém místě konkrétně pomáhat Božímu lidu lépe zvnitřnit modlitbu církve, milovat ji jako zkušenost setkání s Pánem a bratry, a v tomto světle objevovat její obsah a zachovávat její obřady.

Protože liturgie je zkušeností směřující ke konverzi života skrze přijetí Pánova způsobu myšlení a jednání, nesmí se liturgická formace omezit pouze na znalosti, i když nezbytné, liturgických knih. To by bylo opravdu chybné. Tím spíše se nesmí stát opatrováním nutného dodržování rituální disciplíny. Aby mohla liturgie plnit svou formativní a transformativní funkci, je třeba, aby pastýři a laici byli uváděni do přijetí jejího významu a symbolického jazyka včetně umění, zpěvu a hudby ve službě slaveného tajemství, jakož i do ticha. Samotný Katechismus katolické církve přijímá mystagogický způsob osvětlení liturgie a podtrhuje modlitby a znamení. Mystagogie představuje skutečně vhodnou cestu pro vstoupení do tajemství liturgie v živém setkání s ukřižovaným a vzkříšeným Pánem. Mystagogie znamená objevit nový život, který Boží lid přijal prostřednictvím svátostí, a ustavičně znovuobjevovat krásu jeho obnovování.

Co se týče etap formace, ze zkušenosti víme, že kromě úvodní fáze je třeba kultivovat trvalou formaci kléru a laiků, zejména těch, kdo jsou zapojeni do liturgických služeb. Formace nikoli jednou pro vždy, ale trvalá! V případě svěcených služebníků a také s ohledem na zdravou ars celebrandi, je stále platná výzva koncilu: „Je proto nejvýš potřebné postarat se o liturgické vzdělávání kněžstva“ (SC. 14). Na prvním místě! Zodpovědnost za výuku je sdílená, byť jednotlivých diecézí se více týká operativní fáze. Vaše reflexe pomůže tomuto dikasteriu, aby v duchu služby připravilo směrnice a doporučení pro ty, kdo – pro biskupské konference, diecéze, formační instituty, časopisy – mají zodpovědnost za péči a doprovázení liturgické formace Božího lidu.

Drazí bratři a sestry, všichni jsme zváni prohloubit a oživit naši liturgickou formaci. Liturgie je totiž hlavní cesta, jíž se ubírá křesťanský život v každé etapě svého růstu. Máte tedy před sebou úkol krásný a velký: pracovat na tom, aby Boží lid objevil krásu setkání s Pánem při slavení jeho tajemství a, když se s ním setká, aby měl život v jeho jménu. Děkuji vám za vaši námahu, žehnám vám a prosím vás, abyste mi stále podrželi místo – široké – ve svých modlitbách. Děkuji.

Překlad R. T.