Poslední rozhovory... o liturgii

V nedávno vyšlé knize rozhovorů s emeritním papežem Benediktem XVI. se také krátce mluví o tématu liturgie. Přinášíme tyto pasáže ve vlastním překladu.

Poměrně brzy jste nahradil magistra bohoslužeb Piera Mariniho Guidem Marinim. Výměna byla interpretována jako snaha dát papežským bohoslužbám jinou podobu. 

Ne, Piero Marini byl a zůstává vynikajícím člověkem. Souhlasím, že ve věci liturgie je více progresivní, než já, ale to nic neznamená. On sám uznával, že přišel čas tento úkol opustit. A tak po Marinim jedna následoval Marini dvě.

Začal jste používat také jinou papežskou berlu, než váš předchůdce, oblékl jste červenou mantelinu na místo pouhé bílé kleriky, podával jste svaté přijímání do úst. Podle pomlouvačů tyto věci svědčily o „návratu k liturgickým ritům minulosti“. Bylo to tak?

Ne, jsem rád za koncilní reformy, když jsou přijaty poctivě, ve své pravé podstatě. Nicméně se rozšířily také mnohé bizardní ideje a zničující proudy, jimž bylo třeba dát uzdu. Samozřejmě ne v bazilice svatého Petra, kde jsme se snažili zachovat liturgii nezměněnou. Přijímání do úst není nařízení, vždy jsem používal obě dvě formy. Ale protože na náměstí je tolik lidí, kteří mohou [liturgickým gestům] špatně rozumět – kteří si například hostii brali do tašky – zdálo se mi, že toto bude správný signál. Tohle ze mne dělalo zpátečníka? Musím říci, že kategorie starého a nového na liturgii nehodí. Východní církve mluví prostě o Divina liturgia, která není naším dílem, ale je nám darována. J.-A. Jugmann vymyslel pojem Gewordene Liturgie, aby ukázal nejsilnější historické vědomí Západu, které vidí v liturgii růst a zrání, úpadek a obnovu, ale také kontinuitu toho, co bylo ustaveno Pánem a apoštolskou tradicí. A toto vědomí mne vždy při slavení liturgie vedlo. 

Po té, co jste prostřednictvím motu proprio Summorum Pontificum uvolnil slavení „mše v latině“, objevila se kontroverze ohledně modlitby za židy, která je součástí bohoslužby Velkého pátku staré liturgie. Následně, v únoru 2008 jste nechal nahradit původní text novým, poněkud změněným. Bylo možné se této polemice vyhnout? 

Jedná se o konstrukci německých teologů, kteří nejsou mými přáteli. Věci se mají takto: novou modlitbu Velkého pátku známe a je přijímána všemi. Ovšem již za doby Jana Pavla II. jsme do církve začlenili některé skupiny, které chtěly podržet starou liturgii, například Kněžské bratrstvo sv. Petra. Bylo tedy dost řeholních řádů a společenství věřících, které slavily mši podle starého římského misálu, včetně staré velkopáteční liturgie, která opravdu není přijatelná. Mne zaráží, že se již předtím nedělalo nic pro to, aby se změnila. 

Byl jsem toho názoru, že není možné ji nechat a že v tomto bodě i stoupenci staré liturgie musí přijmout změnu. Bylo tedy třeba vytvořit novou formuli, která by byla přizpůsobená duchu staré liturgie, ale zároveň byla v souladu s naším současným poznáním o křesťanství a židovství. Tato nová verze velkopáteční modlitby se sestává, tak jako všechny modlitby této bohoslužby, z úvodu k modlitbě a z vlastní orace. Úvod k modlitbě jsem převzal přímo z modliteb liturgie hodin. Vlastní oraci jsem zformuloval na podkladu biblických textů a neobsahuje absolutně nic, co by ospravedlnilo výčitky, které jsou vytahovány v Německu. 

Jsem ještě dnes rád, že se mi podařilo změnit pozitivním způsobem tento bod staré liturgie. Kdyby se nová formulace orace zrušila, jak je stále žádáno, bylo by nutné modlit se dosud se starým nepřípustným textem perfidi Iudaei. Ale v Německu se stále někteří snaží mne zničit. Věděli, že nejjednodušší věcí je poukázat na Izrael a vykonstruovali lež o tom, že bylo kdoví co řečeno. Zdá se mi to ostudné. Až do tohoto momentu se používala stará modlitba Velkého pátku a já jsem ji nahradil modlitbou lepší pro malou skupinu těch, kdo používají starý misál. Ale oni nechtěli, aby to bylo pochopeno. 

Co se týče rehabilitace tridentské mše: tento pokus ukázal jistou plachost. Souvisela s odporem v samotné církvi? 

Jistě, protože na jedné straně zde byla obava řekněme z restaurace, a na druhou stranu zde byli lidé, kteří špatně porozuměli reformě. Nyní zde není jiná mše. Jsou dvě různé formy jednoho a toho samého ritu. Stále jsem to říkal a opakuji to: bylo důležité, aby to, co předtím bylo pro lidi v církvi tím nejposvátnějším, nebylo najednou zcela zakázáno. Jedno společenství nemůže zakázat to, co předchozí společenství považovalo za nejdůležitější věc. Vnitřní identita tohoto druhého musí zůstat viditelná. Proto se z mé strany nejednalo o taktizování či kdoví co, ale o smíření církve sama se sebou. 

Rehabilitace staré mše je často interpretována jako krok udělaný s ohledem na Kněžské bratrstvo sv. Pia X. 

To je absolutně falešné! Pro mne bylo důležité, aby církve uchovala vnitřní kontinuitu se svou minulostí. Aby se to, co kdysi bylo posvátné, nestalo od určitého momentu něčím špatným. Ritus se musí vyvíjet. Proto byla vyhlášena reforma. Ale identita se nesmí přetrhnout. Kněžské bratrstvo sv. Pia X. je založeno na dojmu, že církev popřela samu sebe. Toto se nesmí stát. Jak jsem řekl, můj úmysl nebyl taktické povahy, pro mne byla tato věc důležitá sama o sobě. Přirozeně s tím souvisí, že když papež vidí na obzoru schizma, je povinen udělat vše, co je možné, aby mu zabránil, včetně pokusu přivést tyto lidi k jednotě uvnitř církve. 

Přeloženo z italské verze knihy: Ultime conversazioni, Garzanti 2016, str. 183-190.
Překlad RT.