Proč jsou Vánoce 25. prosince?
Proč se narození Ježíše slaví 25. prosince? Souvisí toto datum se zimním slunovratem, jak se často tvrdí? Text Davida Vopřady představuje starověké výpočty data Kristova narození a diskutuje hlavní teorie, které se snaží vysvětlit původ Vánočních svátků.
Článek je se svolením převzat z knihy Davida Vopřady Augustin: Vánoční promluvy (Krystal OP, 2021). Zaujme-li Vás, knihu si určitě pořiďte, naleznete v ní nezkrácenou verzi textu včetně bibliografických poznámek. A především v ní naleznete kázání sv. Augustina, která zůstávají dodnes inspirativní pro každého, kdo chce proniknout hlouběji do tajemství Vánoc, které oslavují Kristův příchod na svět.
Datum Kristova narození
Na začátku 3. století se poprvé setkáváme s údajným datem Ježíšova narození ve Stromatech Klementa Alexandrijského:
Náš Pán se narodil ve 28. roce Augustovy vlády, když vyšel příkaz, aby se poprvé provedlo sčítání lidu. […] Někteří autoři by rádi přesně uvedli nejen rok ale také den, kdy se Spasitel narodil. Ti kladou jeho narození do 28. roku Augustovy vlády, a sice do 25. dne měsíce Pachón. (Klement Alexandrijský, Stromata I 21, 145; Pachón odpovídá zřejmě 20. květnu)
Klement se zde tváří na snahy stanovit den Ježíšova narození velice skepticky a poukazuje na rozdílná podání a výpočty, s nimiž se v současnosti setkal. Hned dále se však setkáváme také s prvním dokladem slavení některého okamžiku Ježíšova života, totiž jeho křtu – ovšem s tím, že je slaví pouze sekta následovníků gnostika Basileida. Zajímavé je určení tohoto dne: 15. nebo 11. Tybi odpovídá 10. resp. 6. lednu, kdy později církev začíná slavit Epifanii, kde mezi témata svátku patří i Ježíšův křest v Jordánu. Z tohoto svědectví můžeme usoudit, že již někdy na konci 2. století v Egyptě probíhala debata o datu Ježíšova narození, ze zmínky o slavení svátku heretiky lze také mlčky předpokládat, že obecná církev tento svátek neslavila.
Mezi spisy sv. Cypriána se dochoval neautentický spis označovaný jako De pascha computus, "O výpočtu Paschy", který lze datovat do roku 243. Odkazy na Ježíšově narození se zde odvozují od data stvoření a Ježíšova utrpení. Autor spisu považuje za den Kristova utrpení pátek 25. března. Na základě rozvinuté číselné alegorie pak dospívá k datu Kristova narození, středě 28. března. Připadá-li stvoření na jarní rovnodennost, tedy 25. března v juliánském kalendáři, autor považuje za velice příhodné, aby se Spasitel narodil čtvrtého dne na to, ve výročí stvoření slunce:
Jak úžasná a božská prozřetelnost Pánova, že toho dne, kdy bylo stvořeno slunce, právě toho dne, 5 dní před dubnovými kalendami [tj. 28. března], ve středu, se měl Kristus narodit. Z toho důvodu, když o něm vypráví lidu prorok Malachiáš, velmi případně říká: "Vám vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení." (Mal 3,20) (De Pascha computus, 19)
Tím, že se křesťané snažili Ježíšovo narození časově přesně určit, také jasně zasazují Ježíšovo působení a Boží spásu do lidského času, obývanému církví. Pán skutečně vstoupil do našich reálných dějin, nejedná se o mýtus, nejedná se pouze o teorii, ale vtělení je konkrétní a reálnou událostí lidských dějin a stejně konkrétní a reálná je také spása, kterou Kristus takto přináší.
První zmínky o Vánocích
Vůbec nejstarším svědectvím o slavení Narození Páně 25. prosince je tzv. Chronographus na rok 354, sestavený Furiem Dionysiem Filokalem pro jistého křesťana Valentina. Tento kalendář či ilustrovaný almanach obsahuje mimo jiné seznamy římských svátků, konzulů, městských prefektů a dva seznamy římských biskupů a mučedníků s udáním místa jejich pohřbu. A právě v seznamu úmrtí mučedníků, resp. památek římské církve, nadepsaném Depositio martyrum, se na prvním místě objevuje záznam „8 dní před lednovými kalendami [25. prosince]: Kristus se narodil v Betlémě v Judeji“. Chronographus ovšem zapracovává již starší seznamy a můžeme s jistotou říci, že nejpozději roku 336 se v Římě slavil 25. prosinec jako památka narození Krista.
Velice zajímavé svědectví nalézáme v Augustinových vánočních kázáních. V S. 202, 2 totiž hipponský biskup hovoří o tom, že donatisté neslaví na rozdíl od katolíků Epifanii 6. ledna:
Není divu, že donatističtí heretici s námi nechtěli nikdy tento den slavit, protože nemilují jednotu, ani nemají společenství s východní církví, kde se ona hvězda objevila. My však chceme zjevení našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, jímž okusil prvotiny pohanů, slavit v jednotě se všemi pohanskými národy. (Augustin, Sermo 202,2)
Protože donatisté byli velice citliví na jakékoli novinky oproti tradicím africké církve 3. století, můžeme se domnívat, že svátek Zjevení Páně začali katoličtí křesťané v Africe slavit až v průběhu 4. století, totiž po donatistickém schismatu. Augustin nikde přímo nehovoří o podobné potíži se svátkem Narození Páně 25. prosince. Protože v Římě i jinde na Západě se svátek Narození Páně slavil dříve než Epifanie, čtenáři se podle G. Brunnera a H. Lietzmana nabízí velká pravděpodobnost, že donatisté slavili Narození Páně stejně jako katolíci. Kvůli rivalitě mezi donatisty a katolíky by ale bylo velice nepravděpodobné, že by donatisté začali tento svátek slavit po schismatu, k němuž došlo roku 305. Tento argument ex silentio tedy otevírá možnost, že se Narození Páně v Africe slavilo již před rokem 311, tedy někdy v průběhu 3. století.
Rozšíření Vánoc
Původ Vánoc v první polovině 4. století v Římě neznamená, že by jej ihned slavily všechny církevní obce, naopak.
Pro severní Itálii je svátek Narození Krista dosvědčen jednak svědectvím Filastra z Brescie, jednak v díle biskupa Ambrože.
Apoštolské konstituce, jejichž redakci lze datovat mezi roky 381 a 394, uvádějí v seznamu liturgických slavností svátek narození (genethlion, γενέθλιον) na prvním místě s datem „25. dne 9. měsíce“, který odpovídá 25. prosinci. Na druhém místě v seznamu je pak uveden svátek „Epifanie, kdy vám Kristus zjevil své božství“ slavený „6. dne 10. měsíce“, tj. 6. ledna.
V Antiochii se Narození Páně 25. prosince začíná slavit nejpozději roku 386. Krom toho je Jan Zlatoústý přesvědčen, že 25. prosinec je historickým datem Ježíšova narození, a otevřeně přiznává, že tuto znalost předali zhruba „před deseti lety“ východním církvím církve západní a svátek se kvůli své „plodnosti“ velice rychle po Východě rozšířil.
V Konstantinopoli se narození Páně začíná slavit po roce 378, kdy se díky Theodosiově podpoře nicejské víry výrazně změnilo náboženské klima dříve ariánského císařského města. Za Řehoře Naziánského se slaví jak narození Páně 25. prosince, označované jako theofaneia (θεοφάνεια), tak jeho zjevení 6. ledna, a to jako „svátek světel“ (ta fóta, τὰ φῶτα). V Řehořově rodné Kappadokii pak byla situace podobná: slaví se svátek narození Páně označovaný jako theofaneia či genethlia (θεοφάνεια, γενέθλια) a 6. ledna se slaví svátek křtu Páně, „svátek světel“ (τὰ φῶτα).
V Jeruzalémě a Alexandrii však byla situace odlišná. V Jeruzalémě se 6. ledna slavilo narození Páně. Po určitou dobu se pak narození Páně slaví v prosinci, jak dosvědčují kázání kněze Hésychia, avšak později podle svědectví Kosmy Indikopleusta a Abraháma z Efesu opět mizí, neboť v 6. století se v Jeruzalémě 25. prosince připomíná David a sv. Jakub. Svátek se v Jeruzalémě podařilo uvést až napodruhé, a to krátce po smrti biskupa Makaria II. (567/8). V Egyptě se také svátek narození Páně prosazoval pomalu: na začátku 5. století dosvědčuje Jan Kasián, že se zde Ježíšovo narození a křest slaví dosud společně. Teprve po efeském koncilu (431) se začíná svátek Narození Páně 25. prosince slavit i v Alexandrii, jak ukazuje kázání Pavla z Emesy v přítomnosti Cyrila Alexandrijského 25. prosince 432.
Původ Vánoc: Dějinně-náboženská teorie
Podle historicko-náboženské hypotézy římská církev bez ohledu na veškeré křesťanské výpočty data Kristova narození přejala oslavu 25. prosince z pohanského svátku neporaženého Slunce (natalis solis invicti), který zavedl roku 274 císař Aurelianus. Takto měla být původně pohanská slavnost pokřesťanštěna. Tuto křesťanskou úctu ke Kristu-Slunci mají dosvědčovat i nejstarší římské křesťanské mozaiky v Mausoleu Iulii, tvořící součást vatikánské nekropole a datované již na konec 3. století, které na první pohled vypadají jako pohanské motivy, a mezi nimi zvláště vozataj se září kolem hlavy podobný Héliovi brázdícím oblohu na slunečním voze.
Hovoříme-li však o zimním slunovratu a křesťanství, je nutno zmínit, že ve starověkém světě v zásadě nelze najít náboženství necitlivé k pohybu nebeských těles a zvlášť slunce, židovství nevyjímaje. Ani křesťanství, odmítající pohanská božstva a klanění se stvořeným skutečnostem, nestojí v opozici vůči přírodě, v níž člověk jako bytost stvořená Bohem žije.
Sluneční kult se v Římě neobjevuje až za Aureliána roku 274. Původní římský kult Slunce byl situován na Kvirinál, měla jej na starosti gens Aurelia a nejpozději v 1. století před Kristem svátek Slunce připadal na 9. srpen. Dále ze svého egyptského tažení přivezl do Říma dva obelisky Augustus, které zasvětil Slunci: jeden na Martově poli, druhý v Cirku maximu, kde se také nacházel chrám Slunce s výroční oslavou 28. srpna. V průběhu 2. století tento autochthonní sluneční kult ztrácí na popularitě a začínají jej nahrazovat východní kulty, mithraismus a Sol invictus Elagabal, importovaný do Říma císařem Heliogabalem v prvních desetiletích 3. století. I na tento kult Aurelianus reaguje, když stanoví monoteistický kult neporaženého Slunce se svátkem 25. prosince, který měl zahrnovat i ostatní kulty v impériu přítomné. Je přitom možné, že Aurelianus nereagoval jen na výstřelky východních kultů, ale také na úspěšnou křesťanskou misii. Připomeňme Klementův text zobrazující Krista jako vozataje na slunečním voze.
Těžko rozumět tomu, že by církev tak snadno a rychle přejala pohanský svátek či kult, navíc nedávno zřízený, a navíc se silnými protikřesťanskými asociacemi. Nevidím proto jako pravděpodobnou možnost, že by církev jednostranně reagovala na Aureliánův kult tím, že by jako konkurenci tomuto jednomu svátku zavedla liturgickou oslavu narození Krista.
Původ Vánoc: Výpočetní teorie
Ani u této teorie se datum 25. prosince nepovažuje za historické datum narození Ježíše z Nazareta, ale dochází se k němu připočtením devíti měsíců Mariina těhotenství k datu 25. března, na nějž připadá podle mnoha starověkých svědectví současně Kristovo početí i smrt. Tuto teorii výpočtu data Vánoc z data Velikonoc podporuje spis De solstitiis et aequinoctiis, „O slunovratech a rovnodennostech“. Tento spis jednotlivé slunovraty a rovnodennosti spojuje s důležitými momenty života Ježíšova a jeho předchůdce Jana. Spis De solstitiis začíná datem početí Jana Křtitele, když zvěstování Zachariášovi klade do jeho kněžské služby v měsíci tišri, tj. o podzimní rovnodennosti. Od tohoto data spis dochází ke stanovení dne narození Jana Křtitele o devět měsíců později, tedy o letním slunovratu. Protože anděl Gabriel zvěstoval Marii, že její příbuzná Alžběta je již v šestém měsíci těhotenství (L 1,36), početí Ježíšovo následuje šest měsíců po početí Jana Křtitele a připadá na jarní rovnodennost. Ježíš se pak rodí o devět měsíců později, totiž o zimním slunovratu. Traktát zároveň spojuje datum Ježíšova početí a smrti, což je obvyklé i v dalších dobových svědectvích, která jsem již zmínil:
Náš Pán byl proto počat v měsíci březnu, osm dní před dubnovými kalendami [25. března], což je den Pánovy Paschy, utrpení a početí. Téhož dne, kdy byl počat, totiž také trpěl. (De solstitiis, 230-234)
O něco dále pak spis přímo hovoří o datu Kristova narození:
Ale i Pán se narodil v zimě, v měsíci prosinci, 8. dne před lednovými kalendami [25. prosince], kdy se zralé olivy lisují a získává se olej, totiž crisma, k jehož výrobě se používají i další byliny, kdy se rodí bečící beránci, kdy se srpy odřezávají větve révy, aby přinesly sladkou sklizeň, z níž byli apoštolové opojeni Duchem svatým, neboť on pravil: Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává a hází do ohně. Ten den také nazývají zrozením Neporaženého. Vždyť kdo je tak neporažený, ne-li náš Pán, který zvítězil nad smrtí, kterou podstoupil? Anebo to, o čem oni říkají, že je zrozením Slunce, on sám je Sluncem spravedlnosti, o němž prorok Malachiáš praví: "Vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení. (Mal 3, 20) (De solstitiis, 429-439)
Zrození Slunce spravedlnosti je zde poprvé ztotožněno se „zrozením Slunce“ o zimním slunovratu. Kristus, který zvítězil nad smrtí, je označen za „neporaženého“ (invictus), a zrodil se právě tohoto dne. Není zde žádná aluze na slavený svátek, je však jasné, že text vznikl po zavedení Aureliánova svátku, tedy po roce 274. Výpočet dne Kristova narození má historicky ospravedlnit jeho narození 25. prosince, avšak bez jakékoli aluze na pohanské prameny, nýbrž s využitím biblických pramenů.
Původ Vánoc: Dogmatická teorie
Rychlost, s jakou se svátek Narození Páně rozšířil, je obdivuhodná. Ačkoli jsou až do 80. let 4. století zmínky o Vánocích a kázání při této příležitosti velice vzácné, najednou začínají v hojném počtu přibývat.
Projdeme-li stručně jednotlivá vánoční kázání, zjistíme, že se soustřeďují nikoli na polemiku s pohanstvím, ale na předložení christologické nauky. Kristus je zde představen jako ten, který se jako rovný Otci z Otce zrodil přede vším časem či mimo čas, jako Bůh z Boha, a zároveň jako ten, který se narodil jako dítě, nemluvně, když přijal tělo z Panny Marie. Domnívám se, že se přitažlivost Vánoc a Epifanie jako liturgických svátků zakládala na něčem jiném než na konkurenci či naopak podobnosti pohanským rituálům spojeným se zimním slunovratem. U slavnosti Narození Páně 25. prosince se setkáváme velice záhy s teologií Slova, které se stalo tělem. Svátek Narození Páně je příležitostí, kdy se církev shromážděná k liturgii oslavuje Krista tak, jak jej vyznává víra katolické církve vyjádřená ve vyznání víry nicejského koncilu (325).
Zároveň je toto období 70. a 80. let 4. století momentem posledního velkého střetu nicejských katolíků a jednotlivých skupin inspirovaných ariánstvím, popírajícím Kristovo božství a jeho rovnost s Otcem. Právě v této době máme zmínky o Vánocích v Miláně, v Konstantinopoli či Antiochii, v momentech střetu tamních biskupů s ariánskou opozicí.
Stávají-li se v této době oslavy narození Páně účelovým svátkem, pak tímto „účelem“ je polemika s ariánstvím, resp. homoiány. Stálo by jistě za to prozkoumat či rozvinout tuto nauku na základě souvztažnosti legis orandi/supplicandi a legis credendi. V tomto případě se může jednat o vztah opravdu oboustranný: jednak bohoslužebné slavení tohoto svátku podporovalo a potvrzovalo vyznání církve v božství Slova, které bylo Bůh u Boha, a stalo se tělem, na straně druhé pak nicejská, resp. katolická nauka o božství Slova, které na sebe vzalo lidství, mohlo vést k velmi rychlému rozvinutí slavení narození Páně, případně jeho rychlého přijetí celou katolickou oikúmené. Koneckonců u Filastria nacházíme tvrzení, že heretici narozdíl od katolíků narození Páně neslaví. Donatisté, kteří narozdíl od ariánů neměli s nicejskou naukou potíže – jejich zájem se soustřeďoval na zcela odlišné teologické otázky týkající se především ekleziologie – podobně jako katolíci svátek 25. prosince slavili. Proto se také Augustin ve svých vánočních kázáních proti donatistům nevyhraňuje, avšak rozsáhlá polemika proti ariánským pozicím je přítomna v hojné míře.
Zahledíme-li se však do takových svědectvích, jaké nabízí deset vánočních promluv papeže Lva Velikého (440–461), s překvapením zjistíme, že tento silný doktrinální apel vánočních svátků nalezneme i v církvi, které se na Západě dostává nejvyšší autority – přímo v městě Římě. Pro Lva jsou Vánoce svátkem nového světla, avšak v promluvách na 25. prosince věnuje nejvíce pozornosti panenskému narození a dvěma přirozenostem v Kristu. Narození Páně se stává jakousi syntézou veškerého vykoupení: událost, která přinesla spásu celému světu.
Na konci 4. století je tedy Narození Krista podle všeho svátkem, při němž se představuje nicejská christologie. Kazatelé se nevymezují nijak ostře vůči pohanskému kultu Slunce, často pouze poznamenávají, že křesťané neuctívají fyzické Slunce, ale toho, kdo je stvořil a kdo je skutečné slunce spravedlnosti. V kázáních již nenacházíme číselnou symboliku výpočtu Kristova narození, ale v zásadě všechna vánoční kázání obsahují předložení pravé víry v Kristovo božství a lidství – paradox, který se slaví právě o tomto svátku.
David Vopřada
Text je se svolením převzat z knihy Davida Vopřady Augustin: Vánoční promluvy (Krystal OP, 2021), str. 32-57, kapitola "Slavení Vánoc ve starověké církvi". Redakčně kráceno, mezititulky redakční.
