Reforma reformy?

V následujícím článku uvádíme originální znění a vlastní překlad přednášky kardinála Saraha a upřesnění Tiskového střediska Svatého stolce týkající se pojmu "reforma liturgické reformy". "Máme teď zase všechno měnit? Nic není pro liturgii škodlivější, než neustálé změny." (J. Ratzinger, Duch liturgie)

K autentické implementaci Sacrosanctum concilium

Závěr přednášky kardinála R. Saraha na konferenci Sacra Liturgia UK, 5. července 2016.

Nemyslím si, že můžeme zamítnout možnost či vhodnost oficiální reformy liturgické reformy, protože její zastánci ve svých vyjádřeních deklarují svou snahu být věrní tomu, na co naléhá koncil ve 23. článku konstituce:  „Aby se zachovala zdravá tradice, a přesto se otevřela cesta oprávněnému pokroku, má každé úpravě částí liturgie předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního. (...) Nové formy se mají zavádět jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek církve. Přitom ať se dbá, aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují.“		I do not think that we can dismiss the possibility or the desirability of an official reform of the liturgical reform, because its proponents make some important claims in their attempt to be faithful to the Council’s insistence in article 23 of the Constitution “that sound tradition…be retained, and yet the way remain open to legitimate progress.” It must begin with a careful theological, historical, pastoral study and “there must be no innovations unless the good of the Church genuinely and certainly requires them; and care must be taken that any new forms adopted should in some way grow organically from forms already existing.”
Mohu skutečně potvrdit, že když jsem byl loni v dubnu přijat na audienci Svatým Otcem, papež František mne požádal, abych studoval otázku reformy reformy a způsobu, jakým se dvě formy římského ritu mohou vzájemně obohatit. Toto bude dlouhá a delikátní práce a já vás prosím o trpělivost a modlitbu. Ale pokud máme věrněji uvádět v život Sacrosanctum concilium, pokud máme dosáhnout toho, co koncil žádal, jedná se o velmi vážnou věc, která má být pečlivě studována a vykonávána s nezbytnou jasností a uvážlivostí v modlitbě a totálnímu podřízení se Bohu.		Indeed, I can say that when I was received in audience by the Holy Father last April, Pope Francis asked me to study the question of a reform of a reform and the way in which the two forms of the Roman rite could enrich each other. This will be a long and delicate work and I ask for your patience and prayers. But if we are to implement Sacrosanctum Concilium more faithfully, if we are to achieve what the Council desired, this is a serious question which must be carefully studied and acted on with the necessary clarity and prudence in prayer and total submission to God.
		(...)
Chci apelovat na všechny kněze. Možná jste četli můj loňský článek v Osservatore Romano (12. června 2015) nebo můj rozhovor v časopise Famille Chrétienne letos v květnu. Při obou příležitostech jsem řekl, že je velmi důležité, abychom se jak jen to je možné nejrychleji v těch liturgických obřadech, v nichž se obracíme na Boha, vrátili ke společné orientaci kněží a věřících obrácených stejným směrem – k Východu nebo alespoň k apsidě – k Pánu, který přichází. Tato praxe je umožněna současným liturgickým zákonodárstvím. V moderním ritu je dokonale legitimní. Skutečně, myslím, že je to velmi důležitý krok zaručující, že bude Pán pravdivě v centru našich bohoslužeb.		I want to make an appeal to all priests. You may have read my article in L’Osservatore Romano one year ago (12 June 2015) or my interview with the journal Famille Chrétienne in May of this year. On both occasions I said that I believe that it is very important that we return as soon as possible to a common orientation, of priests and the faithful turned together in the same direction—Eastwards or at least towards the apse—to the Lord who comes, in those parts of the liturgical rites when we are addressing God. This practice is permitted by current liturgical legislation. It is perfectly legitimate in the modern rite. Indeed, I think it is a very important step in ensuring that in our celebrations the Lord is truly at the centre.
Proto vás, drazí otcové, pokorně a bratrsky žádám, abyste tuto praxi uvedli v život všude tam, kde je to možné, samozřejmě s obezřetností a nezbytnou katechezí, ale také s pastýřskou důvěrou, že se jedná o něco dobrého pro církev a pro náš lid. Vaše vlastní pastorační posouzení určí jak a kdy je to možné, ale možná první adventní neděle tohoto roku, kdy očekáváme „Pána, který přijde a nedá se zdržet“ (vstupní antifona, mše ve středu prvního adventního týdne), může být velmi dobrým časem, abychom to uskutečnili. Drazí otcové, měli bychom znovu zaslechnout nářek Boha vyjádřený prorokem Jeremiášem: „Obracejí se ke mně zády, nikoli tváří“ (2,27). Obraťme se znovu k Pánu. Ode dne svého křtu křesťané znají pouze jediný směr: Východ. „Když jsi vstoupil, abys poznal svého nepřítele, když jsi mu chtěl říci, že se ho zříkáš, obrátil ses k východu: neboť kdo se zříká ďábla, obrací se ke Kristu a dívá se mu přímo do očí.“ (De Mysteriis sv. Ambrože, milánského biskupa)		And so, dear Fathers, I humbly and fraternally ask you to implement this practice wherever possible, with prudence and with the necessary catechesis, certainly, but also with a pastor’s confidence that this is something good for the Church, something good for our people. Your own pastoral judgement will determine how and when this is possible, but perhaps beginning this on the first Sunday of Advent this year, when we attend ‘the Lord who will come’ and ‘who will not delay’ (see: Introit, Mass of Wednesday of the first week of Advent) may be a very good time to do this. Dear Fathers, we should listen again to the lament of God proclaimed by the prophet Jeremiah: “they have turned their backs to me and not their faces” (2:27). Let us turn again towards the Lord! Since the day of his Baptism, the Christian knows only one direction: the Orient. “You entered to confront your enemy, for you intended to renounce him to his face. You turned toward the East (ad Orientem), for one who renounces the devil turns towards Christ and fixes his gaze directly on Him” (From the beginning of the Treatise on the Mysteries by Saint Ambrose, Bishop of Milan).
Rád bych velmi pokorně a bratrsky apeloval také na své bratry biskupy: Prosím vás, veďte své kněze a lid k Pánu tímto způsobem, zejména při velkých bohoslužbách ve vaší diecézi a v katedrále. Prosím vás, formujte vaše seminaristy ke skutečnosti, že nejsme povoláni ke kněžství, abychom byli sami středem bohoslužeb, ale abychom Kristovy věřící vedli k Němu jako spolu-účastníky bohoslužby, sjednoceni v jednom totožném aktu klanění. Prosím vás, umožněte tuto jednoduchou avšak hlubokou reformu ve vašich diecézích, katedrálách, farnostech a seminářích.		I very humbly and fraternally would like to appeal also to my brother bishops: please lead your priests and people towards the Lord in this way, particularly at large celebrations in your dioceses and in your cathedral. Please form your seminarians in the reality that we are not called to the priesthood to be at the centre of liturgical worship ourselves, but to lead Christ’s faithful to him as fellow worshippers united in the one same act of adoration. Please facilitate this simple but profound reform in your dioceses, your cathedrals, your parishes and your seminaries.
		(...)
Než skončím, dovolte mi, prosím, zmínit další drobné způsoby, které všechny mohou přispět k věrnějšímu uvádění v život konstituce Sacrosanctum concilium. První je ten, že musíme liturgii zpívat, musíme zpívat liturgické texty a respektovat při tom liturgickou tradici církve a radovat se z vlastního pokladu posvátné hudby, zejména z gregoriánského chorálu, hudby vlastní římskému ritu. Musíme zpívat posvátnou liturgickou hudbu a nikoli pouze náboženskou hudbu, nebo, ještě hůře, profánní písně.		Before I conclude, please permit me to mention some other small ways which can also contribute to a more faithful implementation of Sacrosanctum Concilium. One is that we must sing the liturgy, we must sing the liturgical texts, respecting the liturgical traditions of the Church and rejoicing in the treasury of sacred music that is ours, most especially that music proper to the Roman rite, Gregorian chant. We must sing sacred liturgical music not merely religious music, or worse, profane songs.
Musíme nalézt správnou rovnováhu mezi vernakulární jazyky a použitím latiny v liturgii. Koncil nikdy nezamýšlel našeptávat, že by římský ritus měl být slaven pouze ve vernakulárním jazyce. Ale chtěl umožnit jeho rozšířené použití, zejména pro čtení.		We must get the right balance between the vernacular languages and the use of Latin in the liturgy. The Council never intended to insinuate that the Roman rite be exclusively celebrated in the vernacular. But it did intend to allow its increased use, particularly for the readings.
Dnes by mělo být snadné, zejména s moderními prostředky tisku, usnadnit porozumění všech při použití latiny, možná pro eucharistickou liturgii; a samozřejmě je to zvláště vhodné při mezinárodních shromážděních, kde lokálnímu vernakulárnímu jazyku nerozumí mnoho lidí. A přirozeně, když se používá vernakulární jazyk, je nutné, aby se jednalo o věrný překlad z latiny, jak mi nedávno potvrdil papež František.		Today it should be possible, especially with modern means of printing, to facilitate comprehension by all when Latin is used, perhaps for the liturgy of the Eucharist, and of course this is particularly appropriate at international gatherings where the local vernacular is not understood by many. And naturally, when the vernacular is used, it must be a faithful translation of the original Latin, as Pope Francis recently affirmed to me.
Musíme zajistit, že v srdci našich liturgických slavení je klanění. Srdcem naší liturgie je klanění Bohu. Příliš často se nepohneme od bohoslužby ke klanění, ale pokud tak neučiníme, obávám se, že jsme ne vždy měli účast na liturgii plně, niterně. K tomu pomáhají dvě tělesné dispozice. První je ticho. Pokud nejsem nikdy potichu, pokud mi liturgie nedává žádný prostor pro tichou modlitbu a nazírání, jak se mohu klanět Kristu, jak se s ním mohu spojit ve svém srdci a ve své duši? Ticho je velmi důležité a to nejen před a po liturgii. Je to základ každého hlubokého duchovního života.		We must ensure that adoration is at the heart of our liturgical celebrations. The heart of our liturgy is the adoration of God. Too often we do not move from celebration to adoration, but if we do not do that I worry that we may not have always participated in the liturgy fully, internally. Two bodily dispositions are helpful, indeed indispensible here. The first is silence. If I am never silent, if the liturgy gives me no space for silent prayer and contemplation, how can I adore Christ, how can I connect with him in my heart and soul? Silence is very important, and not only before and after the liturgy. It is the foundation of any deep spiritual life.
Také klečení při konsekraci (pokud nejsem nemocný) je základní. Na Západě se jedná o skutek tělesného klanění, které nás pokořuje před Pánem a Bohem. Ono samo je skutkem modlitby. Kde klečení a poklekání zmizelo z liturgie, musí být obnoveno, zejména pro přijímání Požehnaného Pána ve svatém přijímání. Drazí otcové, kde je to možné a s pastorační obezřetností, o níž jsem mluvil dříve, formujte svůj lid k tomuto krásnému skutku uctívání a lásky. Klečme znovu v klanění a lásce před eucharistickým Pánem. „Člověk není plně člověkem dokud nepadne na kolena před Bohem aby se mu klaněl, aby nazíral jeho úchvatnou svatost a nechával sám sebe přetvářet ke jeho obrazu a podobě. (R. Sarah, Na cestě do Ninive, Paulines Publications Africa 2012, str.199).		So too kneeling at the consecration (unless I am sick) is essential. In the West this is an act of bodily adoration that humbles us before our Lord and God. It is itself an act of prayer. Where kneeling and genuflection have disappeared from the liturgy, they need to be restored, in particular for our reception of our Blessed Lord in Holy Communion. Dear Fathers, where possible and with the pastoral prudence of which I spoke earlier, form your people in this beautiful act of worship and love. Let us kneel in adoration and love before the Eucharistic Lord once again! “Man is not fully man unless he falls on his knees before God to adore Him, to contemplate his dazzling sanctity and let himself be remodelled in his image and likeness” (R. Sarah, On the Road to Ninive, Paulines Publications Africa 2012, p.199).
		(...)
Správné oblečení všech přisluhujících při liturgii včetně lektorů je také velmi důležité, pokud má být taková služba považována za autentickou a pokud má být vykonávána cum decore vyžadované posvátnou liturgií – též pokud samotní přisluhující tak vyjadřují správnou úctu k Bohu a tajemstvím, jimž přisluhují.		Correctly vesting all the liturgical ministers in the sanctuary, including lectors, is also very important if such ministries are to be considered authentic and if they are to be exercised with the decorum due to the Sacred Liturgy—also if the ministers themselves are to show the correct reverence for God and for the mysteries they minister.

Některá upřesnění o slavení mše svaté

Vyjádření Tiskového střediska Svatého stolce, 11. 7. 2016.

Je vhodné poskytnout upřesnění vzhledem ke zprávám v médiích, které se objevily po jedné přednášce kardinála Saraha, prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, která se uskutečnila před několika dny v Londýně. Kardinál Sarah vždy a zcela správně pečoval o důstojnost slavení mše svaté, v tom smyslu, aby se náležitě vyjadřoval postoj úcty a klanění vůči eucharistickému tajemství. Některé jeho výroky byly nicméně falešně interpretovány, jako by snad měly být vyhlášeny nové pokyny odlišné od předpisů dosud obsažených v liturgických normách a ve slovech papeže o slavení tváří k lidu a o řádné formě mešního ritu.		E’ opportuna una precisazione a seguito di notizie di stampa circolate dopo una conferenza tenuta a Londra dal Card. Sarah, Prefetto della Congregazione del Culto Divino, alcuni giorni fa. Il Card. Sarah si è sempre preoccupato giustamente della dignità della celebrazione della Messa, in modo da esprimere adeguatamente l’atteggiamento di rispetto e adorazione per il mistero eucaristico. Alcune sue espressioni sono state tuttavia male interpretate, come se annunciassero nuove indicazioni difformi da quelle finora date nelle norme liturgiche e nelle parole del Papa sulla celebrazione verso il popolo e sul rito ordinario della Messa.
Je tedy vhodné připomenout, že ve Všeobecných pokynech k Římskému misálu, které obsahují normy týkající se slavení eucharistie a jsou stále plně závazné, se v čísle 299 říká: „Oltář má být postaven odděleně od stěny, aby se kolem něho mohlo snadno obcházet a mohlo se na něm slavit tváří k lidu. Je to vhodné všude, kde je to možné. Oltář má být na takovém místě, aby byl skutečně centrem, k němuž se přirozeně obrací pozornost celého shromáždění věřících."		Perciò è bene ricordare che nella Institutio Generalis Missalis Romani (Ordinamento Generale del Messale Romano), che contiene le norme relative alla celebrazione eucaristica ed è tuttora pienamente in vigore, al n.299 si dice: “Altare extruatur a pariete seiunctum, ut facile circumiri et in eo celebratio versus populum peragi possit, quod expedit ubicumque possibile sit. Altare eum autem occupet locum , ut revera centrum sit ad quod totius congregationis fidelium attentio sponte convertatur”.
Papež František u příležitosti návštěvy na Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti výslovně připomenul, že „řádná“ forma slavení mše svaté se řídí misálem, vydaným papežem Pavlem VI., zatímco „mimořádná“ forma, povolená papežem Benediktem XVI. s náležitostmi a za účelem vyloženým v motu proprio Summorum pontificum nesmí zaujmout místo „řádné“ formy.		Per parte sua il Papa Francesco, in occasione della sua visita al Dicastero del Culto Divino, ha ricordato espressamente che la forma “ordinaria” della celebrazione della Messa è quella prevista dal Messale promulgato da Paolo VI, mentre quella “straordinaria”, che è stata permessa dal Papa Benedetto XVI per le finalità e con le modalità da lui spiegate nel Motu Proprio Summorum Pontificum, non deve prendere il posto di quella “ordinaria”.
Nepředpokládá se tedy, že od příštího adventu začnou platit nějaká nová liturgická nařízení, jak mohl někdo nepatřičně vyvodit ze slov kardinála Saraha. V souvislosti s liturgií je lépe vyhnout se slovnímu obratu „reforma reformy“, protože ten bývá někdy zdrojem nedorozumění.		Non sono quindi previste nuove direttive liturgiche a partire dal prossimo Avvento, come qualcuno ha impropriamente dedotto da alcune parole del Cardinale Sarah, ed è meglio evitare di usare la espressione “riforma della riforma”, riferendosi alla liturgia, dato che talvolta è stata fonte di equivoci.
Tytéž závěry souhlasně vyplynuly také z nedávné audience, při níž papež František přijal prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, kardinála Saraha.		Tutto ciò è stato concordemente espresso nel corso di una recente udienza concessa dal Papa allo stesso Cardinale Prefetto della Congregazione del Culto Divino.