Svátosti, víra a koronavirus

Rozhovor s profesorkou Marianne Schlosser, členkou Mezinárodní teologické komise a nositelkou Ratzingerovy ceny, o víře, svátostech a pandemii covidu.

 

Prof. Marianne Schlosser (1959) vystudovala teologii a latinskou filologii. Zabývá se především teologií a spiritualitou patristiky a pozdního středověku, sakramentální teologií a zpřístupňováním klasických textů křesťanské mystiky. Papežem Františkem byla roku 2014 povolána do Mezinárodní teologické komise a o dva roky později jmenována členkou studijní subkomise, která se zabývala diakonátem žen. V roce 2018 jí byla ve Vatikánu udělena Ratzingerova cena, která bývá někdy nazývána „Nobelovou cenou za teologii“. Prof. Schlosser je teologickou poradkyní německé a rakouské biskupské konference. V září 2019 přerušila spolupráci s „Fórem žen“ německé Synodální cesty. Odůvodnila to mj. tím, že se diskuse fixuje na kněžské svěcení žen, které toto fórum ovšem řešit nemá a nemůže a vyjádřila své obavy z postupující polarizace německé církve. Rozhovor vedl P. Jakub Jírovec, OT. 

 

 

Během koronavirové krize se diskutovalo o tom, jaký význam mají svátosti v životech věřících. Mnozí argumentovali tím, že je tato krize vlastně šancí – bez „volného“ přístupu ke svátostem si můžeme lépe uvědomit, zda je nepřijímáme až moc automaticky. Jaký je Váš názor?

Souhlasím s tím, že opravdu existuje nebezpečí přijímat svátosti „ze zvyku“ a nemyslet na to, co je jejich cílem, tedy posilování živoucího vztahu ke Kristu. Liturgická konstituce II. vatikánského koncilu říká, že svátosti víru vyjadřují a zároveň živí (SC 59). Pokud je pak nějaký spíše tradiční zvyk najednou přerušen, může to být šance k tomu, abych objevil, že mi něco chybí, může růst má touha po zvláštní blízkosti Krista, která je nám ve svátostech darována. Ale může nastat i pravý opak. Jak tomu často bývá i v mezilidských vztazích – vzdálenost v prostoru může prohloubit odcizení, které třeba bylo latentním způsobem přítomné už dávno. Ne každá krize je automaticky něčím přínosná. V každém případě ale může ta současná vést ke zkoumání svědomí. Není pro mne svaté přijímání rutinou? Jak se vlastně připravuji na tento „nejprominentnější“ způsob setkání s Kristem, jaký je za mého života vůbec možný?

 

Vztahem víry a svátostí se zabývá nový dokument Mezinárodní teologické komise, který byl schválen papežem a zveřejněn v únoru tohoto roku. Proč vůbec dokument vzniknul?

Výchozím bodem bylo zjištění, že „propojení“ svátostí a víry je vážně ohroženo, a to nejenom v evropských zemích. Abych jmenovala jen jeden z příkladů – vzpomeňme na bolestivou otázku po svátostnosti manželství u pokřtěných, kteří sice víru vůbec nepraktikují, ale přejí si svatbu v kostele. Můžeme mluvit o svátosti, když chybí víra? Co vůbec v katolickém porozumění „víra“ znamená? V určitých případech je víra předpokladem platnosti svátosti, vždy jde ale také o to, aby bylo přijímání svátostí plodné. Zde pak není „víra“ nějakou vnější podmínkou, ale vnitřní nezbytností (jinak by šlo o něco na způsob magie). Na druhou stranu ale víme, že v katolickém porozumění svátost nezávisí na tom, jak silná je víra jejího příjemce i jejího lidského zprostředkovatele. Latinský výraz „minister sacramenti“ je možná jasnější než překlady, neboť „udělovatelem“ svátostí je samotný Kristus. Svátosti neexistují bez Krista ani bez církve, které jsou jakožto znamení spásy svěřeny.

 

 

Jaký je tady podle tohoto dokumentu vztah víry a svátostí? Má víra „přednost“, jak mnozí v souvislosti s koronavirovou krizí tvrdili?

Víra je lidskou odpovědí na Boží Zjevení, které ale probíhá „zprostředkovaně“ – v dějinách spásy vyvrcholilo v Ježíši Kristu, který sám je „prasvátostí“ a zdrojem všech svátostí. Zjevení má tím pádem „sakramentální strukturu“, Bůh se nezjevuje v niternosti různých jednotlivých subjektů, ale skrze slova a skutky svého Pomazaného v konkrétních lidských dějinách. Církev je pak „základní svátostí“, tedy znamením a nástrojem spásy, kterou Kristus přináší. Kristus sám uložil církvi, aby spásu „zprostředkovala“ všem lidem všech časů – skrze zvěstování evangelia a skrze svátostnou praxi. Svátosti tedy nemohou být periferní, naopak souvisí s navždy přijatou lidskou přirozeností Pána, s jeho skutečnou smrtí a zmrtvýchvstáním. Zároveň nejsou individuálními „prostředky ke spáse“, ale něčím, co je možné pouze v horizontu participace na víře církve.

To bylo řečeno jazykem dogmatiky, „civilněji“ by se to bytostné propojení dalo vyjádřit například následovně. Víra a svátosti patří k sobě podobně jako dýchání a výživa. Lidské tělo může potravu strávit pouze tehdy, pokud dýchá. Dýchání ale výživu nenahrazuje. Bez dýchání nemůžeme existovat, stejně jako se bez víry nemůžeme líbit Bohu, nicméně bez výživy člověk nebude dlouhou dobu ani dýchat. Těžko tedy mluvit o „přednosti“ něčeho, jde o vzájemnou bytostnou propojenost.

Pandemie koronaviru odhalila některé neuralgické body naší pastorační situace a naléhavá potřeba solidní katecheze svátostí je zřejmá. Vezměme si příklad eucharistie – v našich zemích je pokládána za něco, co přece známe, co je pořád stejné, paradoxně ale pak mnoho věřících říká, že je jim slavení mše nakonec vlastně cizí. Je na čase mluvit o svátostech, o jejich významu pro život jednotlivých věřících, stejně jako o jejich vnitřní souvislosti s vírou církve. Blízkost Dobrého pastýře, který se chce věřícím darovat skrze službu církve, musí být znovu zvěstována.

 

Během epidemie říkali někteří věřící, že nechodí na bohoslužby ne ze strachu o sebe, ale z obav o zdraví svých bližních (starých rodičů apod.). Má v tomto případě láska k bližnímu „přednost“ před svátostmi?

I mimo epidemii existují situace, kdy se na člověka např. nedělní povinnost nevztahuje. Často se vypráví o epizodě z života dominikána a mystika Heinricha Suso, kterou on sám popsal tak, že „kvůli Bohu Boha opustil“ – během mystické modlitby byl povolán, aby se jako duchovní věnoval jedné nešťastné ženě. Myslím, že je zapotřebí nějaká přiměřenost, přičemž se musí zohlednit různá kritéria, jako např. příslušnost k jedné z rizikových skupin apod. Zároveň musíme být realisty v tom, že existuje i mnoho dalších míst možné nákazy, supermarket, zubař, kadeřnice… Člověk musí udělat vše pro to, aby chránil sám sebe i své okolí, ale nepropadnout přitom skrupulím. Jako lidé nemůžeme nikdy stoprocentně garantovat, že nikoho neohrozíme, klasicky to platí např. pro silniční provoz.

 

 

„Navštěvovat nemocné“ je v křesťanské tradici jedním ze skutků milosrdenství. Jak to v době epidemie rozumně praktikovat?

Zákaz návštěv příbuzných nebo i duchovních v domovech důchodců, pečovatelských domovech apod. patří asi k těm nejbolestnějším zkušenostem minulých měsíců. V tom se asi všichni shodnou. Samozřejmě je pochopitelné, že zejména v první fázi, kdy jsme nemoc ještě moc neznali, se muselo pro zdraví těch nejohroženějších muselo udělat všechno. Přesto je ale na čase, abychom si položili zásadní otázku. Co je vlastně člověk, co potřebuje, aby žil důstojným životem? Medicínské zaopatření je důležité, ale samo o sobě život nezachová, například pokud někdo už vůli k životu vůbec nemá. Nedelegovali jsme už před koronavirem péči o staré lidi v rozsáhlé míře na domovy, hospice, LDN apod.? K lidskému životu patří osobní vztahy. A k nim patří také vztah k Bohu, který je posilován i mými bližními a především svátostmi. Člověk má důstojnost a poslání, které s tímto životem nekončí. Být v tomto přijat a doprovázen je zapotřebí hlavně v situaci, kdy pozemský život ukazuje svou křehkost – v nemoci, v nebezpečí.

V praxi mnozí využívali telefon, aby byli se starými a nemocnými v kontaktu. Proč třeba znovu neobjevit starou dobrou formu psaných dopisů? Ale je zřejmé, že osobní setkání nemůže úplně nahradit nic, a to platí především pro svátosti a duchovní rozhovor. Skrze pomazání nemocných může nemocný zakusit, že je ve svém utrpení spojen s utrpením Krista, že není nikdy sám, ale stojí za ním celá církev.

 

Jakou roli hraje v církevní tradici „duchovní přijímání“, ke kterému byli vyzýváni ti, kdo se nemohou slavení eucharistie fyzicky účastnit?

„Duchovně přijímat“ bývá obvykle používáno ve dvou významech. Nejprve znamená duchovní přijímání spojení s Kristem ve víře a v lásce, pevnou vůli žít s ním ve spojení, v naději na nikdy nekončící společenství v nebi. Sakramentální přijímání, tedy „fyzické“ přijímání svátosti, pak přináší ovoce, pokud je spojeno právě s tímto duchovním postojem. V případech, kdy z nějakých důvodů přijímat nemohu, mohu v touze po svátosti také prosit Krista o jeho blízkost. Dříve se někdy hovořilo o „přijímání touhy“, paralelně ke křtu touhy. Potom se ale samozřejmě můžeme ptát, co mi může fyzické přijímání oproti přijímání duchovnímu dát „navíc“. Vracíme se tak znovu k otázce vztahu svátostí a „osobní víry“. Koncil v Tridentu vyhlásil, že „duchovní strava“ sama o sobě nestačí, a odvolal se přitom na Janovo evangelium (6,53-56).

Pokud se opřu o víru církve v reálnou přítomnost, potom eucharistie posiluje mou víru v lásku Kristovu, která se nerozpakuje „vydat se“ pod pokornou způsobou chleba, nezávisle na síle víry nebo duchovní koncentrace těch, kdo přijímají. Takto udělená „útěcha“ (toto slovo nepopisuje nějaký pocit, ale skutečnost, na kterou se v důvěře spoléhám) je objektivní, nastává i tehdy, pokud si to třeba v duši ani úplně neuvědomuji. Svátost je tedy nejvyšší možná „garance“, že má touha a mé prosby nevyjdou někam do prázdna. Skoro by se tedy dalo říci, že sakramentální přijímání mě teprve uzpůsobuje k přijímání duchovnímu.

 

Jak se díváte na streamované bohoslužby, které momentálně zažívají velký boom?

Vím, že mnoho věřících uvítalo možnost, účastnit se bohoslužeb alespoň skrze obrazovky a cením si toho, že mnoho kněží se to s velkým úsilím snažilo zprostředkovat. Přesto ale nesmíme zapomínat, že se jedná pouze o nouzové řešení. Jsme tělesní lidé a tělesná přítomnost není jednoduše nahraditelná. Bůh samozřejmě může působit milost i „mimo“ svátosti, ale specifická milost jednotlivých svátostí je spojena s přítomností udělovatele i příjemce, stejně jako s vnějším znamením (tělesným, materiálním elementem). Prakticky vzato musíme přiznat: pokud sleduji streamovanou bohoslužbu, tak potřebuji hodně vnitřní disciplíny, abych nebyl přítomen pouze jako divák, který si k tomu uvaří kávu. Stejně tak ve slavení eucharistie nemá být věřící v lavici pasivním přihlížitelem, ale má se nechat vtáhnout do modlitby Kristovy. Také bych dodala, že k duchovní účasti na bohoslužbě nezbytně nepotřebuji internet nebo televizi. Mohu si vzít texty mše sv., včetně eucharistické modlitby, a v klidu si je přečíst a promeditovat. A myslet přitom na to, že někde na zemi je právě sloužena mše svatá. Jako bohoslužba univerzální církve je eucharistie vždy také modlitbou za přítomné i nepřítomné.

 

Podívejme se na závěr do církevních dějin, ve kterých máme mnoho svatých, kteří byli konfrontováni s epidemií. Jak se dnes např. od sv. Františka nebo sv. Ignáce z Loyoly inspirovat?

Epidemie jako např. morové epidemie byly vždy vnímány jako volání k tomu, aby se lidé nově obrátili k Bohu. Neboť infekční nebezpečná nemoc ukazuje úplně jasně, že život může být kratší, než si člověk myslí. Že i plány mocných – císařů, králů, mocných politiků – se mohou velmi rychle rozsypat jako domeček z karet. Co pak zbývá? Církev v těchto časech volala ke zintenzivnění modlitby, konaly se poutě, byly skládány různé sliby (některé z nich „působí“ až do dnešní doby). Veškeré naše konání jakožto křesťanů musí být určeno tím, že nemoc a fyzická smrt nejsou tím nejhorším, co člověka může potkat. To věděli František i Damián de Veuster, když se starali o malomocné, to věděla Kateřina Sienská, když pečovala o nakažené morem. Na to myslel v 16. století i nedávno svatořečený biskup Bartoleměj z Bragy, který byl během morové epidemie vyzýván, aby opustil své město. Odpověděl, že ho na místě drží láska Krista, Dobrého pastýře a pokud by odešel, neumřeli by lidé na mor, ale na znejistění. Samozřejmě jsou to všechno osobní povolání, která tito svatí obdrželi. V konkrétních situacích jsou velké rozdíly. Chytrost, odvaha a dar rozlišování jsou nicméně nutné vždy.