Vzkládání evangeliáře při biskupském svěcení

Zanedlouho bude vysvěcen nový pomocný biskup pro Ostravsko-Opavskou diecézi. Podobně jako v případě nedávných svěcení biskupů v Čechách a na Moravě, také nyní budou při konsekrační modlitbě dva jáhni držet knihu evangelií. Významu tohoto gesta se věnuje následující článek.

Svátost svěcení se ve všech třech stupních udílí vzkládáním rukou a konsekrační modlitbou. Při svěcení biskupa se však při konsekrační modlitbě klade nad hlavu svěcence otevřený evangeliář, který drží dva jáhnové. Nejedná se o nejdůležitější prvek liturgie (tzv. materii a formu svátosti), ale o vysvětlující gesto, jehož smyslem je viditelně ukázat, jaká neviditelná moc je dána svěcenci. Abychom lépe porozuměli tomu, co otevřený evangeliář vložený nad hlavu budoucího biskupa vypovídá o svěcení, je třeba nahlédnout nejen do úvodu k pontifikálu, kde stojí, že „věrné hlásání Božího slova je přednostním posláním biskupa“, ale také do historie. 

Nejstarší svědectví podává syrský spis Apoštolských konstitucí z konce 4. století. V jiných dokumentech nacházíme, že evangeliář drží nikoli jáhni, ale sami biskupové: „Když je svěcen biskup, dva biskupové vloží kodex evangelií a drží jej nad jeho šíjí, zatímco jeden biskup pronáší požehnání a všichni ostatní přítomní biskupové se dotýkají jeho hlavy.“ (Statuta Ecclesiae antiqua, 90). Tato podoba může být dokonce starší, neboť v dějinách liturgie jáhni přebírali úkoly biskupů a nikoli obráceně. Během staletí se gesto v drobnostech měnilo, ale zůstalo součástí biskupského svěcení nepřetržitě až do dnešního dne.  

Kniha evangelií od starověku symbolizuje Ježíše, proto se jí také v liturgii prokazují pocty příslušející Kristu. Ovšem ze stejného prostředí jako nejstarší svědectví, Apoštolské konstituce, pochází kázání biskupa Severiana ze syrské Gabaly (Jabhleh), který v komentáři ke druhé kapitole novozákonních Skutků říká: „Ohnivé jazyky, které se apoštolům objevily nad hlavami, byly obrazem svěcení. Neboť svěcení se děje vztaženou rukou nad hlavou. A protože je sestoupení Ducha Svatého neviditelné, vkládá se nad hlavu svěceného biskupa evangeliář. Když sestoupil Duch Svatý, nebylo vidět nic jiného, než ohnivé jazyky; jazyky kvůli kázání, oheň kvůli tomu, který řekl: ‚Přišel jsem vrhnout oheň na zem‘.“ (PG 125,533) Tomuto výkladu odpovídá i praxe syrsko-jakobitské církve, v níž se evangeliář drží otevřený na perikopě z Lukášova evangelia „Duch Páně je nade mnou, poslal mne hlásat radostnou zvěst ...“. 

Neznámý autor (možná znovu Severian) v kázání připisovaném sv. Janu Zlatoústému podává tento výklad: „Při svěcení biskupa se v církvi klade evangelium Krista nad hlavu z toho důvodu, aby se ten, kdo je svěcen [...] naučil, že když je hlavou všech, přesto je podřízen Zákonům [evangelia]; když vládne ostatním, je pod vládou Zákona; přikazuje všem, ale sám přijímá příkazy Zákona.“ (PG 56,404) V podobném významu rozumí tomuto gestu také Amalarius z Mét, otec liturgických komentářů na Západě: „Vložení evangeliáře nad hlavu může být pro ty, kdo jej drží pobídkou [...], aby svěcence povzbudili k uvědomění si, že nyní bude pod jhem evangelia více než dosud.“ (Liber officialis 2,14,19)

 

Když jáhni drží při svěcení biskupa otevřený evangeliář, viditelným znamením se vyjadřuje stejná pravda, jakou říká epikleze konsekrační modlitby: že Bůh vylévá na tohoto vyvoleného Ducha vševládného, kterého dal svému milovanému Synu Ježíši Kristu a on jej dal svatým apoštolům; že není žádný rozdíl mezi mocí Ducha, kterou obdrželi učedníci v den Letnic, a kterou dostává biskup v den svého svěcení. Nově konsekrovaný biskup dostává oheň k hlásání evangelia; a ten v něm bude žhnout natolik, nakolik on sám bude podřízen evangeliu. 

R. T.