Znovu objevit Obřady pokání

Zájem, který probudil Svatý rok milosrdenství, našel svoje vyjádření v mnoha způsobech. Kongregace pro bohoslužbu a svátosti ve svém bulletinu Notitiae chce přispět sérií článků, které by zdůraznily význam Božího milosrdenství, hlásaného, slaveného a žitého. Následující článek je pracovním překladem textu, který vyšel v Notitiích 2015/2.

Jestliže celá ekonomie svátostí, již od křtu „na odpuštění hříchů”, je proniknuta Božím milosrdenstvím, pak usmiřující jednání Boží se zvláště nabízí a je trvale zjevné ve svátosti smíření.¹ Proto papež ve své bule Misericordiae vultus, kterou vyhlásil Svatý rok milosrdenství, žádá, aby se do centra pozornosti dostala „svátost smíření, protože umožňuje hmatatelně se dotýkat milosrdenství” (MV 17).

V tomto duchu, se zde chtějí nabídnout úvahy o Obřadech pokání především s důrazem na některé teologicko-liturgické aspekty, zvláště na dynamiku slavení samotného obřadu. Je velmi vhodné znovu vzít do rukou tuto liturgickou knihu, přečíst její Úvod, přiblížit si texty i gesta, přivlastnit si navržené postoje a v krátkosti pochopit jak Církev skrze obřady a modlitby zprostředkovává Boží milosrdenství.

1. LÍTOST A OBRÁCENÍ SRDCE

Druhého prosince 1973 byly promulgovány Obřady pokání, které z poslušnosti vůči koncilnímu zadání zrevidovaly obřady a texty „způsobem, který zřetelněji vyjadřuje přirozenost a účinek této svátosti” (SC 72). S odstupem několika desetiletí je nutné konstatovat, že jsou často ignorovány některé návrhy slavení, možná proto, že byly shledány nevhodnými nebo příliš obtížnými. Přestože nejsou nutné pro platnost svátosti, tvoří rozmanitost pro slavení, ve kterém se uskutečňuje plná, vědomá a aktivní účast kněze a věřících a kterou „je třeba při obnově a pěstování posvátné liturgie mít co nejvíce na zřeteli” (SC 14).

Ztráta smyslu pro hřích

Jak potvrzují návštěvy ad limina, mnozí biskupové ve všech částech světa mluví se starostlivostí o přetrvávajícím nezájmu věřících i kněží o svátost smíření. Jádrem problému je bezpochyby – kromě všeobecného uznání, že jsme hříšníci – dezorientace v poznání přirozenosti hříchu a tedy v jeho vyznání a prosby o Boží odpuštění. Blahoslavený papež Pavel VI. poznamenal před více než 50 lety v jednom svém kázání: „Ve slovníku dnešních slušných lidí, v knihách, ve věcech o kterých se mluví, nenaleznete děsivé slovo, které je naopak velmi frekventované v duchovním světě, zvláště v tom, který je blízko Bohu: slovo hřích. Lidé, v běžných soudech, již nejsou považováni za hříšné. Jsou označováni jako zdraví, nemocní, výborní, dobří, silní, slabí, bohatí, chudí, učení, neučení; ale na slovo hřích se nenarazí nikdy. A nevrátí se, protože rozdělením lidského rozumu a Boží moudrosti se pojetí hříchu ztratilo. Jeden z nezávažnějších výroků papeže Pia XII. říká toto: ‘moderní svět ztratil smysl pro hřích‘; o co jiného se jedná, než o narušení vztahů s Bohem, zapříčiněné právě hříchem?“²  Svatý rok milosrdenství může být vhodným časem pro obnovení pravého smyslu hříchu ve světle svátosti smíření, která ukazuje, že se odehrává v rámci dialektiky tajemství lidského hříchu a tajemství nekonečného Božího milosrdenství, které prostupuje celé biblické dějiny.

Obrácení srdce

Abychom znovuobjevili skutečnou hodnotu Obřadů pokání,³ je třeba mimo jiné přehodnotit některé prvky teologického pozadí této svátosti, jak je možné číst v Úvodu k samotnému obřadu. „Protože hřích je urážka Boha, která přetrhává přátelství s ním, pokání směřuje nakonec k tomu, abychom Boha milovali a zcela se mu oddali (OP 5). Na druhou stranu, hřích jednoho zasahuje všechny „a proto pokání vždy s sebou nese i smíření s bratřími” (OP 5). Nesmí se zapomenout, že svátostná zkušenost vyžaduje především přijetí pozvání, kterým Ježíš začal svoji veřejnou činnost: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.” (Mk 1,15).

Tridentský koncil vypočítává 4 prvky pokání: 3 ze strany kajícníka (lítost, vyznáni, zadostiučinění) a rozhřešení udělované knězem, které považuje za nejdůležitější část svátosti.⁴ Obřady pokání připomínají nauku Tridentského koncilu a dávají zvláštní důraz na jednání kajícníka, u kterého je na prvním místě lítost neboli „niterné obrácení srdce” (OP 6). Příkladem toho je marnotratný syn, který se rozhodne, se srdcem zkroušeným a kajícím, vrátit se do otcovského domu. Svátost je koncilem vysvětlovaná v přímé návaznosti na jednání Krista, který ohlašoval obrácení jako podmínku pro vstup do Království. Bez obrácení se umenšují plody svátosti, protože: „na této lítosti srdce závisí pravdivost pokání” (OP 6). Úvod k Obřadům pokání, přestože cituje tridentský text, který chápe lítost jako bolest duše a odmítnutí spáchaného hříchu, interpretuje lítost v plnějším, biblickém smyslu, jako obrácení srdce: „Má totiž zasahovat člověka v jeho nitru, aby mu den ze dne dodávalo většího světla a uvádělo ho do stále většího souladu s Kristem.“ (OP 6). 

V biblické antropologii je srdce člověka samotným středem jeho osobnosti, která poznává, chápe a je svobodná. Je to centrum jeho rozhodnutí a tajemného působení Boha. Spravedlivý kráčí se „v nevinnosti srdce” (Žl 101,2), ale „ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky” (Mk 7,21). Proto Bůh neopovrhuje „zkroušeným a pokorným srdcem” (Žl 51,19). Srdce je místem, kde člověk potkává Boha. V biblickém vyjádření ukazuje srdce celistvost lidské osoby na rozdíl od jednotlivých schopností a skutků samotné osoby; jeho vnitřní a neopakovatelné bytí; střed lidské existence, souběh rozumu, vůle, temperamentu a citlivosti, ve kterém osoba nachází svojí jednotu a svoje vnitřní zaměření, mysli, srdce, vůle a emocionálnosti. Jak říká Katechismus Katolické církve, „duchovní tradice církve mluví také o srdci, které v biblickém smyslu označuje onu ‚hlubinu bytí‘, kde se člověk rozhoduje pro Boha nebo proti němu“ (KKC 368). Srdce je tedy nerozdělený princip, kterým milujeme Boha a bratry.

Obrácení srdce není pouze základním prvkem, ale je také tím, co sjednocuje všechny skutky kajícníka, které vytvářejí svátost smíření. Každý jednotlivý prvek je totiž definován ve vztahu k obrácení srdce: „Toto vnitřní obrácení srdce, které obsahuje lítost nad hříchem a úmysl nového života, vyjadřuje hříšník skrze vyznání církvi, vhodné zadostiučinění a změnu života (OP 6). Obrácení srdce se tedy nemá chápat jako jednotlivý skutek, vykonaný jednou pro vždy, ale jako rozhodné zřeknutí se hříchu s cílem postupného a trvalého přilnutí ke Kristu a přátelství s ním. Části Obřadu pokání jsou jakoby vyjádřením různých momentů a etap života, které se nevyčerpávají při slavení svátosti, ale utvářejí celý život kajícníka.

V tomto kontextu je potřeba přemýšlet o kajících pobožnostech, které nejsou svátostí. Jestliže v jádru svátosti smíření je obrácení srdce, je nutné velmi zdůraznit takové slavení, které jak čteme v Úvodu, „ je shromáždění Božího lidu, aby slyšel Boží slovo, které vyzývá k obrácení a obnově života, i zvěst o našem vysvobození z hříchu skrze Kristovu smrt a vzkříšení” (OP 36). Tyto nesvátostné obřady se tedy kladou před a za slavení svátosti smíření, poněvadž obrácení srdce předpokládá poznání toho, co hřích je a tedy že byl spáchán. Vzpomeňme, jaký vliv mělo Boží slovo v obrácení svatého Augustina: „Miluji tě, Pane. Probodls mi srdce svým slovem – a já jsem si tě zamiloval”.⁵ Na milosrdnou lásku Boží se odpovídá láskou.

Vysluhovatel svátosti

Je také důležité promýšlet úlohu vysluhovatele této svátosti, který by podle buly Misericordiae vultus, měl být opravdovým „znamením Otcovi milosrdné tváře” (MV 17). Protože je také hříšník, nezapomíná přistupovat ke svátosti smíření a zakouší tak ve svátosti radost z odpuštění. Katolická tradice zvolila čtyři postavy, aby vyjádřila vlastní úkol zpovědníka. Je učitel a soudce – aby ukázal objektivitu zákona, je to také otec a lékař – aby pamatoval na pastorační lásku vůči kajícníkovi. Různá historická období a různé teologické směry zdůraznily někdy tu, jindy onu postavu. Tridentský koncil potvrzuje, že kněží vykonávají funkci odpuštění hříchů „jakožto Kristovi služebníci” a naplňují tento svůj úkol „jakoby soudním aktem” (ad instar actus iudicialis).⁶ Také Obřady pokání mluví o zpovědníkovi jako o soudci a lékaři, když praví: „Aby zpovědník mohl řádně a věrně plnit svůj úkol, je třeba, aby znal nemoci duší i účinné léky proti nim, aby svůj úkol soudce konal moudře.” (OP 10). Mnohem dříve se ale podtrhuje, že zpovědník vykonává otcovský úkol, protože odhaluje lidem Otcovo srdce a ztělesňuje obraz Krista, Dobrého Pastýře” (OP 10). Zpovědník je kajícímu hříšníkovi svědkem Božího milosrdenství.⁷ Ve Starém Zákoně je milosrdenství soucitný a mateřský cit Boha ke svým tvorům, i přes jejich nevěrnost (srov. Ex 34,6; Žl 51,3; Žl 131; Jer 12,15; 30,18). V Novém Zákoně je Ježíš prezentován jako „velekněz milosrdný a věrný v Boží službě, který tak mohl smířit hříchy lidu“ (Žid 2,17).

Katechismus katolické církve velmi dobře shrnuje všechny úkoly zpovědníka, když potvrzuje: „Když kněz uděluje svátost pokání, plní službu dobrého pastýře, který hledá zbloudilou ovci, anebo službu dobrého samaritána, který ošetřuje rány, či otce, který čeká na marnotratného syna a přijímá ho při jeho návratu, spravedlivého soudce, který nedělá rozdíl v osobách a jehož soud je zároveň spravedlivý a milosrdný. Zkrátka, kněz je znamením a nástrojem milosrdné Boží lásky k hříšníkovi.” (KKC 1465). V gestech a slovech, která se užívají při slavení svátosti, prosvítá přítomnost Otcova milosrdenství, Synův obětní dar a očisťující a uzdravující láska Ducha Svatého. Zpovědník se musí stát znamením a prostředníkem této lásky, která skrze něj přechází na kajícníka a nově ho přivádí k životu naděje a radosti.

Až dosud předložené úvahy nacházejí svoje uskutečnění v samotném slavení svátosti, které skrze ritus et preces vede kajícníka i vysluhovatele ke zkušenosti s Božím milosrdenstvím. Lze říci, že každé slavení svátosti je „Svatým rokem milosrdenství”.

Existují ještě další oblasti, spojené se slavením této svátosti, které – přestože zde nejsou zmíněny –zasluhují pozornost především v oblasti duchovní, disciplinární a pastorální. Jedná se například o péči o trvalou formaci duchovních v seminářích a ve formačních institutech. Stejně tak ať se věnuje pozornost dodržování norem ohledně udělování hromadného rozhřešení (srov. CIC kán. 961-963) a zkoumají se ohrožení týkající se diskrétnosti a soukromí chránícího anonymitu a tajemství, která dnes hrozící snadným a svatokrádežným odposlechem, nahráváním a šířením obsahu zpovědi (srov. CIC kán. 983).

2. MYSTAGOGIE OBŘADŮ POKÁNÍ

Zatímco se naše pozornost zaměřuje na „Liturgii svátostného smíření pro jednoho kajícníka” (1. kap.) musíme mít neustále před očima církevní rozměr svátosti, který je zvláště osvětlen v druhé kapitole obřadů nazvané „Liturgie svátostného smíření pro více kajícníků se soukromou zpovědí”. Hluboce osobní povaha svátosti pokání se úzce spojuje s církevní, neboť se touto svátostí člověk usmiřuje s Bohem a Církví (srov. KKC 1468-1469). V této perspektivě Úvod potvrzuje, že „společné slavení bohoslužby slova jasněji ukazuje charakter pokání” (OP 22). Podle koncilního znění totiž „liturgické úkony nejsou soukromé úkony, nýbrž slavnostní projevy církve […]. Proto tyto úkony přísluší celému tělu církve, jsou projevem celého těla a na celé tělo působí.” (SC 26). 

Svatý rok milosrdenství se ukazuje jako vhodná příležitost pro komunity, diecézní i farní, aby znovu objevily „Liturgii svátostného smíření pro více kajícníků se soukromou zpovědí”.⁸ Části bohoslužby, které nacházíme v této druhé kapitole Obřadů pokání, pomáhají osvětlit dva důležité momenty církevního rozměru slavení.  Především naslouchání Božímu slovu dostává strukturu bohoslužby slova, a tedy skutečného aktu bohopocty (srov. SC 56). Evangelní ohlašování milosrdenství a výzva k obrácení zaznívají ve společenství, v kterém „věřící společně naslouchají Božímu slovu, které hlásá Boží milosrdenství, a tím je vyzývá k obrácení, společně uvažují, jak se jejich život s Božím slovem shoduje, a pomáhají si vzájemnou modlitbou” (OP 22). Apoštol Jakub vyzývá: „Vyznávejte se tedy vzájemně ze svých hříchů a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.” (Jk 5,16)

Jestliže je důležité naslouchání slovu Písma, které „probodává srdce” a vzájemná podpora v modlitbě, je neméně důležitá chvála a díkuvzdání, kterými obřad končí (srov. OP 29).  Protože: „když se každý vyzpovídal a dostal rozhřešení, všichni společně chválí Boha za jeho divy, které vykonal pro dobro svého lidu, jejž si přivlastnil za cenu krve svého Syna.” (OP 22).

Tyto stručné poznámky osvětlují v druhé kapitole Obřadů pokání dynamiku hříchu, ať osobního nebo sociálního. Církevní a osobní rozměr se v této svátosti spojují velmi zvláštním způsobem a zdůrazňují, že „pokání nemůže být vnímáno jako výlučně vnitřní a privátní záležitost. Poněvadž (a nikoli ačkoli) je osobním úkonem, pokání nabývá také určitý sociální rozměr. Jedná se o zřetel, který má velkou důležitost pro ospravedlňování jak eklesiálního, tak svátostného aspektu pokání.”⁹

Nyní postupně projdeme části první kapitoly „Liturgie svátostného smíření pro jednoho kajícníka”. Cílem není pouze lepší pochopení svátosti, ale především její autentičtější slavení, s vědomím, že v úkonech kajícníka a kněze, v gestech a slovech, je předávána milost odpuštění. Právě z důvodu, aby mens concordet voci, je důležité důstojné slavení, s vědomím důležitosti formy obřadu, protože v liturgii slovo předchází naslouchání a činnost utváří život.¹⁰

Přijetí kajícníka

Parargraf 41 rituálu ukazuje, jak by měl být kajícník přijat: „Když se kajícník přijde vyznat ze svých hříchů, přijme ho kněz s bratrskou láskou a může ho též přátelsky přivítat”. Toto je začátek, který uvádí celý obřad. Obřady pokání žádají, aby vysluhovatel svátosti, který reprezentuje Krista, jednal v tomto počátečním momentu tak, aby byl pro kajícníka začátek co nejsnazší a vzbudil jeho důvěru. Všichni víme, jak může být těžké přistoupit k vyznání. Když se však podaří udělat tento první krok, je milost již při díle. Proto je kněz vyzván k přijetí příchozího tak, jak otec přijímá marnotratného syna: běží naproti litujícímu synu, jakmile ho z dálky uvidí. Kněží se musí připravovat na vysluhování svátosti s vědomím, že reprezentují Krista, který nám v tomto podobenství odhaluje tvář nebeského Otce, který oslavuje a raduje se z každého, který se k němu navrací (srov. Lk 15,11-32). Úvod k Obřadům pokání nám pomáhá pochopit, že Bůh Otec slaví „svatý rok” pokaždé, když hříšník přistupuje k této svátosti: „Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují ” (Lk 15,7). 

Poté, co byl kajícník přijat, označuje se křížem a říká: „Ve jménu Otce i Syna, i Ducha svatého” (OP 42). Jde o poznávací znamení křesťana.¹¹ Tento začátek je důležitý z důvodu praktického i teologického. Znamení spojené se slovy podtrhuje moment, ve kterém opravdu začíná liturgie. Také ve svém vrcholu během svátostného rozhřešení bude přítomno znamení kříže. Trojiční formule odkazuje na křest, kterým jsme se znovuzrodili do Božského života, zaměřuje nás ke slavení eucharistie, zachovává, dává růst a obnovuje v nás život v milosti.

Tento moment obřadu postupně otevírá vůči tomu, co následuje. Kněz nesmí jednoduše říci kajícníkovi: „Teď mi řekni svoje hříchy.” Jeho slova přijetí by měla ihned navodit vážnou atmosféru a současně probudit důvěru v Boha. Kněz říká: „Bůh, který osvěcuje naše srdce, kéž ti dá pravdivě poznat tvé hříchy a ukáže ti své milosrdenství.” (OP 42) Jak silně a příjemně znějí tato slova v srdci kajícníka, když je kněz pronáší s přesvědčením a z hloubky srdce a uvědomuje si službu, kterou ho svěcení uschopnilo konat. 

Paragraf 42 také obsahuje další alternativní formule pro začátek obřadu, všechny jsou bohaté na biblické odkazy a teologicky nosné. Tyto formule, které různými způsoby povzbuzují důvěru v Boží milosrdenství, nabízející se ve svátosti, nás mohou povzbudit při kázáních a katechezích, abychom je slavili s radostí, vážností a pokojem. Pomysleme například na vliv, který mají na kajícníka slova proroka Ezechiela (srov. 33,11), kterými se na něj kněz obrací: „Důvěřuj v Boha, neboť on si nepřeje, aby hříšník zemřel, ale aby se obrátil a žil.” Zde mluví kněz s autoritou slova Božího a ne pouze vlastními náhodnými slovy.   

Čtení z Písma svatého

Přestože části Písma svatého zaznívají již v různých povzbuzeních k vyznání vin, obřad pokračuje nasloucháním Božímu slovu. Třebaže samotný rituál označuje tento prvek jako dobrovolný, ad libitum, jeho vynechání by mělo nastat pouze v případě vážné překážky. V dynamice Obřadů pokání se naslouchání Božímu slovu jeví jako zásadní moment slavení (srov. OP 17). Úryvky, které se nabízejí, jsou charakteristické výrazy, které zvěstují Boží milosrdenství a zvou k obrácení (srov. OP 43). Obřad předkládá dvanáct biblických úryvků (srov. OP 43) a ještě další alternativní čtení (srov. OP 67–167), ale mohou se vybrat i jiné texty z Písma, které kněz nebo kajícník považují za vhodné.

Priorita naslouchání Písmu ve struktuře obřadu připomíná skutečnost, že to, co je hlásáno, se naplňuje ve slavení zde a nyní. To, co bylo zvěstováno, kajícník zakouší s absolutní novostí a svěžestí, protože Slovo zaznívá obohacené o nový význam díky svátostnému momentu prožívanému s vírou. Svatý rok milosrdenství je příležitostí aby kněží a věřící opravdu zkvalitnili svůj vztah k Písmu. V jednotlivých biblických úryvcích, které jsou navrženy, mohou kněží znovu objevit velikost služby, která jim byla svěřena a kajícníci mohou s úžasem zahlédnout světlo, které je vede k setkání s Kristem ve svátosti.

Výběr úryvku z knihy proroka Ezechiela 11,29-20 (srov. OP 43) například dovoluje kajícníkovi pocítit, že výrok Hospodina je směřován přímo k němu: „Dám jim nové srdce a do jejich nitra vložím nového ducha; odejmu z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa“. Když si kajícník uvědomuje, že tento příslib byl vysloven právě pro něj, může se v té chvíli jeho srdce otevřít útěše a důvěře, a on tak může vyznat své hříchy. Jestliže se naopak vybere úryvek z Markova evangelia 1,14-15 (srov. OP 43), pak kněz i kajícník zakoušejí, že sám Kristus je přítomen, tady a teď, aby jasně řekl tomu, kde se vyznává: „Přiblížilo se Boží království, obrať se a věř evangeliu”. Odpovědí na přítomnost Krista a na jeho slova pak bude vyznání hříchů. Nebo s výběrem pasáže z evangelia podle Lukáše 15,1-7 (srov. OP 43), může kajícník pochopit, že také kvůli němu se Ježíš brání obviňování z toho, že jí s hříšníky. Během slavení totiž Ježíš stojí vedle kajícníka – hříšníka, a prohlašuje, že chce obnovit společenství s ním, že ho chce nalézt, jak to dělá pastýř se ztracenou ovcí. Cožpak zde Boží slovo nezvěstuje Svatý rok milosrdenství a nedává nám odvahu vyznat naše hříchy s nadějí a důvěrou? 

Vyznání hříchů a přijetí pokání

Následující moment obřadu je podstatnou částí svátostného slavení: vyznání hříchů ze strany kajícníka a přijetí pokání, který mu uloží kněz (srov. OP 44). Je vhodné, aby byly zdůrazněny některé aspekty ohledně významu vyznání a formy, která se užívá. Na rozdíl od jiných částí obřadu se zde nenabízejí texty nebo slova, ale kajícník je pozván, aby vyznal své vlastní hříchy. Vše co během obřadu předcházelo, zvláště četba Božího slova, ukazuje, že vyznání hříchů nemá svůj počátek pouze v iniciativě kajícníka. Popravdě má svůj počátek v milosti, že může naslouchat Božímu slovu s výsledkem, že se cítí pohnut k lítosti a kajícnosti.

Ačkoliv nejsou pro tento okamžik předepsané texty, přesto jsou zde pečlivě formulované rubriky, které vyjadřují hluboký teologický smysl. Nejedná se jednoduše o to, aby kajícník nahlas řekl seznam hříchů do prázdna, jako by nebyl nikdo přítomen. Vyznává se před knězem, který je vyzýván, aby vstoupil do hlubokého vztahu s tím, kdo se vyznává: „Kněz mu pomůže, je-li třeba, k vykonání úplné zpovědi, dá mu vhodné rady.” (OP 44). Tento proces, který probíhá mezi kajícníkem a knězem, není nic jiného, než rituální forma, která tvoří setkání kajícníka s Kristem skrze kněze. Proto je kněz pozván, aby pomohl kajícníkovi uchopit hluboký význam tohoto setkání: „Kněz kajícníka povzbudí, aby litoval svých hříchů. Připomene mu, že ve svátosti pokání dostává křesťan vždy znovu účast na velikonočním mystériu Kristovy smrti a vzkříšení.” (OP 44). Jedná se o podstatný teologický prvek pro správné pochopení svátosti. Všechno, co zde probíhá, má svůj původ ve velikonočním tajemství. Kajícník je obnoven podle původního vzoru křtu, v němž umírá hříchu spolu s Kristem a spolu s ním povstává k novému životu.  

Bylo by vhodné, aby kněží i kajícníci, povzbuzeni Svatým rokem milosrdenství, mohli slavit tuto svátost s větším pochopením toho, o jak hluboké setkání se jedná. Připomeňme si silná slova svatého Jana Pavla II. v jeho první encyklice Redemptor hominis: „Církev tedy tím, že zachovává staletou praxi svátosti pokání – jež spočívá v osobní zpovědi, spojené s osobním vzbuzením lítosti a s předsevzetím polepšit se a přinést zadostiučinění – brání i zvláštní právo lidské duše. Je to právo na nejosobnější setkání člověka s ukřižovaným a odpouštějícím Kristem, který nám říká ústy svého služebníka ve svátosti smíření: ‚Odpouštějí se ti hříchy; jdi a od nynějška už nehřeš‘.” (RH 20). Je neobvyklé, aby papež definoval lidské „právo” na setkání mezi knězem a kajícníkem. Odkazuje se tím na něco, co obývá hlubiny zraněného srdce hříšného člověka. Když papež mluví o Vykupiteli člověka, potvrzuje, že každá osoba touží po intenzivním a osobním setkání s Kristem, „s ukřižovaným Kristem, který odpouští”. Liturgická stavba svátosti toto přání slyší a odpovídá na něj. 

Poté, co kajícník vyznal své hříchy, „mu kněz uloží pokání, které kajícník přijme na odčinění hříchů a k polepšení života” (OP 44). Tímto způsobem se podtrhuje nový význam hlubokého setkání a výměna mezi knězem a kajícníkem. Ve všem, co koná kněz: „ať se snaží přizpůsobit se kajícníkovi, a to jak ve způsobu vyjadřování, tak i při udělování rad” (OP 44). Tady a teď se kajícník potkává „s ukřižovaným Kristem, který odpouští”, a který také ukazuje cestu k nápravě a novému životnímu stylu.

Modlitba kajícníka

Kněz pokračuje v rozhovoru s kajícníkem a vyzve ho, aby v modlitbě „vyjádřil svou lítost nad hříchy” (OP 45). To znovu odkazuje na primárně liturgickou dimenzi svátosti. Obřad žádá, aby se jasně vyjádřila lítost formou modlitby, a nabízí velké množství vyjádření. V Obřadech je nabídka desítky možných modliteb (srov. OP 45). Přestože, stejně jako u biblických úryvků, se při každém slavení vybere pouze jedna, může rozjímání všech navržených textů pomoci uvědomit si mnoho podob drahokamu vsazeného do této chvíle bohoslužby. Rozjímání pomůže osobám připravit se na zpověď a vyznat z celého srdce tato slova během slavení svátosti.

První možnost uvedená ve 45. paragrafu Obřadů je tradiční modlitba, kterou mnozí znají jako „vyjádření lítosti”. Překonala zkoušky staletí a snad už nepotřebuje komentář. Svatý rok milosrdenství je tedy příležitostí pro zdůraznění slov a teologické hloubky, kterou tato modlitba obsahuje v latinské podobě. Kdo se modlí, prosí: „Per merita passionis Salvatoris notri Iesu Christi, Domine, miserere.” Milosrdenství, které slavíme, má původ v zásluhách utrpení Ježíše Krista.

Další navržené možnosti (srov. OP 45) jsou zřetelně inspirované Písmem svatým. První dvě vkládají do úst kajícníka některé verše z žalmů: „Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně...” (Žl 25,6-7). Nebo: „Očisť mě od mého hříchu…“ (Žl 51,4-5). Jako odpověď na vyzvání kněze projevit lítost pronáší kajícník stejná slova, která jsou užívána po tisíciletí Izraelským národem a církví. Když se kajícníci dnes modlí tyto formule, zakoušejí, že jejich osobní historie hříchu a Božího odpuštění je součástí velkého dramatu, o kterém nám vypráví Bible. Drama hříchu a odpuštění pokračuje nyní v našich časech a stejné modlitby inspirované Duchem Svatým osvětlují velmi dobře tento moment. 

To samé je možné říci o modlitbě, která vkládá do úst kajícníka slova, s nimiž se marnotratný syn obrací na otce ihned po svém návratu: „Otče, zhřešil jsem proti tobě, už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Buď milostiv mně hříšnému.” (OP 45). Kajícníci, povzbuzeni podobenstvím, že nemusí mít strach, pohnuti k lítosti, dávají najevo obrácení srdce, když pronášejí slova syna, který se s důvěrou vrací do otcovského domu.

Další formule, která se těší zvláštní vážnosti, je modlitba zaměřená ke každé Osobě z Trojice s obrazy převzatými z Nového zákona tak, že se v nich kajícníci mohou poznat (srov. OP 45). Modlitba je zaměřena především k „dobrotivému Otci” a znovu využívá slova marnotratného syna a uvádí je zřetelným odkazem na podobenství: „...jako kající syn…“. Poté se obrací na „Ježíše Krista, Spasitele světa” a kajícník prosí, aby se mu stalo tak, jako lotru po pravici, kterému umírající Ježíš otevřel rajskou bránu. Kajícník opakuje stejná slova, jako kající lotr: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království .” Poslední zvolání je obrácené k Duchu svatému, který je nazýván „pramen pokoje a lásky”. Kajícník prosí Ducha: ”Vysvoboď mě z temnoty hříchu, abych patřil mezi syny světla”.

Obřad nabízí kajícníkovi také další formule, které zde nekomentujeme. Nicméně z důvodu Svatého roku milosrdenství je vhodné, aby všechny byly známé a používané. S jejich pomocí se učíme modlit slovy a obrazy Písma a vyjádřit tak svou lítost a prosbu o odpuštění. Ukazují nám, že také my jsme součástí úžasných okamžiků milosrdenství, které jsou zmíněny v Bibli. Jako hříšník, kterého Ježíš chválí v podobenství, se také my bijeme v prsa a prosíme: „Pane Ježíši, Synu Boha živého, buď milostiv mně hříšnému.” (OP 45, podle Lk 18,13-14). 

Rozhřešení

V Obřadech pokání se modlitba kajícníka a rozhřešení kněze objevuje pod jediným nadpisem. Rozlišili jsme je pro snazší vysvětlení, aniž bychom opomíjeli, jak je důležité jejich vzájemné propojení. V modlitbě kajícník Bohu vyjadřuje lítost a prosí o slitování. Bezprostřední odpověď na tuto prosbu ihned přichází od Boha skrze službu kněze.  

Liturgická atmosféra se umocňuje. Kněz vztáhne ruce nad hlavu kajícníka a začíná pronášet slova. Toto gesto musí být provedeno se stejnou pozorností a intenzitou jako kterékoliv obdobné gesto přítomné v liturgii. Kajícník by měl být schopen vnímat, skrze změnu postoje těla a gesta kněze, že se uskutečňuje slavnostní svátostný úkon. Vztažené ruce znázorňují celé Boží milosrdenství – neviditelné, ale nesmírně mocné a přítomné – nyní rozlévající se na litujícího kajícníka.

Také slova, která kněz pronáší při udělování rozhřešení, zasluhují zvláštní pozornost. Nakolik jsou krátká, mají velký teologický význam a vyjadřují hlavní význam svátosti. Obřady pokání jasně jmenují podstatné teologické prvky formule rozhřešení (srov. OP 19). Především je potřeba zdůraznit trinitární strukturu. Smíření, udílené ve svátosti, přichází od Boha, který je nazván „Otec milosrdenství”. Formule vyjadřuje to, co se již uskutečnilo: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smířil se sebou celý svět”. Toto usmíření se uskutečnilo „smrtí a vzkříšením jeho Syna”, což formule dává do přímého vztahu s vylitím „Ducha svatého na odpuštění hříchů”. V této první části se nachází liturgická anamnéza, připomíná se, zvěstuje a vyznává smrt a vzkříšení Ježíše. Anamnéza je vyjádřena v trojičních termínech a s jazykem, který jasně ukazuje důležitost tohoto slavnostního úkonu, který Bůh nyní uskutečňuje pro kajícníka. Bůh se sebou smířil svět a dal nám Ducha Svatého na odpuštění hříchů.  

Formule pokračuje v přítomném čase a kněz se obrací přímo na kajícníka. Tento přechod z minulosti do přítomnosti ukazuje, jak se veliká událost, kterou Bůh vykonal velikonočním tajemstvím, tady a teď rozlévá skrze slova kněze na tohoto kajícníka, spolu se všemi plody. Současně formule vyjadřuje, že Bůh koná skrze církev „tím, že se o smíření s Bohem žádá kajícník církev a že se uděluje skrze službu církve.” (OP 19)

Když se kněz obrací na kajícníka, říká: „Ať ti [Bůh] skrze tuto službu odpustí hříchy a naplní tě pokojem.” Zde je použit jazyk prosby nebo požehnání. Jazyk však mění styl a kněz pokračuje a pronáší to, co Obřad nazývá „podstatná slova” (OP 19). Obrácen přímo na kajícníka dělá znamení kříže a říká: Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého”. Slovy „uděluji ti rozhřešení” ukazuje kněz, že jedná in persona Christi.

Skrze gesta a slova kněze, v moci odpouštět hříchy, kterou církvi svěřil Kristus (srov. Jan 20,23), je hříšník navrácen do stavu křestní nevinnosti. Kajícník vidí, jak se tímto způsobem uskutečňuje jeho vlastní přání po osobním setkání s Kristem, ukřižovaným a připraveným k odpuštění. Pán přišel a setkal se hříšníkem v klíčovém okamžiku jeho života, vyznačujícím se konverzí a odpuštěním. Takové setkání konstituuje opravdovou podstatu Svatého roku milosrdenství, jubileum pro kající hříšníky a jubileum pro samotného Krista!

Díkuvzdání a rozloučení s kajícníkem

Předpisy vyžadují, aby po momentu tak silném a bohatém, jako je rozhřešení, následoval epilog. Bylo by nevhodné odejít ve spěchu z prostředí tak duchovního a vrátit se do každodenního života bez momentu přechodu. Přesto se často nerespektuje evidentní liturgický smysl a slavení svátosti může končit příliš uspěchaným způsobem: „Skončili jsme, teď můžeš odejít”. Obřady pokání jasně říkají, co je nutné udělat: „Když kajícník přijal odpuštění hříchů, chválí milosrdenství Boží a děkuje Bohu krátkou modlitbou z Písma svatého; pak se s ním kněz rozloučí.” (OP 20).

Tento jednoduchý obřad najdeme v článku 47 Obřadů pokání. Kněz a kajícník zde nevyslovují svoje slova, ale vyjádření z Písma. Kněz cituje slova inspirované žalmem 118,1 a zvolá: „ Oslavujme Hospodina, neboť je dobrý”. Kajícník uzavírá následujícím veršem ze stejného žalmu: „Jeho milosrdenství je věčné” (srov. také Žl 136,1) Tato slova chvály užívaná Izraelským lidem a církví po tisíce let se nově naplnila konkrétním způsobem, tady a teď, s podivuhodnou svěžestí a absolutní novostí. 

Každá liturgie církve končí vysláním do světa těch, kteří se jí účastnili a jsou naplněni obnovenou Boží silou, zaměřenou k oživení lidstva. Propuštění není nic jiného, než rituální forma poslaní samotného Krista: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás”, říká zmrtvýchvstalý Pán svým učedníkům (srov. Jan 20,21). V Obřadech pokání se tak děje stručnou formulí: „Bůh se nad tebou smiloval. Jdi v pokoji a hlásej ve světě jeho veliké skutky”. Kněz je pronáší jako služebník Krista a kajícník vnímá, že je poslán církví.

„Milosrdní jako Otec“

Papež František zve církev objevit radost z evangelia a vyjit ven, beze strachu převzít iniciativu a ukázat, jak „prožívá neuhasitelnou touhu nabízet milosrdenství, které je plodem vlastní zkušenosti nekonečného Otcova milosrdenství a jeho moci” (EG 24).

Povolání církve je také povoláním každého Kristova učedníka, posilovaného svátostí smíření. Milosrdenství slavené per ritus et preces totiž zavazuje k uskutečňování Ježíšova příkazu: „Buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec” (Lk 6,36).

Z italského originálu, s přihlédnutím k textu v angličtině a francouzštině, přeložil Vojtěch Blažek.

Poznámky: 

1  "Svátosti, jak dobře víme, jsou místem blízkosti a Boží péče o lidi; jsou konkrétním způsobem, kterými nám Bůh chtěl vyjít naproti, aby nás objal, aniž by se styděl za nás, nebo naše omezení. Mezi svátostmi je to zvláště svátost smíření, která obzvlášť silně zjevuje milosrdnou tvář Boha: zjevuje ji stále a konkrétně, bez přestávky. Nikdy na to nezapomínejme, ať jako kajícníci nebo jako zpovědníci: neexistuje žádný hřích, který Bůh nemůže odpustit! Žádný! Pouze to, co se ukrývá před Božím milosrdenstvím, nemůže být odpuštěno, jako ten, kdo se skrývá před sluncem, nemůže být osvícen ani ohřán” (Papež František, Audience pro účastníky kurzu pořádaného Apoštolskou penitencierií, 12. března 2015). 

2  Pavel VI, Homilie, 20. září 1964. Srov. také Jan Pavel II, Posynodální apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia, 2 prosince 1984.

3  Obřady pokání, Sekretariát České liturgické komise, Praha 1982.

4  Srov. Dokumenty Tridentského koncilu, 14. zasedání 25. 11. 1551, Učení o svatých svátostech pokání a posledního pomazání, č. 3, ed. I. A. Hrdina, Krystal OP, Praha 2015, 105. 

5  Svatý Augustin, Vyznání, kn. 10, č. 6. 8, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2015, 253

6  Dokumenty Tridentského koncilu, 14. zasedání 25. 11. 1551, Učení o svatých svátostech pokání a posledního pomazání, č. 6, ed. I. A. Hrdina, Krystal OP, Praha 2015, 108.

7  “Nezapomínejme, že být zpovědníky znamená podílet se na samotném Ježíšově poslání a být konkrétním znamením kontinuity božské lásky, která odpouští a zachraňuje“ (MV 17).

8  “Druhý způsob udílení svátosti celkem pro svou společenskou povahu a charakter, jímž se vyznačuje, zdůrazňuje některé velmi důležité aspekty: slovo Boží společně slyšené má ve srovnání s privátním čtením Písma zvláštní účinnost a lépe vystihuje církevní povahu obrácení a smíření.Tento způsob se ukazuje více vhodný pro různá období církevního roku a tehdy, když se spojuje s událostmi zvláštního pastoračního významu.“ (Jan Pavel II., Postsynodní apoštolská adhortace o smíření a pokání v dnešním poslání církve Reconciliatio et paenitentia, 2. prosince 1984, č. 32, Zvon, Praha 1996, 82). 

9  Mezinárodní teologická komise, Smíření a pokání, 29. června 1983, č. A2, in Dokumenty věnované eklesiologii a svátostem do roku 1995 a dokument PBK Jednota a rozličnost v církvi, ed. C. V. Pospíšil, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2011, č. 309, s. 88.

10  “Bůh nám dal Slovo a posvátná liturgie nám nabízí slova; musíme vstoupit do hlouby těchto slov, do jejich významu, přijmout je, vstoupit v soulad s těmito slovy; tak se stáváme Božími dětmi, Bohu podobnými”. (Benedikt XVI., Katecheze při generální audienci, 26. září 2012).

11  “Kříž je znamením utrpení Krista, je zároveň znamením zmrtvýchvstání. Je záchranným stéblem, které nám Bůh podává, mostem, po němž kráčíme přes propast smrti a veškeré hrozby zlého a po kterém k němu můžeme dospět. […] ve znamení kříže s trinitárním rozměrem je shrnuta celá podstata křesťanství, je v něm znázorněna křesťanská odlišnost.“ (J. Ratzinger, Duch liturgie, Barrister & Principal, Brno 2006, 157).