Teologie iniciačních svátostí

Svátosti, jimiž jsme uváděni do křesťanského života, osvobozují od moci temnot, přivtělují ke Kristově smrti, pohřbu i zmrtvýchvstání, udělují Ducha adoptivních dětí Božích a dávají účast na oslavě památky smrti i zmrtvýchvstání Páně ve společenství s veškerým Božím lidem.

Křest přivtěluje ke Kristu a včleňuje mezi lid Boží. Odpuštěním všech hříchů pozdvihuje člověka z přirozeného stavu k vznešenosti adoptivního dítěte Božího a činí jej novým stvořením z vody a Ducha svatého. Proto se Božími syny pouze nenazýváme, nýbrž jimi opravdu jsme.

Křest je branou k životu a k Božímu království. Je první svátostí, kterou Kristus nabídl všem, aby měli věčný život, a svěřil jej své církvi spolu s evangeliem, když přikázal apoštolům: „Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!“ Křest je tedy především svátostí víry, kterou člověk odpovídá Kristovu evangeliu, osvícen milostí Ducha svatého. Proto církev vždycky považovala za nejdůležitější a svému poslání nejvlastnější, aby všechny, katechumeny, rodiče dětí přijímajících křest i kmotry, vybízela k opravdové a účinné víře. Neboť jenom tak se mohou opravdu spojit s Kristem, vstoupit do svazku Nové Úmluvy a tento svazek upevňovat. Právě tento cíl sleduje katechumenát (příprava křtěnců) a příprava rodičů i bohoslužba slova a vyznání víry při křtu.

Kromě toho je křest svátostí, která činí člověka živým údem těla církve, tvoří z něj příbytek Boží v Duchu svatém, dává mu podíl na královském kněžství a přičleňuje ho k svatému lidu. Křest rovněž vytváří svazek jednoty mezi všemi, kteří byli pokřtěni. Pro tento nezměnitelný účinek mají všichni křesťané obřady křtu v největší úctě. Mluví o tom latinský obřad udělování svátosti křtu, když v přítomnosti Božího lidu jsou křtěnci mazáni křižmem. Proto není dovoleno opakovat křest, jestliže byl platně udělen, byť od odloučených bratří.

Křest je obmytím vodou ve slově života, a proto poskytuje účast na Boží přirozenosti a dává adoptivní Boží synovství. Křest je koupelí znovuzrození synů Božích, narozením shůry, jak je to vyjádřeno v modlitbách při svěcení křestní vody. Vzývání nejsvětější Trojice nad křtěnci působí, že ti, kteří jsou poznamenáni jejím jménem, jsou jí zasvěceni a vstupují do společenství s Otcem i Synem i Duchem svatým. K tomuto dovršení mají připravovat a přivádět čtení Písma, modlitby přítomných i trojí vyznání víry.

To, co dřívější zákon očišťování jen vzdáleně naznačoval, v plnosti působí křest silou tajemství utrpení a zmrtvýchvstání Pána. Kdo je totiž pokřtěn, je vštípen v podobu Kristovy smrti, je spolu s ním pohřben, ale také spolu s ním oživen a vzkříšen. Ve křtu se vpravdě připomíná a znovu uskutečňuje velikonoční tajemství, takže jím přecházejí lidé ze smrti hříchu k životu. Proto by při udělování křtu, hlavně o velikonoční vigilii či v neděli, co nejvíce měla zazářit radost zmrtvýchvstání.
 

(Obřady uvedení do křesťanského života, ed. 1974, Úvod, č. 1-6)