Hudba v bohoslužbě

Hudba při mši svaté 

V následujích odstavcích jsou jednotlivé části slavení eucharistie popsány z hlediska správného použití zpěvu a hudby. 

Úvodní obřady

Účelem vstupních obřadů je, „aby shromáždění věřící vytvořili společenství a dobře se připravili ke slyšení Božího slova a k důstojnému slavení eucharistie“. (IGMR 46) Aby se lidé sjednotili, je vhodné, aby kromě zpívaných liturgických dialogů vždycky společně zpívali alespoň jednu část úvodních obřadů – vstupní zpěv, Kyrie nebo Sláva na výsostech Bohu. Při určitých příležitostech, jako např. na Květnou neděli, nebo když se při mši slaví jiné svátosti nebo obřady, se některé z úvodních obřadů vynechávají nebo se slaví zvláštním způsobem, který vyžaduje jiný výběr hudby. Osoby zodpovědné za přípravu liturgické hudby musejí o těchto variacích v praxi vědět.

Vstupní zpěv

Vstupní zpěv doprovází příchod kněze a přisluhujících k oltáři. „Smyslem tohoto zpěvu je zahájit bohoslužbu, podporovat jednotu všech shromážděných, uvést jejich mysl do tajemství liturgické doby nebo svátku a provázet průvod kněze s přisluhujícími.“ (IGMR 47)

S texty žalmů, hymnů a písní se při liturgii musí zacházet pečlivě. Verše a sloky by se neměly vynechávat svévolně, způsoby, při kterých hrozí nebezpečí zkreslení významu těchto skladeb. Ne každá skladba vyžaduje, aby se zpívaly všechny její verše nebo sloky, nicméně verše by se měly vynechávat, jen pokud pak zpívaný text tvoří koherentní celek.

Slova a hudbu vstupního zpěvu lze čerpat z mnoha zdrojů.

a. Dlouhodobou tradicí v římské liturgii je při příchodu průvodu zpěv antifony a žalmu. Antifony a žalmy je možno čerpat z oficiálních liturgických knih – Graduale Romanum nebo Graduale simplex – nebo z jiných souborů antifon a žalmů.

b. Při příchodu se mohou zpívat i jiné hymny a písně, za předpokladu, že souznějí se smyslem vstupního zpěvu. Texty antifon, žalmů, hymnů a liturgických písní musejí být schváleny buď Českou biskupskou konferencí nebo místním diecézním biskupem.

Nezpívá-li se text vstupního zpěvu, může někdo z přisluhujících nebo sám kněz při uvedení do liturgie dne přečíst antifonu z misálu. 

Úkon kajícnosti

Po pozdravení lidu následuje úkon kajícnosti, při němž se celé shromáždění modlí formuli všeobecného vyznání hříchů. (IGMR 51–52) Koná-li se úkon kajícnosti třetí formou, tedy se zvoláním Pane smiluj se a vloženými "tropy", tyto tropy, např. "Byls poslán uzdravovat duše," se mohou zpívat. 

Kyrie, eleison (Pane, smiluj se)

Starobylá invokace Kyrie je „zpěv, kterým věřící oslavují Pána a vyprošují si jeho milosrdenství“. (IGMR 52) Pokud není Kyrie zahrnuto do úkonu kajícnosti, zpívá se nebo pronáší se hned po něm. Obvykle se zpívá jako dialog mezi liturgickým shromážděním a sborem nebo zpěvákem (kantorem). Každé zvolání se opakuje zpravidla dvakrát. 

Žehnání vody a kropení lidu

„V neděli, zvláště v době velikonoční, se může obvyklý úkon kajícnosti nahradit svěcením vody a pokropením lidu na památku křtu.“ (IGMR 51) Slova žehnání vody je možno zpívat. Zpěv doprovázející pokropení lidu svěcenou vodou by měl mít výslovně křestní charakter. 

Sláva na výsostech Bohu

„Sláva na výsostech Bohu je velmi starý a úctyhodný hymnus. Tímto chvalozpěvem církev, shromážděná v Duchu Svatém, oslavuje a prosí Boha Otce a Beránka. Text tohoto chvalozpěvu nelze nahradit jiným […] Zpívá se nebo říká o nedělích mimo dobu adventní a postní, též o slavnostech a svátcích a při význačných příležitostech.“ (IGMR 53)

Zpěv Sláva na výsostech Bohu zahajuje kněz, anebo zpěvák nebo sbor. Zpívají ho buď všichni, nebo se ve zpěvu střídá lid se sborem či zpěvákem, nebo ho zpívá samotný sbor. Pokud se nezpívá, recitují ho buď všichni společně, nebo se v recitaci střídají dvě části shromáždění. Zhudebnění Sláva na výsostech Bohu bez opakování umocňuje jasnější vyjádření textu; doplnění refrénů je však dovoleno, pokud tyto refrény vybízejí k účasti shromáždění.

Sláva na výsostech Bohu se nesmí přesouvat do jiné části mše, než kterou určuje Římský misál. Nemá se např. použít místo vstupního zpěvu nebo při pokropení lidu svěcenou vodou.

Vstupní modlitba

Vstupní modlitba vyjadřuje povahu slavené mše. Ve chvíli ticha před ní je čas na soustředění. Kněz vybídne všechny přítomné k modlitbě a po krátké chvíli mlčení zazpívá nebo přednese vstupní modlitbu. (IGMR 54)

Biblická čtení

Bohoslužba slova je tvořena čteními z Písma svatého a mezizpěvy. Když lid přijímá Boží slovo do srdce i mysli a když na ně odpovídá zpěvem, pak si „toto Boží slovo […] přivlastňuje“. (IGMR 55)

Biblická čtení se obvykle hlasitým, zřetelným a pozorným způsobem předčítají (OLMP 14), ale mohou se také zpívat. Zpěv má být takový, aby "nezatlačil do pozadí slova, ale aby je spíše vyzvedl". (OLMP 14)

Závěrečné zvolání Slyšeli jsme slovo Boží se může zpívat i v případě, že čtení zpívána nejsou. Zazpívat ho může i někdo jiný než lektor. Všichni pak odpovídají zvoláním Bohu díky. "Shromážděný lid tak prokazuje úctu Božímu slovu, které přijal s vírou a vděčností." (OLMP 18)

Responsoriální žalm

Responsoriální žalm následuje po prvním čtení. Protože je integrální součástí bohoslužby slova je sám také čtením z Písma, má velký liturgický a pastorační význam. (OLMP 19–22; IGMR 61) Responsoriální žalm se vztahuje ke čtení, po němž následuje, a jeho účelem je podpořit rozjímání nad Božím slovem. Jeho hudební ztvárnění by tomu mělo napomoci, ale mělo by se pečlivě dbát o to, aby nezastínilo ostatní čtení. (OLMP 19)

"Responsoriální žalm se má zpravidla zpívat." (OLMP 20) Nejlepší způsob jeho provedení je responsoriální zpěv: "Žalmista neboli zpěvák žalmu přednáší žalmové verše a celé shromáždění se účastní zpěvem odpovědi." (OLMP 20) Pokud to možné není, zpívá se žalm vcelku bez odpovědi shromáždění.

Protože žalm je řádnou formou zpívané modlitby, "má se využít všeho, co může podpořit zpěv celého shromáždění" (OLMP 21) v  té kultuře, včetně výjimečných možností, které nabízí mešní lekcionář. Vedle vlastního žalmu nebo žalmu odpovídajícího liturgické době se responsoriální žalm může vzít také z Graduale Romanum nebo Graduale simplex, nebo to může být antifona a žalm z jiné sbírky žalmů a antifon, včetně parafrázovaných žalmů nebo žalmů veršovaných, ale za předpokladu, že byly schváleny biskupskou konferencí nebo diecézním biskupem.

Písně a hymny, které nejsou ani alespoň parafrází žalmu, se místo responsoriálního žalmu nesmějí použít nikdy. (IGMR 61)

Pokud není možné žalm zpívat, může se zpívat alespoň odpověď - lektor přitom čte verše žalmu mezi odpověďmi "způsobem vhodným pro přemýšlení (rozjímání) o Božím slově". (OLMP 22; 21)

Aklamace před evangeliem

Po čtení, které bezprostředně předchází evangeliu, se zpívá Aleluja nebo jiný předepsaný zpěv, jak to vyžaduje liturgická doba. Tato aklamace tvoří samostatný obřad či úkon, jímž shromáždění věřících vítá Pána, který k němu má promlouvat, pozdravuje ho a zpěvem vyznává svou víru. Aklamaci zpívají všichni vstoje, začíná schola nebo kantor a může se i opakovat; vložený verš ovšem zpívá schola nebo kantor.

Aleluja se zpívá po celý rok mimo dobu postní. Příslušné verše se berou buď z lekcionáře, nebo z Graduale. V době postní se místo Aleluja zpívá verš před evangeliem, uvedený v lekcionáři. Také se může zpívat jiný žalm neboli traktus, uvedený v Graduale. (IGMR 62)

Jako zpěv před evangeliem se může zpívat buď text uvedený pro jednotlivé dny anebo libovolný z textů vybraných pro příslušnou liturgickou dobu. Mimo dobu postní se na začátku a na konci, popř. i uprostřed verše, zpívá Aleluja. Může se také pokaždé dvakrát či třikrát opakovat. V době postní se před evangeliem zpívá pouze příslušný verš bez Aleluja. Může se však vkládat, místo Aleluja, zvolání Chvála tobě, Kriste, Králi věčné slávy.

Pokud se text zpěvu před evangeliem nezpívá, může se vynechat. Svou povahou i složením vyžaduje tento text nutně, aby byl zpíván. Nebylo by proto vhodné, kdyby měl být pouze přečten. V liturgické tradici západní i východní církve byla vždy příprava na evangelium doprovázena zpěvem. 

Sekvence

Sekvence je liturgický hymnus, který se v určité dny zpívá před aklamací před evangeliem. Sekvence je závazná o lavnosti Zmrtvýchvstání Páně (Victime paschali laudes) a o slavnosti Seslání Ducha Svatého (Veni, Sance Spiritus). (IGMR 64) Sekvenci je možné zpívat (ve velikonočním oktávu (Victime paschali laudes) o slavnosti Těla a krve Páně (Lauda, Sion, Salvatorem) a o památce Panny Marie Bolestné (Stabat Mater).

Sekvenci mohou zpívat všichni dohromady, nebo se může střídat shromáždění se sborem či zpěvákem, nebo zpívá sbor či zpěvák sám. Je možno použít text z mešníh lekcionáře, nebo se může zpívat nějaká veršovaná parafráze sekvence, pokud pochází ze schválené sbírky liturgických písní.

Evangelium

Evangelium se zpravidla hlasitým, zřetelným a pozorným způsobem předčítá, ale může se také zpívat. (OLMP 14) Zpěv má být takový, aby "nezatlačil do pozadí slova, ale aby je spíše vyzvedl". (OLMP 14) "Pozdrav, oznámení Slova svatého evangelia a zakončení Slyšeli jsme slovo Boží je vhodné zpívat, aby shromážděný lid mohl stejně na pozdrav odpovědět – i když se evangelium jenom čte. Tak se vyzvedne důležitost čtení evangelia a u posluchačů se oživí víra." (OLMP 17). 

Chorální nápěvy pro zpěv evangelia o některých slavnostech naleznete zde.

Vyznání víry

Vyznání víry (krédo) je odpověď na slyšené Boží slovo. Říká nebo zpívá se o nedělích, slavnostech a jiných významných příležitostech. Protože je vyjádřením víry, kterou má „všechen shromážděný lid“ (IGMR 67), mělo by se pečlivě dbát o to, aby na něm měli účast všichni, ať už je zpívané nebo recitované. „Zpívá-li se, začíná kněz nebo podle vhodnosti zpěvák [kantor] nebo schola [sbor], zpívají je však všichni společně, nebo střídavě se scholou.“ (IGMR 68)

Přímluvy

„Na Boží slovo, které s vírou přijal, lid jistým způsobem odpovídá v přímluvách neboli modlitbě věřících a vykonává úkol svého křestního kněžství tím, že prosí Boha za spásu všech lidí.“ (IGMR 69, Srov. OLMP 31, 53) Protože přímluvy mají strukturu litanií, je vhodné, aby se zpívaly – za předpokladu, že jim bude ve zpívané podobě rozumět. Nebo je možno zpívat pouze výzvu k modlitbě a odpověď, nebo také jenom odpověď.

Příprava darů

Poté, co byl připraven oltář, přinášejí lidé knězi nebo jáhnovi dary chleba a vína. Tento průvod může být provázen zpěvem k přípravě darů. (Srov. IGMR 37b, 111) Tento zpěv „má trvat aspoň tak dlouho, dokud se dary neuloží na oltář.“ (IGMR 74) Pro tento zpěv platí stejná pravidla jako pro vstupní zpěv.

I v případě, že se obětní průvod nekoná, může obřady přípravy darů doprovázet zpěv. (Srov. IGMR 74) Vhodná je také instrumentální hudba.

Eucharistická modlitba

Eucharistická modlitba je středem a vrcholem celého slavení eucharistie. Kněz vyzývá věřící, aby se k němu připojili, a jménem celého shromáždění se modlí eucharistickou modlitbu skrze Ježíše Krista v Duchu Svatém k Bohu Otci. Eucharistická modlitba má za cíl „spojení celého shromáždění věřících s Kristem ve vyznávání velikých činů Božích a v podání oběti. Eucharistická modlitba vyžaduje, aby jí všichni naslouchali s úctou a mlčky.“ (IGMR 78) Hlasem vyjadřují věřící svou vnitřní účast tehdy, když se zapojují do eucharistických aklamací.

Eucharistická modlitba je jeden liturgický úkon sestávající z několika částí: úvodního dialogu, díkůvzdání neboli preface (děkovný chvalozpěv), Svatý (společný zpěv lidu uzavírající prefaci), svolávání Ducha Svatého (epikléze), zprávy o ustanovení eucharistie, aklamace tajemství víry, anamnéze, obětování, proseb a závěrečné doxologie s Amen. (Srov. IGMR 79)

Aby jasněji vynikla obřadní jednota eucharistické modlitby, doporučuje se držet jednotný styl hudebních prvků této modlitby, zvláště Svatý, aklamace tajemství víry a velkého Amen. Jak jen je to možné, měly by prvky jako dialog preface a preface být zpívány v poloze, která co nejlépe odpovídá tónině a modu ostatních zpívaných částí eucharistické modlitby.

Zpívaná preface

Eucharistická modlitba začíná dialogem mezi knězem a lidem, kterým se vyjadřuje jejich vzájemné společenství při přinášení eucharistické oběti. Věřící jsou vedeni k tomu, „aby Bohu vzdávali díky, aby obětovali neposkvrněnou oběť nejenom rukama kněze, nýbrž spolu s ním.“ (IGMR 95) Protože dialog preface patří k nejdůležitějším dialogům mše, je velmi vhodné, aby se zpíval, zvláště o nedělích a při dalších slavnostních příležitostech. (Srov. IGMR 40)

Lid se eucharistické modlitby účastní pozorným nasloucháním slovům, která zpívá nebo pronáší kněz, a spojením srdcí a myslí s úkony modlitby. Hlasy věřících by se měly spojit v aklamacích eucharistické modlitby, včetně Svatý, velkého kosmického provolání chvály; dále v aklamaci po Tajemství víry, kterou se věřící podílejí na uchování památky Kristova velikonočního tajemství; a dále v Amen, které následuje po závěrečné doxologii a kterým vyjadřují souhlas s celou modlitbou. Tyto aklamace by se měly zpívat, zvláště o nedělích a slavnostech. (Srov. IGMR 40)

Zpívané aklamace

Protože eucharistická modlitba je ústřední činností celého slavení, měli by kněží, pokud je to možné, zpívat alespoň ty části, které mají v Římském misálu uvedenou notaci (pro Český misál je notace k dispozici v Mešním řádu, tzv. „zpívací misál“), a to alespoň o nedělích a slavnostnějších příležitostech. K těmto částem patří úvodní dialog a preface, výzva Tajemství víry k aklamaci lidu a závěrečná doxologie. Není dovoleno tiše recitovat eucharistickou modlitbu ve chvíli, kdy se zpívá Svatý. 

Také je vhodné, zvláště při slavnostních příležitostech, aby kněží zpívali eucharistickou modlitbu, jak je uvedeno v Mešním řádu, schváleném Českou biskupskou konferencí. „Zatímco kněz recituje eucharistickou modlitbu, ‚je nevhodné modlit se něco jiného nebo zpívat. Proto také varhany a jiné hudební nástroje zmlknou,‘ výjimkou jsou náležitě schválené aklamace lidu.“ (Redemptionis Sacramentum 53) „Ty části, které mají všichni koncelebranti pronášet společně a které jsou v misále opatřeny notami, je chvályhodné zpívat.“ (IGMR 218)

Obřady přijímání

Vrcholnem obřadů přijímání je přijetí eucharistie. Předcházejí mu obřady, v nichž se věřící připravují na přijetí těla a krve Páně jako duchovního pokrmu. (Srov. IGMR 80) 

Modlitba Páně

Obřady, kterými se věřící připravují na svaté přijímání, začínají modlitbou Páně. Pokud se modlitba Páně zpívá, měli by všichni zpívat také doxologii. Pokud je to možné, kněz zpívá také výzvu k modlitbě a embolismus.

Pozdravení pokoje

Krátký čas, který vyžaduje pozdravení pokoje, nesmí být prodlužován zpěvem nějaké písně.

Obřad lámání chleba a Beránku Boží

Kněz opakuje čin Kristův při poslední večeři na znamení, že všichni, kdo budou jíst z tohoto jednoho chleba, jsou v Kristu jedno tělo. Obřad lámání chleba je doprovázen litanickým zpěvem Beránku Boží. „Schola nebo zpěvák obvykle zpívá nebo aspoň nahlas říká prosebné volání Beránku Boží a lid odpovídá. Toto volání doprovází lámání chleba, a proto se může opakovat, kolikrát je třeba, než se lámání dokončí. Nakonec se uzavře slovy daruj nám pokoj.“ (IGMR 83) Pokud se Beránku Boží zpívá opakovaně jako litanie, mohou se použít christologické invokace s jinými texty. V takovém případě je vždy první a poslední invokací Beránku Boží.

Zpěv k přijímání

Kněz přijme tělo a krev Páně a podává svaté přijímání věřícím. Přitom se zpívá zpěv k přijímání; nezpívá-li se, může někdo z přisluhujících nebo sám kněz přečíst antifonu k přijímání z misálu. 

„Když kněz přijímá svátost, začíná zpěv k přijímání. Jeho posláním je vyjádřit jednotou hlasů duchovní jednotu přijímajících, ukázat radost srdce a zdůraznit, že průvod těch, kdo jdou přijímat eucharistii, má charakter ‚společenství‘.“ (IGMR 86) Zpěv začíná ihned a „pokračuje během přijímání věřících“. (IGMR 86) Zpěv k přijímání může zpívat lid se sborem nebo zpěvákem (kantorem), nebo sbor sám. Protože zpěv k přijímání vyjadřuje jednotu těch, kdo jdou v průvodu a přistupují k přijímání Nejsvětější svátosti, doporučuje se, aby ho zpívali všichni. Zpěv lidu by měl vynikat.

Je několik možností, odkud zpěv k přijímání vzít, včetně odpovídající antifony z Graduale Romanum, antifony odpovídající liturgické době z Graduale simplex (antifony z Graduale Romanum a Graduale simplex se mohou zpívat latinsky nebo ve vernakulárním jazyce, viz např. Olejníkovy graduály či propria zhudebněná dalšími autory – P. Eben, K. Bříza, Z. Pololáník, B. Korejs...), antifony nebo žalmu ze sbírky schválené pro liturgické užití nebo jiné vhodné liturgické písně. (Srov. IGMR 87)

Při výběru zpěvu k přijímání vhodného pro eucharistickou hostinu, při níž jsme tak hojně zahrnováni Božím požehnáním, by se měly hledat texty, jejichž námětem je radost, úžas, jednota, vděčnost a chvála. Ve shodě se starobylou tradicí římské liturgie se může zpěv k přijímání vracet k tématům čtení z evangelia toho dne. Vhodné je rovněž vybrat takový zpěv k průvodu k přijímání, v němž se zrcadlí daná liturgická činnost, tj. požívání Kristova těla a pití jeho krve.

Zpěv k přijímání, který se zpívá při průvodu věřících přistupujících k přijímání, je zvláštní výzvou. Věřící jsou povzbuzováni k stále hlubšímu chápání podstatně komunitního charakteru průvodu k přijímání. Aby se povzbudila účast věřících v „jednotě hlasů“, doporučuje se zpívat žalmy responsoriálním způsobem nebo písně se snadno zapamatovatelnými refrény. Obecné platí, že těchto refrénů musí být, zvláště pokud jsou nové, omezený počet a musejí se často opakovat, aby se s nimi věřící důvěrně obeznámili.

Pokud je průvod k přijímání dlouhý, může být žádoucí zpěv více než jedné skladby. V takovém případě se mohou kombinovat skladby pro shromáždění a pro samotný sbor. Sbory, které toho jsou schopny, mohou zpívat vlastní zpěv k přijímání z Graduale Romanum, jako gregoriánský chorál nebo v polyfonní adaptaci, anebo jiné vhodné chorální skladby. Ducha jednoty a radosti může povzbudit také instrumentální hudba. Jestliže se zpívá nějaký hymnus nebo píseň po přijímání, „je třeba zpěv k přijímání včas ukončit“. (IGMR 86) Po přijímání je také vhodné, aby celé shromáždění na chvíli spočinulo v mlčenlivé reflexi.

Při výběru žalmu nebo písně pro obřad přijímání by měl být brán zřetel na ducha toho kterého liturgického období. O většině nedělí a v další dny by bylo vhodné zpívat jeden z žalmů, které jsou tradičně spojovány s účastí na eucharistické hostině, jako jsou žalmy 23 (22), 34 (33) a 147 (146–147). Rovněž je možné čerpat z bohatého repertoáru liturgických písní, které vyjadřují radost z účasti na večeři Páně a úžas nad ní.

Mělo by být postaráno o to, aby také hudebníci (zpěváci a instrumentalisté) „mohli snadno přistoupit k přijímání“, (IGMR 86) Protože zpěv k přijímání začíná v okamžiku, kdy kněz přijímá Nejsvětější svátost, zpěváci a ostatní hudebníci mohou k přijímání přistoupit na konci průvodu k přijímání.

Zpěv a modlitba po přijímání

„Když podávání skončí, kněz i věřící se mohou chvíli potichu modlit. Celé shromáždění může též zpívat žalm či jiný chvalozpěv nebo hymnus.“ (IGMR 88) Zpěv po přijímání by měl obrátit pozornost shromáždění na tajemství svatého přijímání, na kterém má účast, a nikdy by neměl obracet nenáležitou pozornost k sboru nebo ostatním hudebníkům. Shromáždění věřící mohou, pokud by k tomu povaha dané skladby vybízela, při zpěvu po přijímání stát.

Kněz může zpívat modlitbu po přijímání, anebo její závěrečnou formuli. Na závěr modlitby celé shromáždění na znamení souhlasu zpívá Amen.

Závěrečné obřady

Zvláště o nedělích a jiných slavnostních příležitostech může kněz zpívat požehnání a shromáždění může zpívat Amen. Propuštění lidu může zpívat jáhen nebo kněz, shromáždění pak zpívá Bohu díky.

Není nutné zpívat zpěv při odchodu kněze a ministrantů, (IGMR 90) ale pokud je to zvykem, po propuštění lidu se mohou všichni připojit ke zpěvu hymnu nebo písně. Pokud se zpívá závěrečná píseň, průvod přisluhujících by měl být uspořádán tak, aby skončil s poslední slokou písně. Někdy, např. když se zpíval zpěv po přijímání, může být vhodné využít na závěr jiné možnosti než společný zpěv. Mezi ně patří chorální nebo instrumentální skladba, nebo – zvláště v době postní – ticho.