Teologie liturgické hudby
Posvátná hudba jakožto nedílná součást slavnostní liturgie s ní má společný všeobecný cíl, totiž slávu Boží a posvěcení a vzdělání věřících. Přispívá ke zvětšení krásy a lesku obřadů církve. Protože je jejím hlavním úkolem obdařit vhodnou melodií liturgický text, který se předkládá mysli věřících, je vlastním smyslem posvátné hudby dodat tomuto textu větší účinnost, aby tak byli věřící snáze povzbuzeni ke zbožnosti a lépe disponováni pro přijetí plodů milosti, které jsou vlastní slavení přesvatých tajemství.
Posvátná hudba musí mít tedy ve vynikajícím stupni vlastnosti, které jsou charakteristické pro liturgii, totiž posvátnost a správnost forem. Z toho vyplývá její další rys, kterým je všeobecnost. Musí být svatá a tedy vyloučit všechnu světskost nejen sama v sobě, ale také ve způsobu, jakým je prováděna hudebníky. Musí být pravým uměním, protože jinak není možné, aby měla na duši toho, kdo ji poslouchá, tu účinnost, kterou církev zamýšlí. Konečně musí být také všeobecná. To znamená, že i když je každému národu dovoleno, aby v hudbě prováděné v kostele připustil ty formy, které jistým způsobem tvoří specifický charakter umění tohoto národa, přesto tyto formy musí být podřízeny všeobecným rysům posvátné hudby, aby nikdo z jiného národa neměl při jejím poslouchání nedobrý dojem.
(Tra le sollecitudini, 1-2)
„Chvála hlasem je nutná na to, aby byl cit člověka povzbuzen k Bohu. A proto, cokoliv k tomu může být užitečné, vhodně se používá ke chvále Boha… A proto bylo zdravě ustanoveno, aby ke chvále Bohu byly brány zpěvy, aby duše slabých byly více povzbuzovány ke zbožnosti.“
(sv. Tomáš Akvinský, ST II-II q. 91 a. 2 co.)
„Pokud je hudba symfonií vibrací, které pracují v dokonalé harmonii, proporcích a rytmu, pak naše původní hudba je zrcadlovou reflexí původní hudby Boží. Když pracuje správně, vychází naše hudba z Boží hudby a míří zpět k Němu.“
(J. M. Talbot, The Music of Creation: foundations of a Christian Life, s. 16.)
„Hudba stojí nablízku imanentnímu smyslu, neboť je, stejně jako on, vývojem. Oba jsou dynamičtí, nevyslovitelní a řeč převyšující. Hudba je, jako všechna umění ale snad ještě více, logická. Je hraničním bodem lidskosti a na této hranici začíná Božské. Je věčnou připomínkou toho, že lidé mohou tušit, kdo je Bůh, věčný – prostý, rozmanitě a dynamicky plynoucí v sobě samém a ve světě jako Logos.“
(H. U. Balthasar, Die Entwicklung der musikalischen Idee, s. 40–41.)
„Církevní hudební tradice představuje nedocenitelný poklad, který vyniká nad ostatní umělecké projevy především tím, že je to bohoslužebný zpěv, vázaný na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie.“
(Sacroscanctum concilium, č. 112)
„Kde se člověk setkává s Bohem, tam si už s pouhou řečí nevystačí. Probouzí se ty oblasti jeho existence, které se samy stávají zpěvem.“
(Joseph Ratzinger)