Neděle - střípky z historie

---

Obsah: Svědectví prvních staletí • Kvatembrové dny • Votivní bohoslužby

---

Svědectví prvních staletí 

Jeden z prvních popisů nedělní mše svaté se nachází ve Skutcích apoštolů (20,6-7). Zde se mluví o tom, že se křesťané první den v týdnu, tedy v noci ze soboty na neděli, sešli k lámání a k poslouchání promluvy apoštola Pavla, která se protáhla do půlnoci, takže jeden mladík při ní usnul a vypadl z okna. Kromě Písma také nejstarší mimobiblické prameny ukazují na neděli jako den, v němž se křesťané shromažďují, aby slavili mši svatou. List legáta Plinia Mladšího, který se pro císaře Trajána musel podílet na pronásledování křesťanů v Bithynii, potvrzuje že se nedělní shromáždění ve skutečnosti konala v noci ze soboty na neděli. Slavení eucharistie na začátku prvního den po sobotě (podle našeho chápání tedy v sobotu večer), nebo o nedělním úsvitu odpovídá skutečnosti Kristova zmrtvýchvstání, ale též realitě pronásledování. Kvůli praktičnosti byla nedělní bohoslužba po skončení pronásledování přesunuta na dopoledne, jak o tom svědčí Liber pontificalis.  

Od mučedníka Justiniána se dozvídáme, že tak jako v době velkého apoštola, i o 100 let později mohla délka bohoslužby (zejm. četby Pavlových listů) variovat podle potřeby a možností. Koncil ve španělské Elvíře je prvním dokladem o právně zakotvené povinnosti nedělní účasti na mši (spolu s trestem dočasné exkomunikace při třech absencích). 

Ze židovství převzali křesťané praxi dvou postní dní v týdnu; jako se neděle stala protikladem židovské soboty, tak se středa a pátek staly protikladem pondělí a čtvrtka. Z římského Hermova Pastýře i od afrického kněze Tertuliána se dozvídáme, že pro své postní dny křesťané používali původně vojenský termín statio - hlídka, bdění na stráži. 

   

1. - 2. stol.
Didaché (kap. 8 a 14)
Vaše posty ať nejsou posty pokrytců. Ti se totiž postí v pondělí a ve čtvrtek. Vy se však postěte ve středu a pátek. [...]		Αἱ δὲ νηστεῖαι ὑμῶν μὴ ἔστωσαν μετὰ τῶν ὑποκριτῶν. νηστεύουσι γὰρ δευτέρα σαββάτων καὶ πέμπτῃ· ὑμεῖς δὲ νηστεύσατε τετράδα καὶ παρασκευήν. [...]
V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte.		Κατὰ κυριακὴν δὲ κυρίου συναχθέντες κλάσατε ἄρτον καὶ εὐχαριστήσατε.
Ignác z Antiochie (Magnesijským, 9)
I když [Boží proroci = apoštolové] setrvávali při starém řádu, jejich naděje byla nová. Neslavili již židovskou sobotu, nýbrž den Páně, v němž se skrze něho a jeho smrt zrodil i náš život.		Ει ουν οι εν παλαιοις πραγμασιν αναστραφεντες εις καινοτητα ελπιδος ηλθον, μηκετι σαββατιζοντες αλλα κατα κυριακην ζωντες, εν η και η ζωη ημων ανετειλεν δι αυτου και του θανατου αυτου
2. století
Plinius ml. (List Trajánovi, X, 96)
Tvrdili, že jejich jediná vina nebo chyba byla, že se shromažďovali v daném dni před rozedněním a zpívali píseň Kristu, jako by to byl bůh.		Affirmabant autem hanc fuisse summam vel culpae suae vel erroris, quod essent soliti stato die ante lucem convenire, carmenque Christo quasi deo dicere [...].
Pastýř Hermův (část 3, pod. 5)
Seděl jsem na jakési hoře. Postil jsem se tam a děkoval Pánu za vše, co mi učinil. Tu si ke mně sedl Pastýř. "Proč jsi sem přišel tak časně?", zeptal se. "Protože tu konám zastavení". "Co znamená to zastavení?" "Postím se, pane."		Νηστεύων καὶ καθήμενος εἰς τι κα εὐχαριστῶν τῷ κυρίῳ περὶ πάντων ὧν ἐποίησε μετ’ ἐμου, βλέπω τὸν ποιμένα παρακαθήμενόν μοι καὶ λέγοντα· Τί ὀρθρινὸς ὧδε ἐλήλυθας; Ὅτι, φημί, κύριε, στατίωνα ἔχω. Τί, φησίν, ἐστὶ στατίων; Νηστεία δὲ, φησί
Justin (1. Apologie, 67)
A v den nazývaný dnem Slunce přicházíme na jedno místo, z města i z venkova, a čte se z pamětí apoštolů a z písma proroků, dokud to čas dovoluje. Když předčitatel skončí, představený promlouvá a nabádá k napodobování těchto dobrých příkladů. Potom všichni povstaneme a modlíme se; pak, když skončí modlitby, přináší se, jak bylo řečeno, chléb a víno a voda; a hlava obce pronáší stejným způsobem modlitby a díky a lid vyjadřuje svůj souhlas slovem "Amen!" Potom se rozdává a dělí každý z posvěcených pokrmů a prostřednictvím jáhnů se doručí itěm, kteří nejsou přítomni. Zámožní a ochotní lidé sami od sebe dávají to, co chtějí; a shromážděné dary se předají představenému, který z nich přispívá sirotkům, vdovám, potřebným z důvodu nemoci i jiným, zatčeným a přišedším cizincům: pomáhá zkrátka každému, kdo strádá.		καὶ τῇ τοῦ ἡλίου λεγομένῃ ἡμέρᾳ πάντων κατὰ πόλεις ἢ ἀγροὺς μενόντων ἐπὶ τὸ αὐτὸ συνέλευσις γίνεται, καὶ τὰ ἀπομνημονεύματα τῶν ἀποστόλων ἢ τὰ συγγράμματα τῶν προφητῶν ἀναγινώσκεται, μέχρις ἐγχωρεῖ. εἶτα παυσαμένου τοῦ ἀναγινώσκοντος ὁ προεστὼς διὰ λόγου τὴν νουθεσίαν καὶ πρόκλησιν τῆς τῶν καλῶν τούτων μιμήσεως ποιεῖται. ἔπειτα ἀνιστάμεθα κοινῇ πάντες καὶ εὐχὰς πέμπομεν· καί, ὡς προέφημεν, παυσαμένων ἡμῶν τῆς εὐχῆς ἄρτος προσφέρεται καὶ οἶνος καὶ ὕδωρ, καὶ ὁ προεστὼς εὐχὰς ὁμοίως καὶ εὐχαριστίας, ὅση δύναμις αὐτῷ, ἀναπέμπει, καὶ ὁ λαὸς ἐπευφημεῖ λέγων τὸ Ἀμήν, καὶ ἡ διάδοσις καὶ ἡ μετάληψις ἀπὸ τῶν εὐχαριστηθέντων ἑκάστῳ γίνεται, καὶ τοῖς οὐ παροῦσι διὰ τῶν διακόνων πέμπεται. οἱ εὐποροῦντες δὲ καὶ βουλόμενοι κατὰ προαίρεσιν ἕκαστος τὴν ἑαυτοῦ ὃ βούλεται δίδωσι, καὶ τὸ συλλεγόμενον παρὰ τῷ προεστῶτι ἀποτίθεται, καὶ αὐτὸς ἐπικουρεῖ ὀρφανοῖς τε καὶ χήραις, καὶ τοῖς διὰ νόσον ἢ δι’ ἄλλην αἰτίαν λειπομένοις, καὶ τοῖς ἐν δεσμοῖς οὖσι, καὶ τοῖς παρεπιδήμοις οὖσι ξένοις, καὶ ἁπλῶς πᾶσι τοῖς ἐν χρείᾳ οὖσι κηδεμὼν γίνεται.
Shromažďujeme se tedy v den Slunce, protože je to první den, během kterého Bůh, když přeměnil temnotu a hmotu, vytvořil svět, a kdy Ježíš Kristus, náš Spasitel, vstal zmrtvých. Opravdu ho ukřižovali v předvečer Saturnova dne. Znovu se pak zjevil apoštolům a učedníkům nazítří po Saturnově dni, tedy v den Slunce, a přinesl jim učení, které jsme vám předložili k bedlivému prozkoumání.		τὴν δὲ τοῦ ἡλίου ἡμέραν κοινῇ πάντες τὴν συνέλευσιν ποιούμεθα, ἐπειδὴ πρώτη ἐστὶν ἡμέρα, ἐν ᾗ ὁ θεὸς τὸ σκότος καὶ τὴν ὕλην τρέψας κόσμον ἐποίησε, καὶ Ἰησοῦς Χριστὸς ὁ ἡμέτερος σωτὴρ τῇ αὐτῇ ἡμέρᾳ ἐκ νεκρῶν ἀνέστη· τῇ γὰρ πρὸ τῆς κρονικῆς ἐσταύρωσαν αὐτόν, καὶ τῇ μετὰ τὴν κρονικήν, ἥτις ἐστὶν ἡλίου ἡμέρα, φανεὶς τοῖς ἀποστόλοις αὐτοῦ καὶ μαθηταῖς ἐδίδαξε ταῦτα, ἅπερ εἰς ἐπίσκεψιν καὶ ὑμῖν ἀνεδώκαμεν.
3. století
Tertulián (De jejunio 14)
Proč dodržujeme postní dny ve středu a v pátek a postíme se ve dnech předcházejících svátkům? Pokud vy dodržujete něco ze [židovské] soboty, je to pouze půst o velikonocích z důvodu vyloženého jinde.		Cur stationibus quartam et sextam sabbati dicamus et ieiuniis parasceuen? Quamquam uos etiam sabbatum, si quando, continuatis, numquam nisi in pascha ieiunandum secundum rationem alibi redditam.
Hippolyt Římský (Komentář na knihu Daniel 1,20)
Když se dva národy (tj. židé a pohané) smluví, aby sváděli svaté, špehují svaté v příhodný den, přicházejí jako vetřelci do domu Páně když se všichni modlí a zpívají hymny Bohu, chytnou někoho, vedou ho ven a činí mu násilí slovy: pojďte s námi, dejte se s námi dohromady, uctěte bohy. Jinak budeme svědčit proti vám. A když ti nesouhlasí, vedou ho před tribunál a obviní ho z jednání proti dekretu Caesara a nechají ho odsoudit.
Didascalia apostolorum (II,59,2-3)
O dni Páně zanechte všeho a horlivě spěchejte do vašeho shromáždění, protože to je vaše chvála směřující k Bohu. Jakou by jinak měli omluvu u Boha ti, kdo se o dni Páně neshromažďují aby slyšeli slovo života a živili se božským pokrmem, který zůstává na věky?
4. století
r. 303 - Koncil v Elvíře
Pokud někdo z těch, kdo žijí ve městě, nenavštíví nedělní bohoslužbu po tři neděle, ať je na krátký čas vyloučen, aby byl přiměřeně potrestán.		Si quis in civitate positus tres dominicas ad ecclesiam non acceserit, pauco tempore abstineatur, ut correptus esse videatur.
r. 321 - Edikt Konstantinův
Císař Konstantin Elpidiovi. Všichni soudci a městské obyvatelstvo a všichni řemeslníci musejí odpočívat ve ctihodném dni slunce. Naopak rolníci, kteří se věnují obdělávání polí svobodně a bez zábran, ať se věnují zemědělství, neboť často se stává, že žádný jiný den není vhodnější pro svěření pšenice brázdám a révy příkopům, aby se neztratila přízeň, kterou pro tu chvíli poskytla nebeská prozřetelnost. Dáno 3. března Krispem a Konstantinem, konzuly v druhém období.
r. 325 - Nicejský koncil (kán. 20)
Jelikož existují osoby, které v den Páně a ve dnech Letnic klečí, zdá se svaté synodě dobré, aby se modlitba k Bohu konala vestoje, aby se všechny věci všude (v každé farnosti) dodržovaly stejným způsobem.		Forasmuch as there are certain persons who kneel on the Lord’s Day and in the days of Pentecost, therefore, to the intent that all things may be uniformly observed everywhere (in every parish), it seems good to the holy Synod that prayer be made to God standing.
Sv. Jeroným (In die dominica Paschae homilia)
Den Páně, den zmrtvýchvstání, den křesťanů, to je den náš. Proto je také nazýván dnem Páně, protože v něm vystupuje Pán vítězně k Otci. Je-li pohany nazýván dnem slunce, pak i my ochotně přisvědčujeme, neboť dnes vyšlo Slunce spravedlnosti, v jeho křídlech se ukrývá spása.
5. století
r. 514 Innocenc I (List do Gubbia 25)
Rozum jasně ukazuje, že sobota by měla být skutečně dnem půstu. Jestliže totiž slavíme den Páně kvůli posvátnému vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista, děláme tak nejen o Velikonocích, ale také na obraz tohoto dne v týdenním cyklu. Pak bychom jistě měli často zachovávat i tento druhý den v celém cyklu každého týdne, neboť jestliže se v pátek postíme kvůli utrpení Páně, neměli bychom přehlížet sobotu, která je uzavřena mezi dobou smutku a dobou radosti. Během těchto dvou dnů totiž apoštolové truchlili a skrývali se ze strachu před Židy. Nepochybujme tedy o tom, že si během těchto dvou dnů připomínáme památku postem, protože církevní tradice tvrdí, že v tomto dvoudenním rozpětí se přísně vzato nemají slavit svátosti. Toto uspořádání se má dodržovat každý týden, aby se památka tohoto dne slavila navždy.		Sabbato vero ieiundandum esse, ratio evidentissima demonstrat. Nam si diem dominicum ob venerabilem resurrectionem domini nostri lesu Christi non solum in Pascha celebramus, verum etiam per singulos circuios hebdomadarum ipsius diei imaginem frequentamus, ac sexta feria propter passionem domini ieiunamus, sabbatum praetermittere non debemus, qui inter tristitiam atque laetitiam temporis illius videtur inclusus. Nam utique constat apostolos biduo isto et in moerore fuisse et propter metum ludaeorum se occuluisse. Quod utique non dubium est in tantum eos ieiunasse biduo memoratur, ut traditio ecclesiae habeat, isto biduo sacramenta penitus non celebran. Quae forma utique per singulas hebdómadas est tenenda propter id quod commemoratio diei illius semper est celebranda.
6. století
Liber pontificalis (I, 9)
[Papež Telesfor ustanovil, že] běžně před devátou hodinou ranní nesmí nikdo sloužit mši, neboť o této hodině náš Pán vystoupil na kříž.		[...] omni tempore ante horae tertiae cursus nullus praesumeret missas celebrare, qua hora Dominus noster ascendit ad crucem, [...]
r. 589 - Koncil v Narbonne
Opováží-li se to někdo činit (pracovat v neděli), svobodný zaplatí soudci města šest úlomků zlata a poddaný dostane sto ran bičem.

Kvatembrové dny jako relikt starověkého týdne

V době, kdy bylo zvykem slavit mši svatou pouze v neděli, se v postní dny - středu a pátek - konala bohoslužba slova s několika čteními. Měla podobnou strukturu jako bohoslužba slova dnešní velikonoční vigilie - několik čtení, jimž odpovídá žalm a modlitba. Když se pak slavení eucharistie začalo rozšířilo i do dalších dní v týdnu, byla eucharistická část "připojena" k této bohoslužbě slova neprve právě ve středu a pátek, a bohoslužba se konala odpoledne (ve tři hodiny), po skončení postu. Právě kvůli postu byl čas později přesunut na poledne a ještě později na ráno. Z této snad kdysi celoroční praxe zbyly v pozdějším vývoji pouze čtyři momenty v církevním roce, tzv. suché dny v březnu, červnu, září a prosinci. Relikt původní postní bohoslužby slova vymizel v pátek a udržel se pouze ve středu: vlastní mši "předcházelo" ještě jedno čtení, jehož postní charakter je zřejmý z faktu, že při modlitbě se klečelo. Noc ze soboty na neděli suchých dní si ponechala svůj primitivní ráz - konala vigilie se šesti čteními (název "sobota dvanácti čtení" vychází z faktu, že čtení se kvůli mezinárodnímu charakteru shromáždění zvojovala a četla se latinsky i řecky), udělováním svátostí, a slavením eucharistie. Ve starých sakramentářích a antifonářích pro neděli nalezneme rubriku "domica vacat" - nechěle chybí, protože samotná eucharistie na závěr vigilie se slavila za nedělního rozbřesku. S malými úpravami a s přesunutím času bohoslužby na ráno si tyto suché dny ponechali svoji starověkou strukturu až do 20. století. 

5. století
Lev Veliký
Ve středu a v pátek se tedy budeme postit, avšak v sobotu v bazilice sv. Petra budeme slavit vigilii.		quarta igitur et sexta feria ieiuniemus, sabbato autem apud beatissimum Petrum apostolum vigilemus
6. století
Veronský sakramentář
Tento týden se věnujeme půstu desátého měsíce. Proto naléhavě povzbuzujeme víru vaší lásky, abychom po obvyklých procesích ve středu a v pátek naplnili samotný sobotní den slavnostními bděními,quatenus apostolicis suffragantibus meritis propitiationem dei nostri perseuerantiam deuitae seruitutis optineat.		Hac ebdomade nobis mensis decimi sunt recensenda ieiunia. Quapropter fidem uestrae dilectionis hortamur, ut eadem quarta et sexta feria solitis processionibus exsequentes, sabbatorum die hic ipsum uigiliis sollemnibus expleamus; quatenus apostolicis suffragantibus meritis propitiationem dei nostri perseuerantiam deuitae seruitutis optineat
8. století
Ordo romanus (39 <38>)
Ve středu se všechen klerus shromáždí jako obvykle v poledne. Schóla začně zpívat vstupní antifonu. Kněz jak je zvykem u oltáře zazpívá: Pán s vámi a Modleme se a jáhen: Klekněme k modlitbě. A po krátké době: Vstaňte. Kněz pronese modlitbu a všichni odpovědí: Amen. Podjáhen zazpívá čtní, následuje žalm. Když je skončen, zazpívá kněz: Modleme se. A následuje modlitba, čtení a žalm, potom evangelium. A mše pokračuje jako obvykle.		IIII feria [...] procedunt [...] omnis clerus, sicut mos est, hora VI. Enchoat scola antifona ad itroitum. Et psallit sacerdos secundum constuetudinem ad altare et dicit: Dominus vobiscum et Oremus; et diaconus: Flectamus genua, et post paululum Levate. Et dicit sacerdos orationem et respondeant omnes: Amen. [...] Et psallit subdiaconus et legit lectionem. Et sequitur responsorium. Et, ipso completo, psallit iterm sacerdos et dicit: Oremus. Et sequitur oratio, lectio et responsorio, deinde evangelium. Et completur missa sicut mos est.
V pátek se všichni shromáždí v poledne. Po vstupní antifoně kněz zazpívá vstupní modlitbu. Potom se čte čtení, následuje žalm a vše ostatní až do konce mše.		VI feria [...] procedunt omnes [...] hora VI. Post antiphonam ad introitum psallit sacerdos et dicit oratinoem. [...] Deinde legitur lectio et sequitur responsorium et cetera et complent missam.
Když nastane sobota dvanácti čtení, začne schola vstupní antifonu a papež a jáhni a ministranti se svícemi vyjdou jako obvykle ze sakristie. Když papež políbí oltář, zpívá u sedadla, jako obvykle. A když schola skončí Kyrie eleison, papež zazpívá: Pán s vámi, pak Modleme se; a jáhen: Klekněme k modlitbě a za chvílí Povstňte. A papež pronese modlitbu. Po té se čte čtení a následuje žalm. Tak se to opakuje pro každé čtení. Následuje kantikum tří mládenců, epištola a traktus. Po tom se koná kněžské / jáhenské svěcení. Když je skončeno, jáhen zazpívá evangelium a mše pokračje jako obvykle.		Sabbato autem veniente in XII lectiones [...] inchoat schola antiphonam ad introitum et procedit pontifex de sacrario et diaconi et cereostata, sicut mos est. Et, osculato altari, psallit ad sedem, sicut mos est. Et dum, conpleverit scola Kyrie eleison, dicit pontifex: Dominus vobiscum, dein oremus; et diaconus Flectamus genua, et post paululum: Levate. Et dat pontifex orationem. Et legitur lectio et sequitur responsorium. Similiter facit per omnes lectiones. Et sequitur benedictio et apostolo et tracto.<Post haec celebrabitur onsecartio ordinum [...eo benedictoque] diaconus imponit evangelium postea missa celebratur ordine suo>

Týden votivních mší

Ve vrcholném středověku se rozvinul starší zvyk votivních mši (který má své kořeny ve starověku ve mších za zemřelé) a ke každému dni v týdnu byla přiřazena připomínka světce nebo tajemství Páně. Středověcí autoři připisují tento rozvoj Alkuinovi, liturgistovi na dvoře Karla Velikého [i když zmínka o sv. Bonifácovi je anachronismem, prože ten již byl mrtev]. Jednotlivé dny a jednotlivá tajemství se později měnila, ale dostala se také do Římského misálu vydaného svatým papežem Piem V. 

Alkuinův životopis
Alkuin slavil každý den mši s velkou a pro jednotlivé dny měl určené vlastní formuláře.		Celebrabat omni die missarum solemnia multa cum honestatis diligentia, habens singulis hebdomadae diebus missas deputatas proprias
11. stol. - Bernold z Konstnice (Micrologus, kap. 60)
Ještě je třeba vědět, že Alkuin, liturgista císaře Karla, na žádost arcibiskupa Bonifáce sestavil mešní formuláře o Svaté Trojici; a pro pondělí formulář o moudrosti, pro úterý o Duchu svatém,   pro středu o lásce, pro čtvrtek o andělech, pro pátek o kříži, pro sobotu o Panně Marii.		Sciendum autem quemdam Albinum magistrum Caroli imp. rogatu sancti Bonifacii archiepiscopi, ut aiunt, missales orationes de Sancta Trinitate composuisse, et in secunda feria de sapientia, in tertia de Spiritu sancto, in quarta de charitate, in quinta de angelis, in sexta de cruce, in Sabbato de sancta Maria
16. stol. - Missale romanum
pondělí o Nejsv. Trojici úterý o andělech středa o apoštolech čtvrtek o Duchu svatém pátek o sv. kříži sobota o Panně Marii		Feria ii de sanctissima Trinitate Feria iii de Angelis Feria iv de Apostolis Feria v de Spiritu sancto Feria vi de Cruce sabbato de sancta Maria