Nešpory

Večerní chvály neboli nešpory jsou (spolu s ranními chválami) podle úctyhodné tradice celé církve stěžejní body liturgie hodin. Tato modlitba slouží k tomu, abychom poděkovali za skončený den a požádali za odpuštění hříchů, abychom si připomněli naše vykoupení a svou naději obrátili k našemu Pánu, světlu, které nezapadá. Proto také tato modlitba (mimo Řím) začínala poděkováním zapálením lampy či svíce a poděkováním za světlo. Ve starověku se k večerní modlitbě v kostele scházeli lidé běžně, a také dnes církev vybízí, aby se nešpory slavily pokud možno společně - kněží žijící společně, kněží ve farnostech spolu s věřícími, rodiny, společenství.

Církevní otcové o večerních chvalách

"Po skončení dne jsme povinni poděkovat za to, co nám v tomto dni bylo dáno a co jsme s úspěchem vykonali, a jestliže jsme čím zhřešili vědomě či nevědomě či skrytě, ve slovech, skutcích či zůstalo-li to uzavřeno jen v našem srdci, za to vše musíme u Boha prosit o odpuštění. A také je prospěšné znovu projít vše, co jsme udělali, abychom znovu neupadli v podobné hříchy."

(Sv. Basil Veliký, Regulae fusius tractatae)

"Stejne tak, když zapadá slunce na konci dne, je třeba opět se modlit. Neboť protože Kristus je pravým sluncem a pravým světlem, na sklonku dne prosíme, aby světlo novým zpusobem zářilo na nás, úpěnlivě žádáme příchod Krista, který nám dá milost věčného jasu. (…) Jestliže nám Písmo představuje Krista jako opravdové slunce a skutečný den, pak žádná hodina nebrání křesťanům v povinnosti se často a neustále klanět Bohu."

(Sv. Cyprián, De oratione dominica)

"Večer, když je přítomen biskup, jáhen přinese lucernu a postaví se uprostřed přítomných věřících a přednese díky [...]: Díky vzdáváme Tobě, Pane, skrze Tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, skrze něj jsi nás osvítil a zjevil nám světlo neporušitelné. Když jsme překonali délku dne, přicházíme na počátku noci nasyceni světlem dne, které jsi stvořil k našemu nasycení. Když nyní z Tvé milosti nepostrádáme světlo večera, chválíme Tě a oslavujeme Tě skrze Tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána; skrze něj Ti (patří) sláva, moc a čest s Duchem svatým nyní i vždy až na věky věků. Amen. A všichni odpoví: Amen.

(Apoštolská tradice)

Je možné "svatě rozumět také oné pravé večerní oběti, kterou Pán a Spasitel svěřil apoštolům při večeři, když ustanovoval posvátné tajemství církve, nebo kterou sám druhého dne zvednutím svých dlaní za spásu celého světa obětoval svému Otci jako večerní oběť, totiž když nastal večer, tj. konec věků"

(Kassián, De institutione coenobiorum)

"Neboť to je kadidlo a světlo lamp, které obětujeme Bohu stejně jako slavení tajemství posvátného stolu."

(Theodor z Cyrrhu)

Struktura večerních chval

Úvodní verš

V. Bože, pospěš mi na pomoc.
O. Slyš naše volání.
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému. Jako byla na počátku i nyní i vždycky, a na věky věků. Amen.
Aleluja (v době postní se vynechává).

Toto úvodní zvolání, které do modlitby hodin zavedl svatý Benedikt, je citací 2. verše ze žalmu 70. Mnich Kasián ze 4. století říká, že "Jestliže chcete žít v neustálém pamatování na Boha, musíte mít před sebou tuto formuli modlitby", a podle církvních otců je třeba jej používat při útoku démonů, v protivenstvích, v pokušení, při smutku a omrzelosti, při nesoustředěnosti, nespavosti, na cestě, v povinnostech, při práci. Začínání každé hodinky breviáře tímto veršem tedy ukazuje, že denní modlitba církve je ustavičnou modlitbou, která má rozhořet modlitbu srdce podobným způsobem, jako na Východě například modlitba Ježíšova jména.

Úvodní zvolání je doprovázeno znamením kříže, neboť již podle kněze Tertuliána ze 2. století je zvykem křesťanů doprovázet každou svou činnost znamením, v němž jsme byli vykoupeni. Doxologie neboli provolání slávy Trojjedinému Bohu předznamenává, k čemu nšpory slouží: Abychom se my sami stali chválou Boží slávy (srov. Ef 1, 12).

Hymnus

Hymnus je jedna z mála nebiblických součástí denní modlitby církve. Proto také dlouho trvalo, než se stal součástí římské liturgie (asi ve 12. století), součástí jiných liturgií byl přitom již od 4. století, nejprve v Sýrii proti heretikům a jejich písním, brzy pak také v Galii, Miláně či u Benediktových mnichů. V dnešním breviáři jsou zařazeny zejména hymny dávné církevní tradice, autorem několika z nich je svatý Ambrož. V českém breviáři se používá mnoha starých českých duchovních písní, některé z nich mají původ již ve středověku. Hymnus je zařazen tak, aby dával každé části dne, svátku či liturgické době vlastní zabarvení, večerní hymny se proto velmi často týkají zapadajícího slunce a Krista, který je světlem, které nezhasíná, poděkování za den, prosbu za odpuštění hříchů a ochranu. Protože je hymnus básnickým textem, je vhodné - pokud je to jen trochu možné - jej zpívat.

Psalmodie

Modlitba žalmů

Žalmy jsou básně, které složili svatí spisovatelé ve Starém zákoně s přispěním Ducha Božího. Církev je používá, neboť ony už od svého vzniku pozdvihují srdce lidí k Bohu, vzbuzují v nich svaté nadšení a povzbuzují věřící, aby ve štěstí vzdávali díky, a v neštěstí jim dodávají útěchu a duševní pevnost. Protože žalmy patří do Starého zákona, uvádějí jen stín ono naplnění časů, které se ukázalo v Ježíši Kristu Pánu. Proto je před každým žalmem v breviáři uveden jeho nadpis, shrnující hlavní smysl žalmu pro život člověka, a také kurzívou myšlenka z Nového Zákona či z církevních Otců, která pomáhá žalmu rozumět křesťansky. Toto vše, včetně antifon, nám má při modlitbě žalmu pomoci, neboť se může stát, že jsou nám žalmy - pro svou kulturní a historickou vzdálenost - málo srozumitelné. S touto potíží se ale potýkali křesťané již ve starověku. A opat Poemen jim k tomu říkal, že tak jako "zaklínač hadů nerozumí vždy slovům, která říká, ale had jim rozumí a poslouchá; podobně i my nechápeme dokonale smysl žalmu, zato však démoni je chápou a zhrozeni prchají" (Špidlík, Spiritualita křesťanského východu).

U žalmů v liturgii také platí, že se je nemodlíme pouze za svou osobu, ale i jménem celého Kristova Těla, ba dokonce jménem samého Krista. Kdo má toto na zřeteli, tomu nevzniknou nesnáze, zpozoruje-li snad, že se city jeho srdce rozcházejí s těmi pocity, které vystihuje žalm. Kdo zpívá žalmy jménem církve, vždy nalézá důvod k radosti či zármutku, protože také zde platí Apoštolova slova: "Radujte se s radujícími, plačte s plačícími" (Řím 12,15), a tak je pro nás modlitba žalmů pozváním k vyjítí ze sebe, k otevření srdce pro bratry a sestry v církvi.

Při modlitbě žalmů také pomáhá jejich opakování. Skutečnost, že se ve čtyřtýdením cyklu znova vracejí tytéž texty nemusí působit omrzelost. Naopak, důvěrná znalost textu umožňuje se jej skutečně modlit, a dosáhnout toho, jak říká svatý Benedikt, že naše srdce bude souznít s tím, co pronášejí ústa.

Způsob modlitby žalmů

Žalmy jsou poetické texty, proto modlitbě velmi prospívá, mohou-li se zpívat, je ale samozřejmě možné je také recitovat. Pravděpodobně nejběžnějším způsobem je střídavé recitování žalmů po verších dvěma skupinami (chóry), je ale také možné jej zpívat či recitovat responsoriálně, tj. se zopakováním antifony po každé sloce. Po jednotlivých žalmech je možné zachovat chvíli ticha, v nichž modlitba nesená zpívaným či recitovaným textem může doznít. Nejběžnějším postojem těla je u žalmů sezení, neboť se jedná o meditaci. Podle různých tradic je ale také možné kombinovat sezení a státní.

Uspořádání psalmodie, antifony, spojování žalmů

Nejprve jsou k modlitbě předkládány dva žalmy (či jeden žalm rozdělený na dvě části), po té kantikum z Nového zákona.

Antifony již ve starověku pomáhali křesťanům modlit se žalmy v jejich křesťanském smyslu a pro tuto svou starobylost nemohou být vynechány. Antifona se modlí před žalmem, může se také zopakovat na konci po Sláva Otci nebo po jednotlivých strofách. Pokud je některý žalm pro svou délku rozdělen na více částí, je možné tyto části spojit, používá se pak pouze první antifona a Slává Otci se přidává až na úplný závěr.

Krátké čtení a odpověď po krátkém čtení

Po žalmech následuje krátké čtení z Nového zákona (ne ovšem z evangelia), které přináší většinou jednu stručnou myšlenku. Toto čtení je skutečným hlásáním Božího slova. Při společné modlitbě je podle potřeb možné čtení předepsané v breviáři nahradit jiným vhodným čtením. V liturgickém mezidobí je čtyřtýdenní cyklus krátkých čtení, v liturgických dobách je vždy týdenní řada.

Pokud je to vhodné, může po čtení následovat homilie, která čtení vysvětli.

Na slyšené Boží slovo se odpovídá nejprve krátkým posvátným mlčením, po té zpěvem po krátkém čtení, který je uspořádán responsoriálně. Zpěv uvedený v breviáři je možné nahradit jiným, nebo úplně vynechat.

Kantikum Panny Marie

Vrcholem večerní modlitby je zpěv kantika Panny Marie z Lukášova evangelia. Představuje chválu Bohu za naplněná zaslíbení a za vykoupení, neboť za uplynulým dnem hledíme s vděčností a chválou. Dříve byl na tomto místě žalm 141 s veršem "má modlitba ať je před tebou jako kadidlo, mé zvednuté dlaně jako večerní oběť". Křesťané jej v návazosti na židovskou tradici doprovázeli skutečným pálením kadidla, symbolu modlitby a očištění od hříchů, které se nyní používá právě ke kantiku Panny Marie. Kadidlem je okouřen oltář, symbol Krista a střed modlitby, také kněz a lid.

Antifona ke kantiku vyjadřuje myšlenku daného dne či liturgické památky, v neděli a v postní a velikonoční době je použita věta z evangelia, které se ten den čte při mši svaté. Při tomto zpěvu, neboť se jedná o text evangelia, všichni stojí.

Velebí * má duše Hospodina
a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, * neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici.
Od této chvíle mě budou blahoslavit * všechna pokolení,
že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. * Jeho jméno je svaté.
A jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení * k těm, kdo se ho bojí.
Mocně zasáhl svým ramenem, * rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně.
Mocné sesadil z trůnu * a ponížené povýšil,
hladové nasytil dobrými věcmi * a bohaté propustil s prázdnou.
Ujal se svého služebníka Izraele, * pamatoval na své milosrdenství,
jak slíbil našim předkům, * Abrahámovi a jeho potomkům navěky.
Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

Přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba a požehnání

Na závěr skončeného dne jsou v několika přímluvách Bohu odevzdáni všichni lidé, posledné přímluva je vždy za zemřelé. Přímluvy uzavře modlitba Páně, kterou se tak podle starokřesťanského zvyku modlíme v liturgii třikrát za den: v ranních chvalách, ve mši a v nešporách. Následuje závěrečná modlitba (neuvádí se výzvou modleme se, neboť výzva k modlitbě byla již před modlitbou Páně), která mimo liturgické mezidobí je také modlitbou, která zazní jako vstupní modlitba ve mši svaté a závěrečná modlitba ve všech dalších částech liturgie hodin. Pokud je přítomen kněz či jáhen, přednáší tuto modlitbu vždy on a všichni se k jeho slovům přidávají nasloucháním a zvoláním závěrečného amen.

Pokud je přítomen duchovní, dává na závěr požehnání a propuští lid, jinak se říká tato žehnací formule:

Dej nám, Bože své požehnání, zbav nás všeho zlého a doveď nás do života věčného. Amen.