Odpověď na slyšené Boží slovo

Aklamace

Po skončení evangelia jáhen či kněz zvolá: "Slyšeli jsme slovo Boží" a všichni odpoví: "Chvála tobě, Pane". Tato chvála Pána za jeho slovo se do římské liturgie dostala ve středověku z liturgie galikánské.

Jáhen či kněz políbí knihu na místě textu evangelia a potichu se modlí: "Radostná zvěst ať nás očistí od hříchů". Pokud mši předsedá biskup, jáhen či kněz může knihu k políbení donést jemu. Políbení vyjadřuje úctu k Božímu slovu - kdysi evangeliář uctívali políbením všichni přítomní duchovní. Modlitba, která polibek doprovází, naznačuje, že je to slovo evangelia, slyšené a přijaté, které má moc očistit nitro každého z nás. Tato modlitba se do římské liturgie dostala až s misálem vydaným po tridentském koncilu, do té doby se používaly různé modlitby středověkého zaalpského původu nejčastěji spojujíce evangelium a myšlenku pokoje.

Požehnání evangeliářem

V případě, že bohoslužbě slova předsedá biskup, může při slavnostních příležitostech požehnat evangeliářem. (Toto požehnání nepatří do liturgie, kterou vede kněz!) Požehnání knihou evangelií se dostalo do římské liturgie z Východu po Druhém vatikánském koncilu: nejprve do bohoslužeb papežských a skrze ně do mše biskupské.

Pokud se k hlásání používala kniha evangelií, může se nechat na ambonu, odnést na abak (stolek), nebo na jiné vhodné místo. Protože je evangeliář uctíván políbením a okouřením, je také pro jeho odložení potřeba zachovat jistá pravidla: nechávat jej na ambonu lze pouze, pokud se od ambonu již nebude nic číst (např. homilie či přímluvy); na abak lze evangeliář umístit pouze takovým způsobem, aby vynikla jeho důstojnost. Ideálním řešením je tedy nějaké důstojné a viditelné místo v presbytáři, kam se evangeliář - otevřený či zavřený - umístí.

Homilie a chvíle ticha

Homilie (z řeckého homilia - shromáždění, beseda, vyučování) označuje promluvu po čtení evangelia, která vysvětluje některý z přečtených biblických textů, jiný liturgický text (modlitbu, antifonu, píseň), či aktuální liturgický svátek. Homilie tedy není obyčejné tématické kázání, ale musí vycházet ze zvěstovaného Božího či ze slaveného tajemství. Cílem homilie je pomoci věřícím aktivnějším způsobem slavit eucharistii a držet se v životě toho, co vírou přijali. O nedělích a svátcích je povinná a je velmi doporučována také ve všední dny. Homilii může mít pouze biskup, jáhen či kněz (nikoli laik), a jednotě liturgického slavení nejlépe odpovídá, když ji má ten, kdo bohoslužbě předsedá. Homilie se přednáší od sedadla, případně od ambonu.

Homiletický direktář naleznete zde.

Liturgické knihy na různých místech upozorňují na důležitost posvátného ticha, jehož místem je také chvíle po homilii. Ticho není něčím prázdným. Naopak slouží k tomu, aby Boží slovo zapouštělo kořeny v srdci těch, kdo je slyšeli, a aby se na zvěstované slovo v modlitbě mohla připravit odpověď.

Vyznání víry

Víra se rodí ze slyšení, říká svatý Pavel. Odpovědí na Boží slovo je proto vyznání víry, kterou církev přijala od apoštolů a z generace na generaci ji předává. Do eucharistické bohoslužby bylo vyznání víry zařazeno nejprve na Východě, na Západě nejdříve v mozarabské a keltské liturgii, do římské mše se dostalo až v 11. století. Používá se o nedělích a slavnostech. Text vyznání, který se recituje nejčastěji, byl sestaven na starověkých koncilech (se středověkou vsuvkou o Duchu vycházejícím také ze Syna). V době postní a velikonoční je možné také použít tzv. apoštolské vyznání. Při vyznání víry se stojí, ovšem při slovech "skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem" se všichni hluboce uklánějí, aby tak vyjádřili úctu před tajemstvím vtělení (na Vánoce a při slavnosti Zvěstování Páně dokonce klečí), neboť tajemství vtělení stojí v základu liturgie.

Přímluvy

Odpovědí na Boží slovo přijaté s vírou, je také přímluvná modlitba za potřeby celé církve a místního společenství, za spásu světa, za ty, které tíží různé nesnáze a za určité skupiny lidí. Starověká podoba přímluv je předmětem různých hypotéz, nicméně z římské liturgie tento prvek časem vymizel, a byl opět obnoven až na výslovné přání Druhého vatikánského koncilu. Přímluvy uvozuje výzva toho, kdo předsedá liturgii, pak jsou pronášeny jednotlivé úmysly se společnou odpovědí všech. Pokud není možné, aby byly přímluvy přítomných věřících spontánní, je možné je předem připravit tak, aby se byla zachována tato struktura: za potřeby církve - za svět, společnost a její představitele - za trpící - za místní společenství. Jestliže je přítomen jáhen a přímluvy jsou předem připravené, přednáší je on: jáhni byli totiž ve starověké církvi těmi, kdo dobře znali místní společenství a jeho potřeby. Přímluvy uzavře shrnující modlitba toho, kdo liturgii předsedá. Texty přímluv uvedené v dodatku k misálu naleznete zde.

Co říká církev ve svých dokumentech:

Ten, kdo čte, pronáší na konci čtení aklamaci a shromážděný lid svou odpovědí prokazuje poctu Božímu slovu, které přijal s vírou a vděčností.	Post singulas lectiones qui legit profert acclamationem, cui respondens, populus congregatus honorem tribuit verbo Dei fide et grato animo recepto.
Po přečtení zvolá: Slyšeli jsme slovo Boží, a všichni odpovídají: Chvála tobě, Kriste. Potom knihu políbí, říká potichu: Radostná Boží zvěst, a vrací se ke knězi. Přisluhuje-li jáhen biskupovi, donese knihu k políbení jemu, nebo ji políbí sám a potichu říká: Radostná Boží zvěst. Při slavnostnějších příležitostech, podle vhodnosti, uděluje biskup evangeliářem lidu požehnání. Nakonec se evangeliář může odnést na abak nebo na jiné vhodné a důstojné místo.	Quo finito, acclamat: Verbum Dómini, omnibus respondentibus: Laus tibi, Christe. Deinde librum osculo veneratur, secreto dicens: Per evangélica dicta, et ad sacerdotem redit. Quando diaconus Episcopo ministrat, librum ei defert osculandum vel ipse osculatur, secreto dicens: Per evangélica dicta. In celebrationibus sollemnioribus Episcopus, pro opportunitate, benedictionem cum Evangeliario populo impertit. Evangeliarium demum ad abacum vel aliud locum aptum et dignum deferri potest.
Homilie je součástí liturgie a velmi se doporučuje. Je totiž nutná k posile křesťanského života. Má být výkladem zaměřeným buď na něco z přečtených úryvků Písma svatého, anebo některého textu ordinária či propria mše toho dne, s přihlédnutím k právě slavenému tajemství anebo ke zvláštním potřebám posluchačů.	Homilia est pars Liturgiæ et valde commendatur: est enim ad nutrimentum vitæ christianæ necessaria. Sit oportet explicatio aut alicuius aspectus lectionum sacræ Scripturæ aut alterius textus ex Ordinario vel Proprio Missæ diei, ratione habita sive mysterii, quod celebratur, sive peculiarium necessitatum auditorum.
Homilii má mít obvykle sám celebrující kněz, může ji svěřit koncelebrujícímu knězi, nebo někdy podle vhodnosti i jáhnovi, nikdy však laikovi. Ve zvláštních odůvodněných případech může mít homilii také biskup nebo kněz, který se účastní bohoslužby, ale nemůže koncelebrovat.	Homilia de more ab ipso sacerdote celebrante habeatur vel ab eo committatur sacerdoti concelebranti, vel quandoque, pro opportunitate, etiam diacono, numquam vero laico.In casibus peculiaribus iustaque de causa homilia haberi potest etiam ab Episcopo vel presbytero qui celebrationi interest quin concelebrare possit.
O nedělích a zasvěcených svátcích je homilie závazná ve všech mších, kterých se zúčastní lid, a nelze ji vynechat, leda z vážného důvodu. V ostatní dny se doporučuje, zvláště v době adventní, postní a velikonoční; rovněž o různých svátcích a příležitostech, kdy se lid schází do kostela v hojnějším počtu.	Diebus dominicis et festis de præcepto homilia habenda est nec omitti potest nisi gravi de causa, in omnibus Missis, quæ concurrente populo celebrantur; ceteris vero diebus commendatur, præsertim in feriis Adventus, Quadragesimæ et temporis paschalis, necnon in aliis festis et occasionibus, in quibus populus frequentior ad ecclesiam convenit.
Po homilii je vhodné zachovat krátkou chvíli mlčení.	Opportune post homiliam breve spatium silentii servatur.
Vyznání víry má za cíl, aby všechen shromážděný lid odpověděl na Boží slovo zvěstované ve čteních z Písma svatého a vyložené v homilii a aby si pronášením »pravidla víry« ve znění schváleném pro použití v liturgii připomněl a vyznal velká tajemství víry, dříve než je začne slavit v eucharistii.	Symbolum seu professio fidei eo tendit ut universus populus congregatus verbo Dei in lectionibus e sacra Scriptura nuntiato et per homiliam exposito respondeat, et ut, regulam fidei proferendo, formula pro usu liturgico probata, magna fidei mysteria recolat et confiteatur, antequam eorum celebratio in Eucharistia incipiatur.
Na Boží slovo, které s vírou přijal, lid jistým způsobem odpovídá v přímluvách neboli modlitbě věřících a vykonává úkol svého křestního kněžství i tím, že prosí Boha za spásu všech lidí. Je prospěšné, aby se takováto modlitba obvykle konala ve mších s účastí lidu, a to tak, aby obsahovala prosby za církev svatou, za ty, kdo nám vládnou, za ty, kdo jsou obtíženi různými těžkostmi, za všechny lidi a spásu celého světa.	In oratione universali, seu oratione fidelium, populus, verbo Dei in fide suscepto quodammodo respondet et, sui sacerdotii baptismalis munus exercens, preces Deo offert pro salute omnium. Expedit ut huiusmodi oratio in Missis cum populo de more habeatur, ita ut obsecrationes fiant pro sancta Ecclesia, pro iis qui in potestate nos regunt, pro iis qui variis premuntur necessitatibus, ac pro omnibus hominibus totiusque mundi salute.
Pořadí úmyslů je obvykle toto: a) za potřeby církve; b) za státní představitele a spásu celého světa; c) za ty, které tíží jakékoli nesnáze; d) za místní společenství. Avšak při zvláštní příležitosti, jako je biřmování, sňatek, pohřeb, může se pořadí proseb upravit s přihlédnutím k této zvláštní okolnosti.	Intentionum series de more sint: a) pro necessitatibus Ecclesiæ, b) pro rem publicam moderantibus et salute totius mundi, c) pro oppressis quacumque difficultate, d) pro communitate locali. Attamen in celebratione aliqua particulari, uti Confirmatione, Matrimonio, Exsequiis, ordo intentionum pressius respicere potest particularem occasionem.
Prosebnou modlitbu řídí celebrující kněz od sedadla. Na začátku krátkou úvodní výzvou vybídne věřící k modlitbě a prosebnou modlitbu zakončí závěrečnou modlitbou. Předkládané úmysly ať jsou střízlivé, sestavené s moudrou volností a stručností a ať vyjadřují prosebnou modlitbu celého společenství. Přednáší je z ambonu nebo z jiného vhodného místa jáhen nebo zpěvák nebo lektor nebo věřící laik. Lid přitom stojí a vyjadřuje svou prosbu buď společnou invokací po pronesení jednotlivých úmyslů, anebo tím, že se mlčky modlí.	Est sacerdotis celebrantis precationem a sede moderari. Ipse eam brevi monitione introducit, qua fideles ad orandum invitat, ipsamque oratione concludit. Intentiones quæ proponuntur sint sobriæ, sapienti libertate et paucis verbis compositæ et precationem universæ communitatis exprimant. Proferuntur ex ambone aut ex alio loco convenienti, a diacono vel a cantore vel a lectore, vel a fideli laico. Populus vero stans precationem suam exprimit sive invocatione communi post singulas intentiones prolatas, sive orando sub silentio.
(IGMR č. 59, 65-71, 175)