Příprava na evangelium

 

"Svatost evangelia vyžaduje přípravu," říká liturgická kniha. Když se totiž v církví hlásá evangelium, je přítomen sám Kristus, který mluví ke svému lidu.

Příprava kadidla

Pokud se užívá kadidlo, ten, kdo bohoslužbě předsedá, (pokud se zpívá zpěv před evangeliem, tak ve stoje) nasype a požehná kadidlo. Kadidlo je tímto gestem vyňato z běžného používání a určeno pro posvátné účely. Žehná se pouze jednoduchým znamením kříže beze slov; předkoncilní formule byla nevhodná, protože se obracela ke kadidlu jako k něčemu živému, církev se ji proto rozhodla dále nepoužívat.

Příprava služebníka evangelia

Služebník, který bude hlásat evangelium, je na tento úkol připraven požehnáním nebo modlitbou.

Na žádost jáhna (v jeho nepřítomnosti při biskupské mši kněze) ten, kdo bohoslužbě předsedá, říká: "Ať ti Bůh očistí srdce a ústa, abys dobře zvěstoval jeho svaté evangelium, a ať ti k tomu dá své + požehnání." V požehnání se jasně vyjadřuje, že hlásání evangelium není výkonem člověka, ani výsledkem jeho technické přípravy, ale že závisí jen a jen na přítomnosti Boha v životě svého služebníka; a že tuto přítomnost církev vyprošuje.

Žehnání se koná modlitbou a jednoduchým znamením kříže (nikoli vztaženýma rukama); kněz při žehnání stojí, biskup sedí. Jáhen (v jeho nepřítomnosti při biskupské mši kněz) požehnání přijímá s pokorou, kterou vyjadřuje gesto hluboké úklony. Pokud se nekoná žehnání (při mši, které nepředsedá biskup a při níž bude evangelium číst kněz), říká kněz modlitbu podobného obsahu hluboce skloněn (gesto pokory) před oltářem, symbolem Krista a středu mše svaté.

Příprava knihy evangelií

Je velmi vhodné, aby se o slavnostních příležitostech používal krom lekcionáře také evangeliář. Ten byl přinesen ve vstupním průvodu a položen na oltář. Nyní jej jáhen (v jeho nepřítomnosti kněz) s úctou vezme z oltáře a slavnostně nese k ambonu. V průvodu před ním jde kadidlo a dvě rozžaté svíce. Tato znamení, převzatá ze starověkého císařského ceremoniálu, naznačují přítomnost vládce světa - Krista - ve svém slově. Průvod, který jde od oltáře k ambonu, odkazuje na příchod Ježíše, vtěleného Božího slova, mezi lidi. Pokud tedy ambon není uprostřed shromáždění, je vhodné při průvodu obejít oltář, aby se dynamika příchodu Krista k lidem lépe vyjádřila.

Po pozdravu u ambonu je kniha evangelií označena znamením kříže a okouřena kadidlem. To všechno jsou symboly neviditelné, ale skutečné přítomnosti ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše, který bude mluvit ke svému lidu.

Příprava shromážděného Božího lidu

Prvním momentem přípravy je společný zpěv zpěvu před evangeliem - aleluja s biblickým veršem, v postní doby pouze verše. Tento zpěv zde není k tomu, aby doprovodil průvod evangeliáře k oltáři, ale je to samostatný a důležitý moment:
- připojujeme se jím ke zpěvu andělů v nebi (podobně jako zpěvem Sanctus v eucharistické části bohoslužby),
- zdravíme přicházejícího Pána
- vyznáváme jím svou radost a víru, nezbytnou pro přijetí Božího slova
Nepředpokládá se, že by byl tento zpěv nahrazen jiným, podobně jako se to nepředpokládá u žalmu. Zvyk v českých a německých zemích zpívat místo alelujového zpěvu písničku či sloku písně není úplně správný.

Dalším momentem přípravy je náš společný tělesný postoj: Již při zpěvu před evangeliem se na znamení úcty k přicházejícímu Pánu všichni postaví a otočí se směrem k abonu, odkud bude evangelium hlásáno.

Pozdrav "Pán s vámi", kterým jáhen či kněz zdraví lid, je nástrojem upoutání pozornosti, ale též vyznáním, že je uprostřed svého lidu přítomen živý Ježíš.

Znamením kříže na čele, ústech a srdci je gestem, jímž prosíme, aby hlásané Slovo osvítilo naši mysl, očistilo srdce a otevřelo ústa k Boží chvále.

Zvolání "Sláva tobě, Pane" jako reakce oznámení knihy, z níž bude evangelium hlásáno, je vyznáním, že slyšením živého Božího slova nás zahaluje Boží sláva, že Ježíš poslaný Otcem mluví ke své církvi a Duch svatý způsobuje, že slovo slyšené ušima vstupuje do srdcí a do celého života.

Co říká církev ve svých dokumentech:

Svatost evangelia vyžaduje přípravu od těch, kdo je hlásají i od těch, kdo je poslouchají.	Evangelii sanctitas praeparationem poscit a quo lectio proclamatur et a quibus ea auditur.
Předčítání evangelia je vyvrcholením bohoslužby slova. Že je mu třeba prokazovat nejvyšší úctu, učí sama liturgie, protože ho oproti ostatním čtením odlišuje zvláštní poctou: ten, kdo má evangelium předčítat, připravuje se na to požehnáním nebo modlitbou; věřící aklamacemi uznávají a vyznávají, že je mezi nimi přítomen Kristus a že k nim promlouvá, a proto mu naslouchají vstoje; evangeliáři se prokazují zvláštní znamení úcty.	Lectio Evangelii culmen constituit liturgiæ verbi. Maximam venerationem illi esse tribuendam, ipsa Liturgia docet, cum eam præ ceteris lectionibus speciali honore insigniat, sive ex parte ministri ad eam annuntiandam deputati et per benedictionem vel orationem sese præparantis; sive ex parte fidelium, qui per acclamationes Christum præsentem sibique loquentem agnoscunt et profitentur, et lectionem ipsam stantes auscultant; sive ex ipsis signis venerationis Evangeliario tributis.
Po čtení, které bezprostředně předchází evangeliu, se zpívá Aleluja nebo jiný zpěv předepsaný v rubrikách, jak to vyžaduje liturgická doba. Tato aklamace tvoří samostatný obřad či úkon, jímž shromáždění věřících vítá Pána, který k němu bude v evangeliu promlouvat, pozdravuje ho a zpěvem vyznává svou víru. Aklamaci zpívají všichni vstoje.	Post lectionem, quæ immediate Evangelium præcedit, canitur Allelúia vel alius cantus a rubricis statutus, prouti tempus liturgicum postulat. Huiusmodi acclamatio ritum seu actum per se stantem constituit, quo fidelium coetus Dominum sibi in Evangelio locuturum excipit atque salutat fidemque suam cantu profitetur. Cantatur ab omnibus stantibus.
Sekvence, která je kromě dní Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha Svatého nezávazná, se zpívá před Aleluja.	Sequentia, quæ præter quam diebus Paschæ et Pentecostes, est ad libitum, cantatur ante Allelúia.
Zatímco se zpívá Aleluja nebo jiný zpěv, přisluhuje jáhen knězi při vkládání kadidla, pokud se ho používá, a potom hluboce skloněn před knězem žádá o požehnání a tlumeným hlasem říká: Prosím o požehnání. Kněz mu žehná slovy: Ať ti Bůh očistí srdce. Jáhen se znamená znamením kříže a odpoví: Amen. Potom bere s úklonou oltáři evangeliář, který je na oltáři položen, a knihu poněkud pozdviženou nese k ambonu; před ním jdou turiferář s kouřící kaditelnicí a přisluhující s rozžatými svícemi.	Dum Allelúia vel alter cantus profertur, si adhibetur incensum, ad impositionem thuris sacerdoti ministrat, deinde, ante sacerdotem profunde inclinatus, benedictionem petit, submissa voce dicens: Iube, domne, benedícere. Sacerdos eum benedicit, dicens: Dóminus sit in corde tuo. Diaconus signat se signo crucis et respondet: Amen. Deinde Evangeliarium, quod super altare collocatum est, facta altari inclinatione, sumit et ad ambonem pergit librum parum elevatum deferens, præcedentibus thuriferario cum thuribulo fumigante atque ministris cum cereis accensis.
Hlásání evanglia předcházejí zvláštní znamení úcty a slavnostní procesí evangeliáře se světly, kadidlem a aklamacemi, které na Západě i na Východě upomínají na příchod Krista na svět.	Proclamatio Evangelii praecedunt peculiaria signa reverentiae et solemnis processio Evangelii cum luminibus, thure et acclamationibus, quae tum in Occidente cum in Oriente ingressum in mentem revocant Christi in mundum..
[Jáhen] nejprve palcem označí knihu na straně evangeliáře, odkud bude číst, potom sám sebe na čele, ústech a srdci, což dělají také všichni ostatní, aby Boží slovo osvítilo jejich mysl, očistilo srdce a otevřela ústa ke chvále Pána.	Digito pollice signans primum librum super paginam Evangelii, quod lecturus est, mox seipsum in fronte, ore et pectore, quod faciunt ceteri omnes, ut Verbum Dei eorum illuminet mentem, purificet corda et aperiat labia laudi Domini.
(PE 23,26,28; IGMR 60,62,64,175)