Žehnací modlitby nad dary a příprava kalicha

Po té, co kněz s ministrantem převezme od věřících dary k eucharistii, jde s nimi k oltáři a krátkými modlitbami za ně Bohu děkuje. Tyto modlitby jsou inspirovány židovskými birkot (modlitbou dobrořečení - žehnáním Bohu za dobra, která nám dává). V těchto modlitbách uznáváme, že plody přírody i výsledek práce člověka jsou v posledku darem Božím, a že tedy Bohu nepřinášíme nic jiného, než co on nám sám dal.

Jedná se o modlitbu přinášení darů k oltáři: za chléb je tedy vhodné děkovat ještě před jeho položením na oltář, za víno hned po převzetí kalicha od jáhna. Rubrika říká, že dary mají být trochu pozdvihnuté (aliquantulum elevatos), gesto při této modlitbě má tedy být skromné. Skutečné pozdvihování (elevatio) je vyhrazeno až pro velkou doxologii (Skrze něho, s ním a v něm) na konci eucharistické modlitby.

Pokud se zpívá zpěv k přípravě darů, modlí se tyto modlitby kněz potichu bez jakékoli odpovědi; pokud se zpěv nezpívá, modlí se je nahlas (v modlitbě je množné číslo a kněz se tedy modlí jménem lidu, proto je modlitba nahlas vhodná) a všichni odpovídají.

Smíchání vody s vínem nemá jiný význam než napodobit věrně to, co konal sám Ježíš, neboť v prvním století se ve středomoří pilo víno smíchané s vodou. (Například arménská církev vodu do vína z historických důvodů nepřidává.) Modlitba, která doprovází přidávání trochy vody do kalicha, má svůj původ ve vánoční vstupní modlitbě z 5. století a součástí přípravy darů se stala ve středověku. Jáhen či kněz se ji modlí sice potichu, ale v množném čísle, tedy za všechny. Jeho modlitba naznačuje, že eucharistie nám nepřináší nic menšího, než sjednocení s Kristem, tedy naše zbožštění.

Po díkůvzdání za víno se kněz hluboce skloní před oltářem a potichu se modlí za sebe samého. Hluboká úklona je gestem pokory a kajícnosti. Text je inspirován modlitbou tří mládenců v ohnivé peci (Dn 3) a kněz v něm vyznává svou nehodnost a pokoru a prosí, aby se eucharistická oběť, jíž předsedá, uskutečnila také na jeho vlastním životě.

Uspořádání podle Římského misálu

Kněz vezme paténu s chlebem, drží ji trochu pozdvihnutou nad oltářem a potichu říká:	Sacerdos, stans ad altare, accipit patenam cum pane, eamque ambabus manibus aliquantulum elevatam super altare tenet, submissa voce dicens:
Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb, který ti přinášíme. Je to plod země a plod lidské práce, a stane se nám chlebem věčného života.	Benedíctus es, Dómine, Deus univérsi, quia de tua largitáte accépimus panem, quem tibi offérimus, fructum terræ et óperis mánuum hóminum: ex quo nobis fiet panis vitæ.
A položí paténu s chlebem na oltář.	Deinde deponit patenam cum pane super corporale.
Pokud se nezpívá, může kněz říkat tuto modlitbu nahlas a lid může připojit následující zvolání: Požehnaný jsi, Bože, navěky.	Si vero cantus ad offertorium non peragitur, sacerdoti licet hæc verba elata voce proferre; in fine populus acclamare potest: Benedíctus Deus in sæcula.
Jáhen nebo kněz naleje víno a trochu vody do kalichu a potichu řekne: Jako se tato voda spojuje s vínem, tak ať jsme spojeni s božstvím věčného Slova, spojeného s naším lidstvím.	Diaconus, vel sacerdos, infundit vinum et parum aquæ in calicem, dicens secreto: Per huius aquæ et vini mystérium eius efficiámur divinitátis consórtes, qui humanitátis nostræ fíeri dignátus est párticeps.
Kněz vezme kalich, drží ho trochu pozdvihnutý nad oltářem a potichu říká: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali víno, které ti přinášíme. Je to plod révy a plod lidské práce, a stane se nám nápojem duchovním.	Postea sacerdos accipit calicem, eumque ambabus manibus aliquantulum elevatum super altare tenet, submissa voce dicens: Benedíctus es, Dómine, Deus univérsi, quia de tua largitáte accépimus vinum, quod tibi offérimus, fructum vitis et óperis mánuum hóminum, ex quo nobis fiet potus spiritális.
A postaví kalich na korporál.	Deinde calicem super corporale deponit.
Pokud se nezpívá, může kněz říkat tuto modlitbu nahlas a lid může připojit následující zvolání: Požehnaný jsi, Bože, navěky.	Si vero cantus ad offertorium non peragitur, sacerdoti licet hæc verba elata voce proferre; in fine populus acclamare potest: Benedíctus Deus in sæcula.
Potom se kněz skloní a potichu říká: S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, abys nás přijal: ať se dnes před tebou staneme obětí, která se ti zalíbí.	Postea sacerdos, profunde inclinatus, dicit secreto: In spíritu humilitátis et in ánimo contríto suscipiámur a te, Dómine; et sic fiat sacrifícium nostrum in conspéctu tuo hódie, ut pláceat tibi, Dómine Deus.
(MR - OM 23-24)