Vstupní modlitba

Vstupní modlitba se také nazývá kolekta, což pochází od latinského colligere – sbírat. Ten, kdo bohoslužbě předsedá, jí totiž jakoby "posbírá" a do jedné vstupní modlitby shrne úmysly a modlitby, s nimiž ke mši přicházejí jednotliví věřící.

Tento starý charakter vstupní modlitby je dodnes zachován: kněz nejprve všechny vyzve k modlitbě slovy "modleme se". Pak následuje chvíle ticha, v níž je prostor, aby každý v duchu vyjádřil to, s čím na bohoslužbu přichází. Až po chvíli tiché modlitby se kněz nahlas modlí vstupní modlitbu z misálu. Touto modlitbou jakoby shrnuje všechny úmysly, pronesené ve chvíli ticha; a protože se modlí nahlas, modlí se k Bohu nejen jménem svým, ale jménem všech přítomných. A ti se k jeho slovům přidávají odpovědí amen, která znamená potvrzení a souhlas s tím, co bylo řečeno. Kněz má při vstupní modlitbě rozpjaté ruce, což je starověké modlitební gesto člověka, který se vztahuje k Bohu, všechno od Boha očekává a všechno dává. Také stání všech přítomných je modlitební gesto, kterým se připojují k modlitbě, kterou jejich jménem pronáší ten, kdo bohoslužbě předsedá.

Současné vydání misálu církev na rozdíl od verze před Druhým vatikánským koncilem obohatila o poklady starých římských modliteb, jejichž autory jsou papežové Lev Veliký, Gelasius, Vigilius, nebo také sv. Augustin.

Co říká církev ve svých dokumentech:

Potom kněz vybídne lid k modlitbě. Všichni spolu s knězem chvíli mlčí, aby si uvědomili, že stojí před tváří Boží, a v duchu si připravili své prosby. Tehdy kněz pronáší modlitbu, která se nazývá vstupní. V ní je vyjádřena povaha právě slavené bohoslužby. Podle starobylé tradice církve se vstupní modlitba obvykle obrací k Bohu Otci skrze Krista v Duchu Svatém a uzavírá se trinitárním, tj. delším zakončením. [...] Lid se k prosbě připojuje a aklamací Amen přijímá modlitbu za svou. Ve mši se říká vždy jen jedna vstupní modlitba.	Deinde sacerdos populum ad orandum invitat; et omnes una cum sacerdote parumper silent, ut conscii fiant se in conspectu Dei stare, et vota sua in animo possint nuncupare. Tunc sacerdos profert orationem, quæ solet « collecta » nominari, et per quam indoles celebrationis exprimitur. Ex antiqua traditione Ecclesiæ, oratio collecta de more ad Deum Patrem, per Christum in Spiritu Sancto, dirigitur et conclusione trinitaria, idest longiore, concluditur. [...] Populus, precationi se coniungens, acclamatione Amen orationem facit suam. In Missa semper unica dicitur collecta.
(IGMR, 54)
V církvi je zvykem, že biskup nebo kněz vysílá k Bohu modlitby vestoje a ruce přitom drží poněkud pozvednuté a rozepjaté. Tento způsob modlitby nalézáme už ve starozákonní tradici a křesťané jej přijali na památku umučení Páně. "My však nejen pozvedáme ruce, ale také je rozpínáme a tím, že napodobujeme umučení Páně a zároveň se modlíme, dobrořečíme Kristu" (Tertulián: De oratione 14).	Consuetudo est in Ecclesia episcopum aut presbyterum orationes ad Deum dirigere stantem, et manus aliquantulum elevatas et extensas tenentem. Qui mos orandi iam invenitur in traditione Veteris Testamenti et a christianis acceptus est in memoriam dominicae passionis. "Nos vero (manus) non attolimus, sed etiam expandimus, et dominica passione <modulata>, tum et orantes confitemur Christo" (Tertulianus).
(CE, 104)

Struktura vstupní modlitby

Vstupní modlitba se zvláště v neděli (ale také v "silných" liturgických dobách) v liturgii objevuje několikrát denně - také v liturgii hodin, a celým dnem nás jakoby provází. Protože je liturgie velkou učitelkou a vzorem osobní modlitby, je velmi užitečné uvědomit si, jakou mají orace strukturu:

Po výzvě "modleme se" a chvíli ticha se kněz ve jménu celého Božího lidu modlí text z misálu. Římské orace mají nejčastěji tuto ustálenou strukturu:

1. Anakleze

Jedná se o oslovení Boha, rozvinuté některými přívlastky (všemohoucí, věčný, milosrdný, apod.)

Např.: Všemohoucí Bože,...

2. Anamneze

Anamneze představuje rozpomenutí se na skutečnosti spásy, které Bůh pro svůj lid vykonal, nebo vyznání toho, jak je Bůh k lidem dobrý. Text anamneze obsahově odpovídá následující prosbě a připravuje tak pro ni půdu.

Např: ...od tebe máme všechno dobré a v tvých rukou je celý náš život...

3. Epikleze

Epikleze znamená "svolávání shůry" a v užším významu se tento pojem používá pro část eucharistické modlitby, kdy kněz prosí, aby Bůh seslal na dary chleba a vína moc svého Ducha. V oracích se jedná o konkrétní prosbu, vlastně cíl modlitby. Někdy je tato část rozvinuta charakteristikou těch, kdo prosí nebo o uvedení nějaké konkrétní situace.

Např: ... dej, ať chceme vždycky to, co chceš ty, a ať ti sloužíme s upřímným srdcem.

4. Konkluze (doxologie)

Vstupní modlitba se vždy uzavírá delším způsobem, v němž se připomínají všechny tři Božské osoby (na rozdíl od modliteb nad dary a po přijímání, kde se zmiňuje pouze Kristus). Tyto konkluze vždy vyjadřují logiku naší modlitby - prosíme Otce skrze Krista v Duchu svatém. Protože je konkluze zároveň vyznáním o tajemném Božím životě ("žije a kraluje po všechny věky věků") jedná se vlastně o doxologii, o vyznání Boží slávy.

Např.: Prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána, Ježíše Krista, který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje na věky věků.

Z toho, jak jsou liturgické modlitby vystavěny, je možné poučit se také pro život OSOBNÍ MODLITBY.

a) Obracíme se k Bohu skrze Ježíše, jeho Syna, v Duchu svatém, neboť je to Ježíš, kdo nám ukázal Otce, kdo nám u Otce připravuje příbytky, kdo se za nás u Otce přimlouvá. A je to Duch svatý, kdo se v nás modlí nevyjádřitelnými vzdechy.

b) Jsme zváni, abychom se nebáli prosit o konkrétní věci, abychom předkládali Bohu zcela osobní potřeby a záležitosti.

c) Kdykoli se modlíme, je důležité rozpomenout se na naši zkušenost, kterou jsme s Bohem učinili, na modlitby, které již vyslyšel, na to dobré, co jsme od Něj dostali. Tato anamnéza posílí naši víru a dá naší prosbě novou sílu.

d) Římské modlitby jsou velmi stručné. Ani naše modlitba nemusí být upovídaná, protože nebudeme vyslyšeni pro množství slov, ale právě pro víru, s níž svou modlitbu vyslovujeme.