Teologie nemoci

1. Nemoci a bolestí člověka patřily vždy mezi největší potíže, které trápily jeho svědomí. Ale ti, kdo vyznávají křesťanskou víru, i když cítí a prožívají totéž, přece podporováni světlem víry chápou hlouběji tajemství bolesti a statečněji ji snášejí. Nejenže totiž z Kristových slov vědí, co nemoc znamená a jaký má význam pro jejich spásu a pro spásu světa, ale vědí také, že je miluje tentýž Kristus, který během svého života často nemocné navštěvoval a uzdravoval.

2. Ačkoli nemoc úzce souvisí se stavem člověka, žijícího v hříchu, většinou nemůže být považována za trest, jímž jsou jednotlivci stíháni za své hříchy (srov. Jan 9,3). Sám Kristus, i když byl bez hříchu, naplnil, co je psáno u proroka Izaiáše: snášel ve svém utrpení mnohé útrapy a měl účast na všech lidských bolestech (srov. Iz 53,4-5). A doposud je trýzněn a tísněn ve svých údech, které se mu staly podobnými; to tehdy, když my prožíváme těžké okamžiky. Ty však se zdají být jen chvilkovými a lehkými ve srovnání s velikostí věčné slávy, kterou nám zjednávají (srov. 2 Kor 4,17).

3. Podle plánu Boží prozřetelnosti má člověk odhodlaně bojovat s každou nemocí a také se pečlivě starat o dobré zdraví, aby mohl v lidské společnosti a v církvi plnit své poslání. Vždy však má být ochoten doplňovat, co zbývá v Kristově utrpení pro spásu světa a očekávat osvobození celého tvorstva ke slávě Božích dětí (srov. Kol 1,24; Řím 8,19-21). Kromě toho mají nemocní v církvi poslání nabádat svým svědectvím ostatní, aby nezapomínali na věci podstatné a vyšší, a zároveň ukazovat, že smrtelný lidský život má být vykoupen účastí na smrti a zmrtvýchvstání Krista.

4. Nejen nemocný má bojovat proti nemoci. Také lékaři a všichni, kteří se jakýmkoli způsobem věnují péči o nemocné, ať uváží, že mají udělat, vyzkoušet a pokusit se o všechno, co by mohlo nemocným přinést duševní a tělesnou úlevu. Když takto jednají, plní Kristova slova, jimiž přikázal navštěvovat nemocné; jako by říkal, že ti, kdo navštěvují nemocné, mají mít na mysli celého člověka a poskytovat hmotnou pomoc i duchovní posilu.

32. Jestliže v Kristově těle, kterým je církev, trpí jeden úd, trpí spolu s ním i všechny ostatní údy (1 Kor 12,26). Proto ať jsou ve zvláštní úctě skutky milosrdenství vůči nemocným i všechny takzvané charitativní skutky a vzájemná pomoc k ulehčení lidských nesnází všeho druhu. Všechno úsilí vědy směřující k prodloužení biologického věku a každá upřímná péče o nemocné, ať je vykonává kdokoliv, mohou být považovány za přípravu na evangelium a vždy se nějak podílejí na ulehčení, které přináší Kristus.

33. Proto je velmi vhodné, aby na této službě vzájemné lásky v Kristově těle měli účast všichni pokřtění. A to jak v boji proti nemoci a projevech lásky k nemocným, tak v účasti na slavení svátostí, které jsou nemocným udělovány. Tyto svátosti, tak jako i všechny ostatní svátosti, vyjadřují totiž svou povahou společenství; a toto společenství se má, pokud možno, viditelně projevit při jejich slavení.

34. Zvláštní poslání při poskytování této služby mají domácí nemocného a ti, kdo se o něj starají. Na nich především záleží, aby posilovali nemocného slovy víry a společnou modlitbou, aby ho odporoučeli trpícímu a oslavenému Pánu. Mají nemocného též povzbuzovat, aby se svobodně přidružil ke Kristově utrpení a k jeho smrti a přispíval tímto způsobem k dobru Božího lidu. Když se nemoc stupňuje, mají upozornit faráře a moudře volenými slovy připravit nemocného na včasné přijetí svátostí.

35. Knězi, především faráři, ať pamatují, že je jejich povinností stále pečlivě navštěvovat nemocné a pomáhat jim s opravdovou láskou. Zvláště když přisluhují svátostmi, mají upevňovat naději všech přítomných a posilovat jejich víru v Krista trpícího a oslaveného; a tak, když poskytují láskyplný soucit matky církve a útěchu víry, aby věřícím přinášeli posilu a ostatní pozvedali k věcem vyšším.

(Obřady pomazání nemocných - Úvod)