Slavnosti, svátky a památky svatých a úcta ke svatým

Základní význam liturgické úcty ke svatým

Při slavení ročního okruhu Kristových tajemství uctívá svatá církev se zvláštní láskou blahoslavenou Bohorodičku Marii, která je nerozlučně spjata s vykupitelským dílem svého syna. V ní církev obdivuje a chválí nejvznešenější plod vykoupení. V ní jako v čistém obraze s radostí nazírá to, čím sama touží a doufá zcela být.

Mimoto vložila církev do ročního okruhu památky mučedníků a jiných světců, kteří byli mnohotvárnou Boží milostí přivedeni k dokonalosti a už dosáhli věčné spásy. V nebi zpívají Bohu dokonalou chválu a přimlouvají se za nás. O jejich svátcích hlásá církev velikonoční tajemství ve svatých, kteří spolu s Kristem trpěli a spolu s ním jsou oslaveni, ukazuje věřícím jejich příklad, který všechny přitahuje skrze Krista k Otci, a vyprošuje pro jejich zásluhy Boží dary.

Oslava světců, jejichž všeobecný význam je zřejmý, se koná v celé církvi závazně. Ostatní buď jsou zapsáni v kalendáři a slavení jejich památek je nezávazné, anebo je jejich oslava ponechána jednotlivým církevním oblastem, národům nebo řeholním společnostem. 

Podle důležitosti, jaká se přikládá liturgické oslavě, se rozlišují: slavnosti, svátky, památky. Slavnosti se počítají mezi nejvýznamnější liturgické dny a začínají I. nešporami už předcházejícího dne. Některé slavnosti mají také vlastní mešní texty pro slavení vigilie; těchto textů se použije předcházejícího dne, slaví-li se mše ve večerních hodinách. Svátky se slaví v rozmezí skutečného dne. Proto nemají I. nešpory, ledaže by se jednalo o svátky Páně připadající na některou neděli v mezidobí nebo v době vánoční a zaujímající v tom případě místo neděle. Památky jsou závazné nebo nezávazné. Při jejich slavení se prolínají jejich liturgické texty s texty příslušného dne liturgické doby, podle pravidel vyložených ve Všeobecných pokynech k římskému misálu a k denní modlitbě církve. Závazné památky, které připadnou na všední dny v době postní, mohou být slaveny pouze nezávazně. Je-li v kalendáři uvedeno na jeden den několik nezávazných památek, může se slavit jen jedna z nich; ostatní se vynechávají. Nepřipadne-li na sobotu v liturgickém mezidobí závazná památka, může se slavit nezávazná památka Panny Marie.

(Sacrosanctum concilium, č. 103-104; Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, č. 10-11;13-15)

Praktické informace

Slavnosti svatých

• Slavnosti svatých zapsané v Českém národním kalendáři jsou: Matky Boží, Panny Marie (1.1.), sv. Josefa, snoubence Panny Marie (19.3.), Narození sv. Jana Křtitele (24. 6.), sv. Petra a Pavla (29. 6.), sv. Cyrila a Metoděje (5.7.), Nanebevzetí Panny Marie (15.8.), sv. Václava (18.9.), Všech svatých (1.11.), Panny Marie počaté bez poskvrny dědičného hříchu (8.12.).
• Liturgická barva je bílá, v případě apoštolů, evangelistů a mučedníků červená (IGMR, č. 346). 
• Mají: 1. nešpory, v modlitbě se čtením Te Deum, v ranních chvalách 1. nedělní žalmy, ve mši tři čtení, Gloria a Krédo.
• Připadnou-li na Svatý týden, Velikonoční oktáv nebo neděle adventní, postní nebo velikonoční, přesouvají se na nejbližší volný termín; jinak se vždy slaví bez omezení. V liturgickém mezidobí mohou být ze všedního dne přesunuty na neděli. 

Svátky svatých

• Svátky svatých zapsané v Českém národním kalendáři  jsou: Obrácení sv. Pavla (25.1.), Stolce sv. apoštola Petra (22.2.), sv. Vojtěcha (23.4.), sv. Marka (25.4.), sv. Kateřiny Sienské (29.4.), sv. Filipa a Jakuba (3.5.), sv. Matěje (14.5.), sv. Jana Nepomuckého (16.5.), Navštívení Panny Marie (31.5.), sv. Tomáše (3.7.), sv. Benedikta (11.7.), Sv. Brigity (23.7), sv. Jakuba (25.7.), sv. Terezie Benedikty od Kříže (9.8.), sv. Vavřince (10.8.), sv. Bartoloměje (24.8.), Narození Panny Marie (8.9.), sv. Matouše (21.9.), sv. Michaela, Gabriela a Rafaela (29.9.), sv. Lukáše (18.10.), sv. Šimona a Judy (28.10.), sv. Ondřeje (30.11.), sv. Štepána (26.12.), sv. Jana (27.12.), sv. Mláďátek (28.12.).
• Liturgická barva je bílá, v případě apoštolů, evangelistů a mučedníků červená (IGMR, č. 346)
• Mají: V modlitbě se čtením Te Deum, v ranních chválách 1. nedělní žalmy, ve mši Gloria a vlastní čtení.
• Pokud připadnou na Svatý týden, velikonoční oktáv nebo popoleční středu, nebo na jakoukoli neděli - vynechávají se; ve šední dny (včetně liturgických dob) se slaví bez omezení. 

Závazné a nezávazné památky svatých

• Liturgická barva je bílá, v případě apoštolů, evangelistů a mučedníků červená (IGMR, č. 346)
• Mají zpravidla vlastní kolektu a druhé čtení pro modlitbu se čtením; v některých případech celý formulář nebo další části oficia, ojediněle také vlastní biblická čtení ke mši.  
• Vlastní biblická čtení ke mši - kterým musí být vždy dána přednost - mají tyto památky: sv. Timoteje a Tita (26.1. - první čtení), sv. Josefa Dělníka (1. 5. - evangelium), Neposkvrněného Srdce Panny Marie (sobota po 2. neděli po Seslání Ducha svatého - evangelium), sv. Barnabáše (11.6. - první čtení), sv. Marie Magdalény (22.7. - evangelium), sv. Marty (29.7. - evangelium), Umučení sv. Jana Křtitele (29.8. - evangelium), Bolestné Panny Marie (15.9. - evangelium), sv. Andělů strážných (2.10. - evangelium), posvěcení římských bazilik sv. apoštolů Petra a Pavla (18.11. - všechna čtení) 
• Části, které nejsou vlastní - tj. části oficia, mešní lekce i formulář - se berou ze dne (feriální), v odůvodněných případech je možné použít také části ze společných textů. 
• Závazné památky: Připadnou-li na všední dny liturgického mezidobí, doby vánoční, velikonoční, nebo první části doby adventní, je závazné je slavit. Připadnou-li na všední dny doby postní, předvánoční týden nebo vánoční oktáv, stávají se nezávaznými památkami a mohou se slavit pouze "pro připomínku" (viz dále). V ostatních dnech se vynechávají. 
• Nezávazné památky: Připadnou-li na všední dny liturgického mezidobí doby vánoční, velikonoční nebo první části doby adventní, mohou se slavit podle uvážení. Připadnou-li na všední dny doby postní, předvánoční týden nebo oktáv vánoční, mohou se slavit pouze "pro připomínku" (viz dále XXX). V ostatních případech se vynechávají. 

Nezávazné památky svatých slavené "pro připomínku"

• Jedná se o památky, které připadají na všední dny předvánočního týdne nebo doby postní a oktáv vánoční. (IGLH, č. 238)
• Liturgická barva je barva daného dne nebo období (tedy fialová; v oktávu vánočním bílá).
• Vše je ze dne. Ve mši se místo vstupní modlitby může vzít vstupní modlitba o svatém; v ranních chvalách a nešporách se po závěrečné modlitbě ze dne může přidat antifona k evangelnímu kantiku o svatém a závěrečná modlitba o svatém; v modlitbě se čtením se po responsorium po 2. čtení může přidat hagiografické čtení se svým responsoriem a modlitbou o svatém. (IGMR, č.  355; IGLH, č. 239)

Teologie liturgické oslavy svatých

Clementissimus Pater, qui per Filium dilectionis suae sicut conditor generis humani, ita benignissimus reformator, Sancto Spiritu adiuvante, Sanctorum conversatione exeplum, communione consortium, intercessione subsidium unicuique christifideli largitur. 

Ecclesia autem Trinitatem confitetur mirabilem in Sanctis ipsis, qui vivam Salvatoris in mundo presentiam atque germanam Ecclesiae ipsius naturam omnibus hominibus patefaciunt, utpote imagines divinae sanctitatis, ex qua illa exoriuntur Sanctorum opera, quae simul et Christi mirabilium sunt manifestatio. 

Omnis enim Santorum liturgica commemoration in Ecclesaie vita exhibita suapte natura tendit ad Christum ad terminatur in eo, qui est "corona Sanctorum omnium", et per ipsum, Spiritu Santo comitante, ad Patrem, qui est mirabilis in Sanctis suis et in ipsis magnificatur (cf. 2 Thess 1,10). 

Sanctorum quidem vita per temporis decursum quasi continuatio seu memoria Christi vitae et in hoc saeculo elucet, resurrectionis ipsius gloriam demonstrans, et in caelestium gloria atque veluti stella a stella differens in claritate (cf. 1  Cor 15,40-41) christifidelibus proponitur: "omnia praetereunt, Sanctorum gloria durat in Christo, qui cuncta novat dum permanet ipse."

Proinde eadem memoria liturgica Sanctorum innitur, non tantum ut exempla eorum omnibus fidelibus proponantur imitanda, sed magis adhuc ut totius Ecclesiae unio in Spiritu roboretur (cf. Eph 4, 1-6). Nam sicut christiana inter viatores communio propinquius nos ad Christum adducit, ita consortium cum Sanctis nos Christo coniungit, a quo tamquam e fonte et capite omnis gratia et ipsius Populi Dei vita promanant.

Qua de causa, dies transitus Sanctorum ex hac vita ad aeternum consortium fulcitur Christi vita, videlicet eius Paschali Mysterio, et merito nominatur et "dies natalis" eorum est, de more in sacra liturgia commemoratus. 

(Úvod k Římskému martyrologiu, č. 7-12)

Biblická a hagiografická čtení pro mši a oficium

Biblická čtení pro mši svatou

Pro mše ke cti svatých je připravena dvojí řada čtení: 1) Jedna je vlastní, určená pro slavnosti, svátky a památky, především mají-li vlastní texty. Někdy je alespoň některý text z těch, které jsou mezi společnými texty, označen pro svou vhodnost jako přednostní. 2) Druhá a rozsáhlejší řada jsou společné texty ke cti svatých. V této části jsou uvedeny nejdřív texty vhodnější pro svaté patřící k určitému stavu (pro mučedníky, duchovní pastýře, panny). Dále jsou zde texty pojednávající o svatosti všeobecně. Těch se může použít, podle vhodnosti, pokaždé, kdy se mají vybrat čtení ze společných textů.

Pokud jde o uspořádání textů v této části lekcionáře, je užitečné poznamenat, že tyto texty jsou seřazeny v takovém pořadí, jak se mají číst. Nejprve jsou texty ze Starého zákona, potom z Apoštola; jsou zde zařazeny též žalmy a verše mezi čteními, a nakonec texty evangelia. Jsou tak uspořádány proto, poněvadž není-li výslovně poznamenáno jinak, ponechává se celebrantovi, aby vybral z nich taková, která nejlépe uspokojují pastorační potřeby přítomného shromáždění.

Pro mše ke cti svatých jsou v některých případech uvedena vlastní čtení, tj. taková, která pojednávají o osobě světcově nebo o tajemství, které je obsahem slavené mše. Tato čtení, i když běží o památku, je nutné číst namísto lekcí daných ve feriálním lekcionáři. Mají-li se tato čtení číst o památkách, je na to v lekcionáři vždy na příslušném místě upozorněno. 

Někdy jsou lekce "přivlastněné", totiž takové, které vyjadřují zvláštní pohled na světcův duchovní život nebo činnost. V takových případech není naprosto nutné těchto lekcí použít, leda by je doporučoval důvod pastorační. Většinou se uvádějí lekce obsažené ve společných textech, aby volba byla snadnější. Jde však o návrhy. Místo přivlastněné nebo pouze naznačené lekce se může vzít kterákoli lekce z příslušných společných textů.

Při mši za účasti lidu bude kněz dbát především duchovního prospěchu věřících a bude se střežit vnucovat jim své záliby. Zvláště se vynasnaží, aby nevynechával častěji a bez dostatečné příčiny čtení určená pro jednotlivé dny ve feriálním lekcionáři: církev si totiž přeje, aby se věřícím prostíral bohatší stůl Božího slova. 

Mimoto jsou lekce společné, tj. takové, které jsou mezi společnými texty buď o svatých určitého stavu (například o mučednících, duchovních pastýřích, pannách), nebo o svatých všeobecně. Poněvadž je v těchto případech dáno více textů pro tutéž lekci, je na předsedajícím knězi, aby vybral tu, která bude posluchačům více vyhovovat. Místo společných textů pro svaté určitého stavu se mohou vždy, je-li k tomu zvláštní důvod, vybírat čtení ze společných textů určených všeobecně pro svaté.

Při výběru textů o svatých je třeba navíc brát v úvahu, že: a) o slavnostech a svátcích se vždy používají lekce vlastní nebo ze společných textů; pro slavnosti a svátky zapsané ve všeobecném kalendáři jsou vždy uvedené vlastní lekce; b) o slavnostech partikulárního kalendáře mají být tři čtení: první se vybere ze Starého zákona (ve velikonoční době ze Skutků apoštolů nebo ze Zjevení), druhé z Apoštola, třetí z evangelia - pokud biskupský sbor nedal možnost, aby byla pouze dvě čtení; c) o svátcích a památkách, kdy jsou lekce pouze dvě, může se vybrat první čtení buď ze Starého zákona, nebo z Apoštola, a druhé bude z evangelia; avšak v době velikonoční ať je podle církevní zvyklosti první čtení z Apoštola, druhé pokud možno z evangelia svatého Jana.

(Úvod k mešnímu lekcionáři, č. 70-71;83-84)

Hagiografická čtení pro modlitbu hodin

O slavnostech a svátcích svatých se čte vlastní čtení z jejich života; není-li, vybere se vhodné druhé čtení ze společných textů o svatých. Při památkách svatých, pokud se mohou slavit, se bere čtení rovněž z jejich života, a to místo druhého čtení, připadajícího na ten den (srov. č. 166, 235).

Čtením ze života svatých se rozumí text některého Otce nebo církevního spisovatele, který mluví přímo o světci, jehož připomínka se slaví, nebo se na něho vztahuje, anebo je to výňatek ze spisů toho světce či vypravování o jeho životě.

(IGLH, č. 67 a 166) 

Votivní bohoslužby, litanie ke všem svatým, četba z martyrologia

Votivní bohoslužby

Votivní bohoslužby, mše nebo oficium, jsou bohoslužby slavené ke cti světce (nebo některého tajemství Páně) "ze zbožnosti", nikoli tedy proto, že by na ně připadala liturgická připomínka v kalendáři. 

• Texty votivních mší o tajemstvích Páně nebo ke cti Panny Marie nebo andělů nebo některého světce či všech svatých se mohou vybrat jako projev úcty věřících o všedních dnech liturgického mezidobí, i když na ně připadne nezávazná památka (IGMR, č. 375).
• Votivní mše se slaví v barvě, která je pro ně předepsaná, nebo v barvě příslušného dne či doby (IGMR, č. 347).
• Jako votivní však nelze slavit mše vztahující se k tajemstvím života Páně nebo Panny Marie, kromě mše o jejím neposkvrněném početí, protože jejich slavení souvisí s průběhem liturgického roku (IGMR, č. 375).
• Ve dnech, na které připadá závazná památka, nebo o všedních dnech doby adventní do 16. prosince včetně, doby vánoční od 2. ledna a doby velikonoční po velikonočním oktávu je zakázáno použít mešních textů za různé potřeby nebo k různým příležitostem nebo votivních. Pokud však to duchovní správce kostela nebo kněz, který slaví mši, uzná za opravdu potřebné nebo pastoračně užitečné, může při mši s účastí lidu použít mešních textů odpovídajících této potřebě nebo užitečnosti (IGMR, č. 376).
• Mimo slavnosti, neděle adventní, postní a velikonoční, Popeleční středu, Svatý týden, velikonoční oktáv a den 2. listopadu se může z veřejného důvodu nebo ze zbožnosti slavit buď zcela, nebo zčásti některé votivní oficium - např. z důvodu pouti nebo místního svátku nebo vnější oslavy nějakého světce (IGLH, č. 245).

 

Litanie ke všem svatým

Litanie ke všem svatým jsou liturgickým textem obsaženým v liturgické knize Graduale Romanum. 

Litanie ke svatým jsou svižná, jednoduchá a lidová liturgická struktura, doložená v Římě od počátku 7. století. Církev jejich zpěvem vzývá svaté při některých velkých svátostných obřadech a v dalších okamžicích, v nichž umocňuje vroucnost svých proseb: před svěcením křestní vody o velikonoční vigilii; při slavení křtu; při udělování biskupského, kněžského a jáhenského svěcení; při obřadu zasvěcení panen a při řeholních slibech; při svěcení kostela a oltáře; při prosebných dnech (rogationes), při stacionálních bohoslužbách a kajících procesích; při vymýtání Zlého v exorcismech a při odporučeníumírajících do milosrdenství Božího.

V litaniích ke svatým, v nichž se objevují prvky pocházející z liturgické tradice spolu s prvky původu lidového, je vyjádřena důvěra církve v přímluvu svatých a její zkušenost ze společenství života mezi církví nebeského Jeruzaléma a církví dosud putující v pozemském městě. Jména blahoslavených, která jsou zanesena do liturgických kalendářů diecézí a řeholních společností, mohou být v litaniích ke svatým vzývána. Samozřejmě se do litanií nemohou zařazovat jména osob, jejichž kult není uznán.

(Direktář o lidové zbožnosti a liturgii, č. 235)

Litanie mají následující části. Jména svatých (nikoli blahoslavených) se vkládají do jednotlivých sekcí podle chronologického pořadí jejich narození pro nebe, nejprve muži, potom ženy. 

• Vzývání Boha
• Vzývaní svatých (Matka Boží a andělé - patriarchové a proroci - apoštolové a jejich žáci - mučedníci - biskupové a učitelé církve - kněží a řeholníci - laici)
• Vzývání Krista 
• Prosby v různých potřebách 
• Závěr 

Litanie ke všem svatým se užívají při následujících obřadech:

• Při udílení křtu a při svěcení křestní vody na velikonoční vigilii.
• Při svěcení biskupa, kněží a jáhnů.
• Při žehnání opata a abatyše, při zasvěcení panen a při doživotních slibech řeholníků 
• Při zasvěcení kostela a oltáře
• Při procesích při význačných příležitostech (např. při vstupním procesí na 1. neděli postní)

Různé varianty litanií ke všem svatým naleznete např. na stránkách pražského Liturgického institutu.

 

Četba z martyrologia

Martyrologium romanum je liturgická kniha obsahující pro každý den seznam svatých, které je možné připomenout (podle liturgického kalendáře) a jejich krátkou životopisnou poznámku. Četba z martyrologia má následující strukturu:

• Předchází závěrečná modlitba ranních chval (nebo jiné menší hodinky). 
• Lektor přečte název dne (luna) a elogium z martyrologia (tj. životopisné poznámky světců připadající na daný den). Četba se zakončí dialogem V.: Drahocená je v Hospodinových očích. O.: Smrt jeho zbožných. 
• Pokud předcházely ranní chvály, následuje krátké čtení z Písma navržené v martyrologiu, zakončené dialogem: V.: Slyšeli jsme slovo Boží. O.: Bohu díky. 
• Kněz, jáhen, nebo laik, který vedl hodinku, pronese jednu z modliteb navržených v martyrologiu. 
• Pokud předcházely ranní chvály, četba se zakončí požehnáním a propuštěním; pokud jedna z menších hodinek, pak pouze veršem: V.: Dobrořečme Pánu. O.: Bohu díky. 

Pokud se četba koná mimo chór (např. v kapitulní síni nebo refektáři), má stejnou strukturu.

Elogium, které se čte o slavnosti Narození Páně, najdete zde. 

 

Ostatky svatých 

II. vatikánský koncil připomíná, že "církev tradičně uctívá svaté a má ve vážnosti jejich pravé ostatky a obrazy." Výraz "ostatky svatých" znamená především těla (nebo jejich významné části) těch, kteří nyní již žijí v nebeské vlasti, ale byli na této zemi pro svůj hrdinský a svatý život významnými údy tajemného Kristova těla a živoucí svatyní Ducha Svatého (srov. 1 Kor 3,16; 6,19; 2 Kor 6,16).60 Dále předměty, které patřily svatým, jako domácí potřeby, oděvy, rukopisy a předměty, se kterými byla v kontaktu jejich těla nebo jejich hroby, jako oleje, lněná roucha (brandea) a také uctívané obrazy.

Obnovený Římský misál zdůrazňuje platnost "zvyku ukládání při svěcení pod oltář ostatky svatých, třebas nebyli mučedníky." Ostatky umístěny pod oltářem ukazují, že obětování těla má původ a význam v oběti Hlavy, a jsou symbolickým výrazem společenství celé církve v jediné oběti Krista, církve povolané dosvědčit třeba i krví svou věrnost svému Ženichu a Pánu. 

K tomuto kultovnímu vyjádření, zvláště liturgickému, se připojují mnohá další, lidové povahy. Různé formy lidové úcty k ostatkům svatých, jako je jejich líbání, zdobení světly a květinami, žehnání udělované s nimi a jejich nošení v procesí a také zvyk nosit je k nemocným za účelem jejich povzbuzení a jako podpora jejich prosby za uzdravení, musí být uskutečňovány s velkou důstojností a z pohnutek pravé víry. Je nutno vyloučit každý případ vystavení ostatků svatých na obětním stole: ten je vyhrazen tělu a krvi Krále mučedníků.

(Direktář o liturgii a lidové zbožnosti, č. 236)