Úkon kajícnosti - střípky z historických pramenů

Křesťané si brzy zvykli začínat svou modlitbu nějakým kajícím prvkem - ranní chvály žalmem 51, večerní chvály žalmem 141. Postupně se tato skutečnost dostala také na začátek mše svaté. V jednom z nejstarších dokumentů o římské bohoslužbě (viz Ordo romanus I) má úkon kajícnosti podobu chvíle tiché modlitby v kleče.

Naše dnešní modlitby "Vyznávám se... / Smiluj se nad námi...." pocházejí z prostředí původně irských mnichů (viz Řehole Chrodegandova, kteří se vzájemně každé ráno před první kanonickou hodinkou vyznávali ze svých hříchů a udělovali si rozhřešení. Postupem vývoje se tyto modlitby vyznání a rozhřešení dostaly také na začátek mše jako soukromá příprava především kněze a ministranta, v Římě ovšem ne dříve, než ve 13. století. Text se postupně proměňoval, zejména seznam provinění a seznam svatých. S podobným systémem modliteb se také setkáme ve vrcholném středověku po homilii. Zatímco úvodní úkon kajícnosti se týkal kněze a ministrantů, po homilii jáhen za všechen lid vyznal hříchy (modlitbou "Vyznávám se...") celebrant případně uložil pokání a pak se pomodlil rozhřešení modlitbami "Smiluj se nad námi..." a "Indulgentiam...". V době, kdy došlo k vydělení svatého přijímání věřících ze mše, se tento úkon kajícnosti předsunul také před přijímání mimo mši. Když pak věřící ve výjimečných případech přijímali při mši, dostal se s ním opět do mše těsně před přijímání .

Při pokoncilní obnově liturgie, byl úkon kajícnosti v úvodních obřadech mše zachován na výslovné přání papeže Pavla VI, na místo soukromé přípravy kněze je z něj však nyní modlitba celého shromáždění. Byl obohacen o varianty, jedna je inspirována biblicky, jedna propojuje úkon kajícnosti s chvalozpěvem Kyrie. 

Ačkoli ve své původní ranně středověké podobě modlitby "Vyznávám se..." a "Smiluj se..." plnily funkci svátosti smíření, církev dnes opakovaně připomíná, že úkon kajícnosti ve mši nelze se svátostí smíření zaměňovat.

 

Střípky z historických pramenů

7. stol. - Ordo Romanus I., n. 49
Čtvrtý ze scholy předejde papeže, aby před oltář položil oratorium, pokud je příslušná doba. A papež přijde a modlí se na něm až dokud [schola] nezopakuje antifonu. (...) Pak papež vstane, políbí evangeliář a oltář a jde ke svému sedadlu.	Quartus vero scholae praecedit pontificem ut ponat oratorium ante altare, si tempus fuerit: et accedens pontifex orat super ipsum usque ad repetitionem versus. (...) Et surgens pontifex osculatur evangelia et altare, et accedit ad sedem suam.
8. stol. - Řehole Chrodeganda z Metz
Vyznávám se Pánu a tobě, bratře, že jsem zhřešil myšlením,  slovy i skutky. Proto tě prosím, modli se za mne.  A on odpovídí: Smiluj se na tebou všemohoucí Bůh,  ať ti odpustí všechny tvé hříchy; osvobodí tě od všeho zlého,  zachová tě ve všem dobrém  a dovede tě do života věčného.  A on řekne: Amen.	Confiteor Domino, et tibi, frater, quod peccavi, in cogitazione,  et locutione, et opere; propterea, precor te, ora pro me. -  Et ille respondet: Misereatur tui omnipotens Deus,  et indulgeat tibi omnia peccata tua; liberet te ab omni malo,  conservet te in omni bono,  et perducat te ad vitam aeternam. -  Et ille dicit Amen.
13. stol. - Pontifikál L. Malabaranky
Když je skončeno kázání, jáhen ať učiní [všeobecné] vyznání [hříchů] a sám biskup udělí neboli oznámí odpuštění. (...) Ať udělí rozhřešení těmito slovy pronášenými nahlas: "Pro zásluhy a na přímluvI, atd., "Indulgentiam", atd. a konečně ať dá požehnání slovy: "A požehnání Boha všemohoucího, Otce, Syna a Ducha svatého ať na vás sestoupí a zůstává navždy", dělaje znamení [kříže] nad okolo stojícím lidem.	Finita predicatione, faciat confessionem diaconus, et ipse pontifex concedat sive annuntie indulgentiam. (...) Faciat absolutionem clara voce dicendo: "Precibus et meritis", etc. "Indulgentiam", etc; ultimo det benedictionem dicendo "Et benedictio Dei omnipotentis, Patris et Filii et Spiritus Sancti descendat super vos et maneat semper" signando populum circumcirca.