První čtení

Už od nejstarších dob křesťané při svých bohoslužbách četli "z proroků a ze spisů apoštolů". Dodnes ve všech církvích předchází hlásání evangelia čtení z knih Nového a Starého zákona. Příběhy izraelského lidu nebo události ze života prvních křesťanů, učení židovských proroků nebo listy apoštolů nejsou mrtvými texty, ale živým Božím slovem, které má co říci každému z nás. Proto čtení z Bible nemůže být nahrazeno žádnou jinou, nebiblickou knihou. První čtení také jistým způsobem připravuje posluchače právě na slova radostné zvěsti, která zazní v evangeliu. 

Všichni pokud možno sedí, protože sezení je základním postojem vyjadřujícím naslouchání. V případě potřeby může předcházet krátký úvod. Čtení jsou přednášena od ambonu, důstojného místa, které má spolu s oltářem tvořit jeden harmonický celek - stůl Božího slova a stůl eucharistie. Na lektorovo zvolání "slyšeli jsme slovo Boží" všichni odpovídají "Bohu díky", neboť možnost naslouchat společně slovům Bible je skutečně velkým Božím darem. 

Meditaci nad slyšeným Božím slovem z prvního čtení pak představuje následující zpěv žalmu.

První čtení o nedělních mších

První čtení je v neděli ze Starého zákona, pouze ve velikonoční době z knihy Skutků apoštolů.

1. V liturgickém mezidobí první čtení vždy odpovídá evangeliu: ukazuje starozákonní náznak toho, co bylo naplněno na životě Ježíše, případně poselství evangelia pomáhá pochopit. Zároveň krásně vyniká jednota Starého a Nového zákona.
2. V době adventní první čtení odpovídá evangeliu, jedná se ale zároveň vždy o čtení ze textů starozákonních proroků, vyjadřující touhu izraelského národa po příchodu slíbeného Mesiáše. Také křesťané přicházející na předvánoční bohoslužby s novou touhou čekají na oslavu příchodu malého Ježíška i na příchod Pána na konci času.
3. V době vánoční si v prvních čteních připomínáme dávná proroctví, která byla naplněna narozením Ježíše v Betlémě.
4. V postní době první čtení k evangeliu naopak vztak vůbec nemá. Pro každou postní neděli je vybrán jeden důležitý úsek dějin spásy, abychom si během tohoto čtyřicetidenního období přípravy na Velikonoce znovu připomněli, jak se Bůh staral o lidstvo a vyvolený národ až k darování svého Syna Ježíše.
5. Ani ve velikonoční době nemá první čtení vztah k evangeliu. Čte se na pokračování ze Skutků apoštolů o životě prvních křesťanů bezprostředně po vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše a po seslání Ducha svatého, aby vyniklo, že církev se rozdí z velikonočního tajemství. Svědectví prvotní církve pro nás dodnes zůstává vzorem.

 První čtení ve všední dny

První (a jediné neevangelní) čtení ve všední dny představuje nejčastěji polosouvislou četbu na pokračování z některé starozákonní knihy nebo apoštolského listu. První čtení tak nemá přímou souvislost s evangeliem.

1. V liturgickém mezidobí jsou texty vybrány tak, aby se střídavě četlo ze Starého a z Nového zákona, vždy několik týdnů z jednoho a potom z druhého. Z Nového zákona se čtou úseky delší, aby byl tak přečten téměř celý; ze Starého zákona jsou vybrány nejdůležitější úseky, které vystihují charakter jednotlivých biblických knih. Na konci liturgického roku, těsně před advetní dobou, se čtou knihy pojednávající o dovršení dějin na konci světa: Daniel a Zjevení Páně.
2. Doba adventní má z hlediska feriálního lekcionáře tři části: (a) První dva týdny se čte postupně proroctví Izajáše, který snad nejvíce z proroků mluví o naději na příchod Mesiáše. V tomto období je zde jedna zvláštnost: evangelia jsou vybírána podle prvního čtení. (b) Ve třetím týdnu se první čtení ze starozákonních proroctví vybírají tak, aby odpovídala evangeliu. (c) V předvánočním první čtení odpovídá evangeliu.
3. V době vánoční se podle staré římské tradice čte na pokračování První list apoštola Jana, neboť je v něm silně přítomná teologie vtělení: "čeho jsme se svýma rukama dotýkali...".
4. V postní době se jako první čtení ve všední dny čte pouze ze Starého zákona, čtení jsou vybrána tak, aby odpovídala evangeliu. První tři týdny se jedná o témata pomáhající prožít tohoto období kajícím způsobem, od čtvrtého týdne o texty, které odkazují na Ježíšovo velikonoční tajemství.
5. V době velikonoční se čte na pokračování ze Skutků apoštolů o životě prvních křesťanů bezprostředně po vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše a po seslání Ducha svatého.

Co říká církev ve svých dokumentech:

Církev je budována a roste slyšením Božího slova. Podivuhodné skutky, které kdysi vykonal Bůh mnoha způsoby v dějinách spásy, se zpřítomňují tajemným způsobem ve znameních při slavení liturgie. Bůh se vždy znovu ujímá shromáždění věřících, kteří slaví liturgii, aby se jeho slovo dále šířilo a bylo přijímáno s úctou, a jeho jméno aby bylo velebeno mezi národy.	In verbo Dei aedificatur et crescit Ecclesia, et mirabilia, quae multis olim modis Deus in salutis historia patravit, in celebrationis liturgicae signis mystica veritate repraesentantur; rursus vero Deus ipsum adhibet fidelium coetum, qui Liturgiam celebrat, ut eius sermo currat et clarificetur et nomen eius extollatur in gentibus.
Bohoslužba slova vrcholí čtením evangelia, na něž připravují shromážděný lid jiná čtení v tradičním pořadí, a to přechodem ze Starého zákona k Novému.	Lectio Evangelii culmen constituit ipsius liturgiae verbi, ad quod aliae lectiones ordine tradito, scilicet ex Vetere Testamento ad Novum transeunt, coetum congregatum praeparant.
Ve mši s účastí lidu se čtení přednášejí vždy z ambonu.	Lectiones semper ex ambone in celebratione Missae cum populo proferantur.
Lektoři předčítají hlasitě, zřetelně i pozorně. Takovýto způsob přednesu napomáhá k správnému sdělení Božího slova. Čtení, převzatá ze schválených vydání,  se mohou podle svérázu různých jazyků i zpívat, ovšem tak, aby zpěv nezatlačil do pozadí slova, ale aby je spíše vyzvedl. [...] Zakončení jednotlivých čtení "Slyšeli jsme slovo Boží" může zpívat také někdo jiný než lektor, který pronášel čtení, a všichni odpovídají. Shromážděný lid tak prokazuje úctu Božímu slovu, které přijal s vírou a vděčností.	Ipsa proferendi forma lectorum qui elata voce, clare et sapienter legunt ad Dei verbum recte per lectiones coetui communicandum in primis conducit. Lectiones, ex editionibus probatis sumptae, secundum indolem diversarum linguarum, cantari possunt ita tamen ut cantus verba non opprimat, sed potius extollat. [...] In fine lectionum conlusio Verbum Domini cantari potest etiam a cantore qui alius sit ac lector qui lectionem pronuntiavit, omnibus deinde acclamantibus. Hoc modem coetus congregatus honorem tribuit verbo Dei fide et spiritu gratiarum actionis recepto.
(OLM, 7-18)